VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Všechno zlo pramení ze lži.“ Tuto větu jsem našel v svých dávných zápiscích z r. 1987. Změnilo se něco, lze to dnes vyjádřiti přesněji? Lze to dnes popsat jako věc minulou, věc totalitních režimů, s nimiž doba dnešní svobody nemá nic společného? Přemýšlím nad touto větou procházeje brněnským Zelným trhem, prohlížeje si ohromná čísla u zeleniny a ovoce, u typicky mojí „přírody ve městě“: 24, 39, 29, vždy ovšem u tohoto velkého čísla je vpravo nahoře, tak drobně, že pro mne skoro neviditelně, připsáno „90“. Ano, namítnete mi, že jestliže si koupím rajčat metrák, ušetřím 10 Kč. Včera kupuju mléko za 10,90, chtějí po mně 11 Kč. Řeknete, je to malichernost. A já vám řeknu, že není. Že je to naprosto zásadní věc, která samozřejmě postuluje matení, falešné vidění, tedy lež. Stejně jako káva v reklamě, z které se libě kouří, při jejímž požití by však člověk snad i zemřel, neboť ten libý efekt je způsobem jakýmsi chemickým svinstvem. Lež. Opět lež, a s naprostou samozřejmostí. Řeknete mi, že to je malichernost, a já vám řeknu, že je to věc zásadní. Nemůžeme se diviti koncům, když proti začátkům nic nenamítáme, a na-opak tuto zbabělou lstivost omlouváme. Nelze ji zakázat, nelze zřejmě vydat zákon v tomto smyslu, zákon, který by tyto drobné podvody řešil (a je to podvod, protože desetník neexistuje a kávu, kterou mi ukazují, nemohu vypít - podvod, lež). Hrůzné ovšem na této situaci je to, že je příčinou mnoha dalších následků, že vede k otupení citu pro věrnost realitě, citu pro spravedlnost, citu pro pravdu jako takovou. Činí-li lidé toto zde, co pak činí jinde? Něco v podobném duchu nepochybně.

Jsem člověkem s městem spjatým, a také v jistém smyslu na město odkázaným. Tak prostě můj život šel. Nemůže být však větší potěchy, než v městě narazit na zanedbanou enklávu, na zarostlý kout při nepotřebné betonové či cihlové zdi, koutek, kam chodí močit bezdomovci, zbytek drobného sadu s několika neošetřovanými stromy, kam chodí pít krabicové víno. Nebudou tady tato zákoutí dlouho. Nahradí je hranatá ortogonála nelidských staveb kancelářských budov, přesvětlených obchodních center, sterilně tupá zámková dlažba se všemi sterilními bezpečnostními značeními, nahradí je koncentrák konzumu, prefabrikovaný kýč, ekonomizace každého pohybu, každé svobodně volné, nespoutané myšlenky. Nebudou takové. Budou vřazeny do tabulek ekonomů, rubrik statistiků, šarlatánů marketingu. A to vše metr či dva či deset nad zemědělskou půdou, na níž hospodařili naši otcové, za niž naši dědové a dědové těchto dědů prolévali krev. Nikoli za desetníky, nikoli za kamufláž reality, nýbrž za svou identitu, za svůj vlastní svět, kde pravda a lež se rozlišovaly jasně a nekompromisně.

Téměř před čtyřiceti lety jsem četl u filozofa M. Merleau-Pontyho odstaveček, na který jsem dávno zapomněl. Náhodou - při tomtéž nahlížení do dávného deníku - na tento citát znovu padnu, - a zasáhne mne plnou úderností, v celé šíři jeho smyslu, jak to aspoň cítím. Smyslu stále současného: „Mnoho vynikajících knih napsaných od počátku našeho století vyjádřilo revoltu bezprostředního života proti rozumu. Autoři vyslovili každý svým způsobem názor, že žádná opatření ve sféře morálky, politiky, a i umění nic nezmohou proti horoucnosti okamžiku, třpytu individuálního života a ‚zamyšlení nad neznámem‘.“ (Cézannovo pochybování, 1948)

Na tyto okamžiky čekám.

j. e. f.

Ostravské fragmenty

Ostrava je tajemný organismus, vlastně změť, soustava podivných organismů, které vyrůstají z vyrabovaného průmyslového podloží, na němž by podle běžných kulturních parametrů nemělo růst nic. Asi jako houby, které taky náhle jsou tady, zdánlivě z ničeho, ve svou chvíli, mimo všechny dosavadní předpoklady znalců, takže překvapí i samotné mykology. Nečekaně se v hornické a huťařské Ostravě derou jaksi navzdory a dramaticky ke světlu pozoruhodné kulturní projevy - neobyčejně silné a svojské právě díky přítomnosti strašné existenční i existenciální tíhy, která v nich zůstává zavěšena. Ve zničeném místě, určeném k vytěžení a k následnému rychlému opuštění, paradoxně zůstávají lidé a hledají tady zgruntu svoji lidskou (a tedy kulturní) možnost. Ostrava se nachází ve své chvíli.

Za těch hrozných záplav v devadesátém sedmém roce se ostravské hospody začaly hemžit spoustou podivných lidí, kteří významným polohlasem hovořili o astrologii a s obtížně skrývaným potěšením naznačovali cosi o konci světa. Mezi rozhlasovými zprávami o stoupající Ostravici pak místní exegeti přetřásali detaily biblické potopy a rychle klesala hladina piv.

Jako Noemova archa si připadala každá hospoda. Na nebi však po krkavcích ani holubicích nebylo stopy. Jenom na zahradě jednoho zatopeného domku jsem uviděl v koruně jabloně několik mokrých slepic. Stály jak ze sna. Když potom později opadla voda i slepice, zůstalo ve vidlici větví snesené bílé vejce. Z potopy se stala povodeň.

Petr Hruška

O přírodách a městech

Požádán o příspěvek, rozhodl jsem se po kratší úvaze nenapsat žádný chytrý text, další z mnoha o bohatém a ambivalentním vztahu přírody a města. Žádný chytrý text, neboť příliš mnoho chytrých textů škodí přírodě i lidem.

Jaký chytrý text by ostatně mohl zprostředkovat čtenářům mé setkávání s řekami nejen tohoto města, onu magii okamžiku, posvátný téměř pocit plynutí, spojení s mořem, a tedy s věčností? Víš, milý čtenáři, kde je v Brně zpívající most? Kde vrba-básnířka, opásaná zatoulanou pneumatikou jako černým pásem? Kde rostou stromy z kněžiště chrámu?

A je toho více, o čem bych mnohem raději psal: kde například asi teď je má liška z londýnského cihlového sídliště poblíž Bermondsey Station, s níž jsem potmě trávil zádumčivé chvíle tváří v tvář na zastávce noční autobusové linky?

Čí tvář, málem lidská, se skrývá v jednom obzvláště rozložitém platanu na Moravském náměstí v Brně?

Mnoho vynikajících autorů jsem přečetl v polodivočině pod líšeňským sídlištěm, v širokém pásu, který dřív sloužil jako výsypka materiálů ze stavby a dnes tam bují vegetace, jíž radost procházet a ukrývat se v ní, a měl jsem to místo raději než mnohé objekty Veřejné zeleně města Brna. (Zákaz ponechávání psích exkrementů pod pokutou! Tento park je ve společné péči obyvatel!)

Příroda ve městě? Cesty z města? Za čím a kam?

Na barevné listí podzimních stromů jsem se letos díval jen z balkónu, skepticky, s tesklivou nudou a jaksi unaveně, z města jsem nevytáhl paty. Další podzim. Cesty do přírody? Za čím a kam? Trvá jen chviličku ten okamžik, než slunce zapadne za střechu protějšího paneláku, ta chvíle, kdy bříza před mým oknem šelestí jako pomalá, kradmá exploze zlatých konfet, kdy střechy, antény a okapy září a taví se a mraky na obloze jsou temné jen shora…

Martin Sedlák

Petr Hruška (1965), básník, autor pětice básnických knih, původně studovaný inženýr, po roce 1989 absolvuje Ostravskou univerzitu, obor česká literatura a literární věda, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně, vyučuje na fakultách v Brně a Ostravě, kde žije.

Martin Sedlák (1983) větší část života prožil v Krásné Hoře nad Vltavou, v krajině Středního Povltaví, poslední léta žije v Brně, kde absolvoval bohemistiku, vystřídal více zaměstnání, v současnosti vyučuje na střední škole a příležitostně časopisecky publikuje.

Tuto dvoustranu připravuje Jaroslav Erik Frič, www.vetusvia.cz