VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hájek, P.: Jde pevně kupředu naše zem. Krajina českých zemí v období socialismu 1948-1989. Praha: Malá Skála 2008, 162 s.

V debatách o současném stavu české a moravské kulturní krajiny se po právu zdůrazňuje dědictví socialismu, který bývá téměř bez výjimky posazen na lavici obžalovaných. Pavel Hájek se ve své knize rozhodl sledovat krajinné zněny v období 1948 až 1989 bez obvyklých předsudků, „věnovat zásahům devastačním stejnou pozornost jako těm zdařilým a prospěšným“ (s. 8). Čtenáři nezbývá než přiznat, někdy snad i s mírným rozčarováním nad zpochybněním vlastních zažitých stereotypů, že se autor svého východiska skutečně drží. Původ jedenácti zmíněných krajinu formujících procesů - od znárodnění půdy, scelování pozemků, zemědělského družstevnictví přes zesvětštění krajiny, rozpad pohraniční sídelní sítě až po proměnu vztahu ke krajině - sleduje Hájek k jejich historickým kořenům, daleko před počátek politického vlivu socialistického světonázoru. Zasazuje je do širšího kulturně historického vývoje a spatřuje v nich obecnější tendence zakotvené v samotném vývoji modernity: „Česká socialistická krajina představovala jednu z podob evropské průmyslové krajiny. Většina klíčových krajinotvorných procesů (…) nesouvisela s aktuální politickou situací, ale s hlubokou proměnou evropského měřítka - s nástupem industrialismu“ (s. 140). Socialistickým specifikem pak bylo, že „až na četné výjimky se zásahy do krajiny (…) vyznačovaly neadekvátním, naddimenzovaným měřítkem a četností“ (s. 141).

Před čtenářem se na stránkách knihy otevírají zásadní roviny příběhu, jehož kulisy jsou dodnes v krajině zřetelnější, než je mnohým z nás milé. Přes veškeré nápadné změny, jež se v politické rovině za posledních dvacet let odehrály, jde vlastně i dnes o totéž moderní vyprávění, v jehož jádru leží stále vyznávané instrumentální představy o přírodě a krajině jako nutné oběti na oltář společenského pokroku.

Optika, kterou autor zkoumané procesy studuje, je z valné míry makrospolečenská. Při popisu a interpretaci změn vychází z dobových zákonů, vyhlášek, směrnic a číselných údajů, což omezuje možnost nahlédnout realitu z barvitějšího úhlu každodenních praktik a významů zacházení s krajinou. Jakkoli byly nejrůznější dokumenty a archivní zápisy východiskem a ideologickou oporou reálného jednání jedinců i institucí, skutečné osudy lidí a krajiny jí mohou být tu více, tu méně vzdáleny. Čtenář, který má ve svém okolí zkušenost např. s aktivní záměrnou devastací drobných sakrálních památek zástupci bývalého režimu, se asi těžko smíří s vlídným konstatováním, že „památky drobného měřítka jako kapličky, křížky, sochy svatých, boží muka či zastavení křížové cesty byly v případě, že neoplývaly jistou uměleckou kvalitou nebo neměly své ochránce v obyvatelích z okolí, ponechány na svých místech bez povšimnutí“ (s. 72).

Rovnocennou součást knihy tvoří devětapadesát fotografií; mimo dobové záběry jsou často použity dvojice leteckých snímků pořízené s časovým odstupem. V páru s doprovodnými texty tvoří jakési stručné případové studie, díky nimž získává kniha místy mimořádnou působivost. Vizuální sdělení formuje kontury čtenářovy představivosti přesvědčivěji (i emotivněji) než formalizovaná řeč čísel a statistik, byť i ona při popisu změn skáče mnohdy o celé řády.

Svým komplexním záběrem a střízlivým pohledem, prostým jednoznačných soudů, na ideologicky citlivé téma socialistického experimentu v krajině představuje publikace Pavla Hájka solidní základ pro budoucí věcné diskuse na dané téma. Stejně jako např. kniha Krajina a revoluce, na níž se autor podílel, je i předložená práce na dobré cestě stát se v těchto debatách citační klasikou.

Pavel Klvač