VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Z dětství mám vzpomínku na nejdůležitější místa bitev a stavění bunkrů mezi zapomenutými betonovými deskami v džungli kopřiv. Periferie sídliště pro mě znamenala svobodu mimo dohled a pozornost rodičů, naopak pro ně to bylo neuchopitelné, dočasné a nebezpečné místo. Od té doby vnímám, že vymezení místa závisí na úhlu pohledu. Periferie je to, co leží mimo něčí zájem, a její divoký prostor může nabízet alternativu. O pár let později jsem si z přednášek urbanismu odnesla představu o koncepčním plánování měst - systému, ve kterém slovo periferie mělo svůj prostorový význam. Obraz periferie se mi postupně ustálil do podoby organismu s vlastní strukturou. Abychom mohli pochopit jeho povahu, nelze ho vnímat odtrženě, vždy se k něčemu vztahuje, odděluje to, k čemu patří, od okolí, ale také se sám vymezuje vůči tomu, k čemu patří.

Velké musí doprovázet malé

Město - polis nejde odtrhnout od politiké techné - jeho organizačního uspořádání. Obojí ovlivňují lidé a stejně tak je to i s povahou periferie. Z hlediska dlouhodobého vztahu mezi periferií a městem, potažmo centrem se jako rozhodující jeví nárůst lidí odcházejících žít na okraj měst, stále však těžících z blízkosti centra. Toto rozložení obyvatel přináší rozpor promítající se i do politického vlivu, který se může stát významným hybatelem budoucí povahy center měst. Jeden způsob, jak tento rozpor změnit, je podpořit kompaktní povahu města. V důsledku to znamená zamezení stavebního rozvoje na okraji a nastavení takových pravidel, která upřednostní život v centru oproti bydlení na okraji, a umožní tak snadnou dostupnost okolní krajiny. To by v rozpočtech měst snížilo zátěž vyvolanou bujením na okrajích. Opačným přístupem je snaha o osamostatnění periferie vytvořením odpovídajícího zázemí včetně pracovních příležitostí. To však vede k dalšímu rozšiřování nově vzniklých celků na úkor krajiny a nevyužití stávajících rezerv. Vedle vize promítající se do územního plánu by město mělo dbát na povahu veřejného prostoru, který ovlivňuje bezprostřední každodenní život. Právě tu člověk vnímá, když jde do práce, venčí psa nebo vyrazí na pivo se známými - může jít o provázanost cest, rozhraní sídla s krajinou, ale i stín z korun stromů nebo rozložení míst, kde se lze posadit - záleží na povaze města. Toto malé měřítko se nedá odtrhnout od celkové strategie, funguje jako fulltextový odkaz, vedle ní, úměrně významu, který mu v daném prostoru náleží.

Srozumitelnost a činorodost

Klíčovým momentem je shoda, kterým směrem by se město mělo ubírat. Aby mohla vzniknout, měli by představitelé města představit vizi, ke které směřují. Důležité je, aby byla co nejvíce srozumitelná a dostupná. Výborným příkladem takového přístupu je pařížský Arzenál, místo, kde pod jednou střechou vedle sebe najdete vystavenou historii, současnost i budoucnost města Paříže. Samozřejmostí je fyzický i digitální model zamýšlených záměrů, o kterých se vedou veřejné debaty ještě před tím, než jsou schválené. Nevím, že by se v českém prostředí dělo něco podobného. Architekti (a nejen oni) v tomto případě mohou hrát významnou roli podněcovatelů, pozorovatelů, jejich dovednost jim umožňuje sledovat a analyzovat rituály města i periferie, mohou se stát zdrojem a zprostředkovatelem faktů i jemných postřehů zasazených v prostorovém a časovém kontextu. V Česku mezi ně patří: Kruh, Centre for Central European Architecture, Městské zásahy, brněnské uskupení 4AM, českobudějovická CBArchitektura, pardubické OFFCITY, skupina věnující se architektuře na severu Čech Ústí - Aussig, Teplice - Teplitz, Liberec: Reichenberg, a další).

MgA. Ida Čapounová (1983) - architektka, polovina architektonické dílny IUCH. Externě spolupracuje s kanceláří Pavel Hnilička architekti, kde se podílí na tvorbě územních plánů malých obcí. Je jedním z členů skupiny re:. Věnuje se tématu rozhraní sídla s krajinou. iucharchitektura(zavináč)gmail.com