VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Původně jsem napsal pro tuto rubriku stať „Jací vlastně jsme?“ Nepovedla se mi jedním tahem, byla slepovaná, bez kontinuálního rytmu, zkrátka špatná. Snažil jsem se v ní dobrat důvodů naší všudypřítomné nespokojenosti, žehrání na kdeco, snažil jsem se dobrat kořene řečí na způsob „Mám se mizerně“ apod. Ne nadarmo říkávali staří: Komu nestačí, co má, tomu nebude stačit nikdy nic. Vadí mi temná a rezignovaná nálada ve společnosti, frustrace z politiky, znechucení z lidských vztahů. Nevidím svět černě. A nemyslím, že bych trpěl syndromem růžových brýlí. Jen se z života raduju. Nebude se opakovat. O tom jsem chtěl napsat, ale nevyšlo mi to. Psal jsem příliš seshora a bylo to příliš poznat.

Každé psaní je komunikace. Nejen to publikované, nýbrž i to, které zůstává uzavřeno v tichu pracovny. Vždy k němu musí být důvod, a to důvod přesvědčivý. Protože jde tak či onak vždy o oslovení, o svědectví, o nápřah směrem ke komunikaci. Ta se ovšem může dít i směrem dovnitř, k vlastnímu ujasňování - proč, komu a jak.

Je mou velkou nevýhodou, že nevím téměř nic o čtenářském okruhu tohoto časopisu, ač jsem jej vždy čítal s potěšením a důvěrně ke mně vždy hovořilo zaujetí autorů, s nímž traktovali svá témata. Úžasná znalost věcí, v nichž jsem naprostým diletantem, jasná angažovanost v profesním přesvědčení, zaujetí pro věci, které společnost obecně  

podceňuje a z velké části - ač v době nesmírného progresu informačních technologií - o nich trestuhodně neví. Lidé na svých místech, rozhodně, rázně, přesvědčivě. Jen přítomnost namátkových básní nebo článečků zasahujících do některé sféry umění ve mně budila mírné rozpaky, protože mi příliš navozovala doplňující vinětky, exotické ornamenty, které jsem nebyl schopen jasně - pro les odbornosti kolem - vidět. Myslím, že kompaktní dvoustrana věnovaná múzám je řešení šťastné, podobně jako v jiných časopisech výtvarná příloha nebo elektronické médium jiným zase způsobem ke čtenáři-posluchači dosahující.

Ale jak se o své práci můžeme něco dozvědět, o jejím smyslu, adresátech, důsažnosti, než jedině tak, že - rozpaky nerozpaky - rovnou pod tíhou zodpovědnosti a v poctivé snaze do tohoto víru liter vstoupíme? Kdysi mi jeden spisovatel - když jsem mu předložil nějaké své texty - řekl prostě - což mínil jako obecnou radu, jak uniknout právě těm zmíněným rozpakům: „Pište slova - a ona vám sama (všechno) řeknou.“ Není to soud šalamounský? Nejspíš je, a taky někdo může namítnout, že zavání metafyzikou, tedy je pro přísně „vědecký přístup“ nepoužitelný. Sám se ovšem těchto slov držím. Na nic lepšího jsem v životě nepřišel. A nemůže naše snaha mířit někam, kam ji nesleduje naše přesvědčení.

Původní stať, kterou jsem pro tuto rubriku napsal, se jmenovala „Jací vlastně jsme?“ a mířila k jakési pochmurně cynické, neveselé a skeptické náladě ve společnosti, nebo k tomu, jak se mi tento stav jeví. Nemyslím, že to bylo psaní zcela zbytečné, ale přece jen příliš negativní, nepovzbudivé. Ale je potřeba zkoušet, aproximativně se přidržovat jasnosti výrazu, který by měl sdělnost co možná nejširší. Teď vidím, že z tohoto mého druhého psaní nakonec vyšlo něco jakou soukromé (a průběžné) „programní prohlášení“…

A konec konců - proč ne?

j. e. f.

Básník dvojího tajemství

Karel Křepelka, a dosvědčuje to celé jeho dílo, je básníkem dvojího tajemství. Tajemství církve a tajemství lesa. Proto mu učarovala periferie, něco na pomezí, něco mezi tím, co je město a co je les. Je to vlastně změť, co obdivuje. Proč? Protože je upřímná a daná. Člověk se s ní musí smířit sám. Přilnout k ní. Římské křesťanství je městskou kulturou zanikající antické society, je svázáno s městem, kde se Germáni i Slované ostýchali bydlet. Ale měli-li přijmout křesťanství, a tudíž civilizaci, museli vzít město ne agresí, ale citem. Jejich kultura byla kulturou přirozené intuice, intuice celkem básnické a v podstatě sakrální. Germáni i Slované přijali křesťanství v lesích, jež jim byly a jsou vlastní. Jejich sakrum se skrývalo a skrývá v lesních tůních, ve větvích stromů, ale i v jejich kořenech, jako je utajeno v kořenech rodů a rodových linií ze země vzrostlých a do země směřujících. Na to přišlo křesťanství až po mnoha staletích a „barbaři“ až po mnoha staletích identifikovali tajemství lesa s tajemstvím církve. Toto souručenství bylo nejpozději v období baroka téměř krvepřísežně potvrzeno a osvícenstvím brutálně vyvráceno. Křesťan přestal být od následujícího století křesťanem a les lesem. Proto dnes hrajeme na dost vetchou a rozmarně vláčnou, mnohdy i sebeúčelně znějící strunku ekologie.

Ale není to jen desakralizovaná krajina periferie, obraz našeho světa, co se zrcadlí v Křepelkově díle. Na brněnské periferii nebo v bezprostředním okolí Brna Karel nalézá místa útěchy. A útěcha není bez lásky, kterou máme vyzařovat i přijímat otevřeným srdcem. Vede nás k místům spočinutí. A tak se stále znovu a znovu ve svých básních vrací k Tuřanům, mariánskému poutnímu místu, o jehož historii, kultu a zázracích spojených se soškou P. Marie Tuřanské nesepsal vznešenou barokní knihu nikdo menší než Bohuslav Balbín. Ale snad ještě významnější místo v básníkově životě a díle zaujímá další barokní poutní kostel. Vranovský chrám leží uprostřed lesů na protilehlé straně Brna než Tuřany. Vranovské pouti byly živé ještě v polovině minulého století, pod kostelem je mohutná krypta mikulovské větve Lichtenštejnů a při kostele je klášter Paulánů. Toto místo je také spojeno se jménem překladatele Josefa Hejduka, jemuž je jedna z Křepelkových básní dedikována. Hlavně však: okolní lesy, táhnoucí se od Útěchova na okraji Brna až k Babímu lomu a na druhou stranu k sráznému údolí řeky Svitavy, poznal Karel Křepelka nejen jako vášnivý houbař, ale také jako lesní dělník. A jak sám vzpomínal, především u zvěře v zoologické zahradě a zde, v lese, mu bylo v životě dobře. Cítil se spokojený, svobodný.

Igor Fic

Jaroslav Erik Frič, www.vetusvia.cz, připravuje tuto dvoustranu (rubriku Neviditelná řečiště)
Igor Fic (1967), literární kritik a historik, pedagog Univerzity Palackého v Olomouci. Žije v Kroměříži.