VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V našem příspěvku se pokusím postihnout vazbu mezi hospodářskou praxí karpatských salaší a karpatskou krajinou. Vycházím především ze situace ve Slezsku a na Moravě, tedy ve východní karpatské části těchto území, ale povaha problému nás nutí všímat si ostatních karpatských terénů na východ od Moravy a dokonce tam i začít. 

Počátky karpatského salašnictví a valašské kolonizace se shodují v místě i čase; oba děje na sebe navazují, ať už myslíme na činnost hospodářskou nebo na vazby sociální, kulturní a etnické. Vše započalo v 10. až 13. století na území dnešního Rumunska. Jisto je, že v tom čase se přesunuli do vysokých karpatských pohoří pastýři se stády ovcí. 

Svahy a hřebeny Jižních a Východních Karpat začaly být využívány pro salašnické hospodaření. Jeho úspěšnost při položení v tak vysokém terénu byla podmíněna chovem zvláštní rasy ovcí zvaných v západněji položených karpatských zemích valaška, v odborné literatuře pak ovce cápovitá. Byla to ovce drobné postavy s hrubou vlnou, vhodnou na zpracování houní, ze kterých se šil oděv obyvatel Karpat, ovce dobře snášející tvrdé podmínky života na horách, navíc ovce s relativně vysokou dojivostí. 

Těžko s určitostí říci, proč k onomu přesunu z rumunských nížin do hor tehdy došlo. Závažným způsobem byl dozajista tehdejší způsob chovu dobytka. Lze předpokládat, že se stáda ovcí valašek a také jiné druhy dobytka pásla na nížinách, zejména na neúrodných pastvinách, někdy i pastvinách stepního typu (Baragan). Především pro nedostatek pastvy se ten nejskromnější druh dobytka přesunul do hor. Často se též jako jeden z důvodů uvádějí ničivé nájezdy východních národů a posléze i stálé nebezpečí ze strany osmanské říše. Ostatně - oba důvody se navzájem nevylučují.

Tehdy se v horách během delšího času vytvořil specifický způsob hospodaření. Z hlediska hospodářského byl to první významný počin, směřující k využití rozsáhlých horských ploch. Jiné druhy hospodářské činnosti, jako byl lov, těžba nerostů, těžba dřeva a jeho zpracování, měly tehdy jen podružný význam. Podobně tomu bylo s vývojem a proměnou karpatské přírody. Salašnické pastevectví jako první výrazně zasáhlo do podoby karpatské přírody, do té doby téměř intaktní. Pastevec se potom natrvalo stal součástí této přírody, přizpůsobil se jí a posléze ji i měnil. Dosah zavedení pastevectví lze v Karpatech srovnat jen s pozdějším racionálním lesním hospodařením (od konce 18. století) a následnou horskou turistikou a rekreací.

Možnost života v horách a hospodářské využití těchto hor souviselo se vznikem zcela specifického způsobu chovu dobytka. Tuto specifiku lze stručně charakterizovat takto: 

Stáda ovcí, a byly to ovce zvláštního druhu, a v menší míře také koz, se pásla po celou dobu vegetace, tedy zhruba po pět až sedm měsíců na horách, daleko od stálých sídel svých majitelů.

Toto údobí - květen až září - se shoduje s optimální laktační schopností ovcí; jen v tomto údobí bylo možno ovci - po odstavení jehňat - dojit.

Toto údobí bylo také nejvhodnější pro život pastevce v drsných, horských podmínkách. Proto též salašnictví bylo výhradně mužskou záležitostí, navíc mužů v jejich nejproduktivnějším věku. Ostatně pastevectví ve všech svých formách včetně nomádismu bylo téměř vždy záležitostí mužů a navazujících patriarchálních vazeb. 

Také pro dobytek na salaši to byla ta nejvhodnější doba. Velká stáda - a tisícihlavé stádo nebylo výjimkou - se pásla za každého počasí od rána do večera, jen s polední přestávkou. Nocovala pod holým nebem ve velké ohradě oválného tvaru, v ohradě postavené z větví a pokácených stromů. Uprostřed ohrady stálo primitivní přístřeší pro pastevce. 

Hlavním produktem salašnické hospodářské činnosti byly mléčné výrobky, především ovčí sýr. Specifikou salašnické technologie se stalo užití syřidla, které se získalo louhováním žaludku mláděte (jehněte nebo telete), které se živilo pouze mateřským mlékem. Salaš byla plně soběstačná; vše potřebné si pastevci vyrobili sami. 

Specifickou kapitolu salašnického hospodaření v jeho počátcích představuje zimování ovcí. Obrovská stáda se po skončení pastvy na horách (konec září - říjen) hnala na zimní pastvu daleko na nížiny, mnohdy až k Černému moři. V odborné literatuře je tento systém chovu pojmenován termínem transhumance a je doložen na celém světě. (Podle mínění některých badatelů často navazuje na cesty za potravou u nezdomácnělých zvířat.)

Po této stručné charakteristice podoby karpatského salašnictví v jeho počátcích, tedy v čase do 13. století, postoupíme z Rumunska dále, dále k dějům, které označujeme termínem valašská kolonizace. Tak nazýváme pozvolný postup pastevců a jejich stád po oblouku Karpat, zprvu tedy  postup směrem severním. 

Poznovu tu vyvstává otázka příčiny tohoto kolonizačního děje. Otázka, proč se pastevci se svými stády přesouvali stále dále na nové pastviny. V tomto případě je odpověď jednoznačná. Příčinu oprávněně spatřujeme v charakteru jejich hospodářské činnosti, především v potřebě nových pastvin. Při stálém zvyšování počtu dobytka byly stávající pastviny devastovány. To platí zejména o místech, na kterých byl dobytek ustájen; tam vyrůstaly jen nepoživatelné plevely. Určitou motivací se dozajista stala i skutečnost, že na nových panstvích byli pastevci dobře přijímáni a získali různá privilegia. Na druhé straně vrchnost se ráda obohatila o padesátek, což znamenalo jednu dojnou ovci, mladou jalovou ovci a jehně z každých padesáti ovcí. 

Šíření valašské kolonizace po karpatském oblouku bylo pozvolné. Na novém místě vždy došlo k postupné asimilaci s domácím obyvatelstvem, které se po čase taktéž podílelo na salašnickém hospodaření a ovlivnilo je místními zvyklostmi. Tak se jeho ráz v mnohém měnil. 

Ve 14. století jsou valašští kolonisté doloženi už i mimo Rumunsko u sousedních slovanských národů, nejdříve na dnešní Zakarpatské Ukrajině (Podkarpatské Rusi). V 15. století se rozšířili po celé hornaté části Slovenska a také po souběžném karpatském území jižního Polska, aby koncem 15. století dospěli na samý konec svého putování, na moravské Valašsko a slezské Těšínsko, kde došlo k poslednímu ději asimilace, a to postupnému splývání s domácím rolnickým lidem české národnosti. 

O průběhu valašské kolonizace a o vzniku salašnického hospodaření na Moravě si řekneme poněkud více. Začneme tehdejším osídlením. V době příchodu valašských kolonistů již byla osídlena všechna relativně úrodná údolí, rozložená kolem řek a velkých potoků. Vhodný příklad poskytuje především řeka Bečva, která se u Valašského Meziříčí dělí na Vsetínskou a Rožnovskou. Trvalé osídlení dosáhlo jen po tato města, tedy Vsetín a Rožnov, a za nimi ještě tři čtyři osady. Posledními byly Vigantice a Hovězí. Prostorné lesy za tímto rolnickým osídlením sahaly až k uherské hranici a ještě kus za ni. Nebyly osídlené, jen občas tam zavítali lovci zvěře a ryb, ptáčníci, kladoucí svá tenata na plošinkách zvaných humenec, včelaři, zvaní též brtníci, kteří vybírali z dutých stromů med divokým včelám, a také ti, co zde hledali vhodné dřevo na nejrůznější nářadí a nádoby. 

Právě tyto rozsáhlé horské plochy se staly místem posledního výboje valašské kolonizace, jejím nejzápadnějším výběžkem. S valašskými kolonisty se tu rozšířilo i karpatské salašnictví. Došlo k významnějšímu využití těchto prostor. (O jejich malé hodnotě svědčí skutečnost, že až do časů valašské kolonizace nebyly přesně vytyčeny ani hranice mezi Slezskem, Moravou a Uhrami, ani hranice mezi jednotlivými panstvími.) Pro první případ si zvolíme panství hukvaldské. V počátcích valašské kolonizace se páslo v horách při uherské hranici více než pět tisíc valašských ovcí. Svým chovatelům poskytly stravu i vlnu na oděv a někdy i peníze za prodané ovce. Vrchnosti, která jim pronajala pastviny, připadl desátek, tj. 500 ovcí, které Valaši přihnali na biskupský dvůr do Kroměříže. 

Navíc ve Valaších získala vrchnost strážce hranic panství v horské oblasti a zdatné muže dobře vládnoucí zbraní. Tento zisk se ovšem ukázal jako dvojsečný. V prvním údobí, tj. do třicetileté války, se Valaši nestali běžnými poddanými. Nemuseli na robotu a spravovali se vlastním právem, tzv. valašským právem, platným v různých modifikacích po celých Karpatech. Na tzv. valašské hromadě si sami volili valašského vojvodu, který se stal jejich prostředníkem při jednání s vrchností. 

Jak již bylo vzpomenuto, v každé karpatské oblasti valašští kolonisté asimilovali s domácím obyvatelstvem. Jinak tomu nebylo ani na Moravě a ve Slezsku. K specifičnosti asimilačního děje na tomto území patří symbióza s tzv. pasekářskou kolonizací, tj. s osídlováním příhodných míst v horách rolníky z údolních sídel. Postupně vzdělávali tato místa na pole, louky a pastviny, po čase zde stavěli sezonní sídla, filiální sezonní hospodářství, aby se zde posléze trvale usídlili. Tato místa se podle způsobu vzdělávání zvala paseky a jejich trvalí obyvatelé pasekáři. Právě tato skupina obyvatel nejdříve přijala salašnický způsob hospodaření. 

Během 16. a 17. století se ustálil způsob organizace salašnictví, který přetrval až do 20. století. Ovce začala chovat většina obyvatel podhorských obcí. Postarali se o ně přes zimu a v květnu, když už na horských pastvinách narostlo dostatek trávy, se ovce několika hospodářů sehnaly v jedno velké stádo a v určený den se vyhnaly na salaš, kde je převzali profesionální pastevci - bača a pasáci, tzv. valaši. Starali se o ně až do konce září a během léta odvedli majitelům ovcí smluvenou dávku sýra z každé ovce. 

Vazba domácího rolnického obyvatelstva na způsob života valašských kolonistů vytvořila onen specifický rys kultury, kterým se Valašsko odlišuje od ostatních moravských regionů. V různé míře se tento vliv projevuje v zemědělské činnosti, ve stravě, v mužském kroji, v obyčejích, ve vývoji dialektu a slovní zásobě, v písních, tancích, v hudebních nástrojích, ve folkloru a pravděpodobně i v mentalitě, což lze doložit nejobtížněji. 

Vrátíme se k salaším a k jejich vazbě na přírodu. Ta za půl tisíciletí svého vývoje doznala mnoho proměn. V prvních dvou stoletích nebylo pasení v horách téměř nijak omezováno. Salaš se volně stěhovala za novou pastvou. Po třicetileté válce nastává první významná proměna, smlouvy o pronájmu pevně stanovují podmínky salašování. Tato proměna vyplynula z příčin hospodářských i politických. Se změnou feudálních vlastníků - stala se jimi cizí německá a maďarská šlechta - a s následným znevolněním poddaných ztratili Valaši svá předešlá práva a privilegia, včetně volby vlastního vojvody. Vrchnost začala hospodařit ve vlastní režii: budovala panské salaše a stanovila nové podmínky pro pronájem pastvin, na kterých stály salaše. Dá se říci, že do té doby pronajímala spíše pastvu než pastvinu, jen s povšechným územním omezením. Např. pronajala pastvu v tzv. zadních horách při uherské hranici (Hukvaldy), nebo pastvu od uherské hranice po řeku Bečvu (panství Vsetínské). Pastevci putovali za lepší pastvou po celém území a na nové místo přestěhovali i kolibu nebo postavili kolibu novou. Stromy a keře stínali a vypalovali bez omezení. Šlo o ryze extenzivní hospodaření, často i kořistného typu. Při relativně nevelkém počtu stád na horách a rozlehlosti pastvin - bylo to v čase, kdy ještě neexistovaly dnešní horské obce - velké škody nenadělali; stali se novou součástí beskydské přírody.

O charakteru této přírody píší soudobé dokumenty jako o původním panenském území. Nepravidelné, ponejvíce smíšené lesy se střídaly s travnatým porostem, řídce porostlým stromy a keři, ať už solitérními nebo shluky stromů. Právě tato místa s dostatkem travního porostu sloužila jako pastviny pro salaše. Nesla označení javořiny; podle vrchnostenských úředníků byla pojmenována podle javorů, které prý tam převládaly. Každá javořina měla svoje pojmenování - např. Suchý Radhošť, Nořičí, Léskové apod. 

Během 17. století se charakter pronájmu pastvin změnil. Skupina vlastníků ovcí získala pro salaš jednu javořinu a ve smlouvě bylo - kromě finančního a naturálního vyrovnání - určeno, kolik kusů dobytka a v jakém složení se na javořině může pást. (Např. 230 ovcí a 15 krav.) Plocha pastviny byla přesně vymezena a také rubání dřeva bylo omezeno. 

Během 18. století se počty ovcí výrazně zvýšily. Pro některé horské obce, které mezitím vznikly, se salašnictví stalo prvořadým zdrojem obživy jejich obyvatel. Jen v Novém Hrozenkově se ovce pásly na 14 salaších a mnoho osadníků chovalo více než 100 ovcí, v průměru pak 30 kusů. V osmdesátých letech 18. století vykazuje salašnický chov ovcí nejvyšší počty dobytka. Rozkvět salašnictví měl také stinné stránky. Ovce a zejména kozy ničily mladý lesní porost, pastevci vypalovali nejen jalovce a jiné křoviny, ale i velké kusy lesa, aby rozšířili výpasnou plochu, výrazně ubylo lesní zvěře. Zákazy a tresty mnoho nepomohly.

Vše se mění v 90. letech 18. století. Od té doby nastává nepřetržitý úpadek salašnictví. V ekonomice horských oblastí se objevil nový konkurent, a to těžba dřeva pro rozvíjející se průmysl. Majitelé lesů - a byla to především vrchnost - si snadno spočítali, oč je těžba dřeva výnosnější než pronájem pastvin. Záhy se ukázalo, že symbióza extenzivního salašnictví a moderního lesního hospodaření není možná. K restrikci salašnického hospodaření došlo na všech slezských a moravských panstvích ležících při uherské hranici. Jejich průběh byl v mnohém rozdílný, společná však byla tato opatření:

• Za prvé - docházelo ke komasaci lesní půdy. Z pastvy byly vyloučeny pozemky ležící uprostřed souvislé lesní plochy, tedy pastviny a horské louky, a velikáplocha pastvin pak byla zrušena.
• Za druhé - pastva v lese a zejména v tratích s mladou lesní kulturou byla přísně zakázána.
• Za třetí - přísně se též hlídalo rozšiřování pastvy na úkor lesa (vytváření tzv. ujmisek).
• Za čtvrté - byla zakázána pastva koz na salaši. Na panství těšínském na to dohlíželi vojáci a kozy na salaších dokonce stříleli.
• Za páté - poplatek za nájem pastvin se výrazně zvýšil.

Rozdílný postup při restrikci salaší na jednotlivých panstvích často rozhodl o dalším vývoji salašnictví té které oblasti. Např. na Těšínsku a na Vsetínsku se skupiny chovatelů ovcí staly trvalými uživateli určené pastviny; povětšině založili spolek chovatelů, který se řídil vlastními pravidly. Tyto „spolkové salaše“ přežívaly až do 20. století. Naproti tomu na panství hukvaldském se vrchnostenskému úřadu a lesním odborníkům podařilo zrušit všechny salaše už do poloviny 19. století; v horách tam potom převládla smrková monokultura. Chovatelé ovcí z vesnic na panství hukvaldském honili pak svá stáda na salaše po rožnovské straně Radhoště.

Poslední ránu vývoji salašnictví přinesl rok 1848 a následná hospodářská a sociální opatření. Šlo zejména o tzv. likvidaci servitutů, konkrétně o zrušení práva bývalých poddaných na pastvu na dominikálu (panské půdě). Za zrušení tohoto práva dostali do trvalého vlastnictví jen část tohoto pozemku, obvykle jen něco přes polovinu původní výměry. Zbytek získala vrchnost a takto nabyté pozemky z velké části zalesnila.

Na dalším úpadku salašnictví se podílela také konkurence levné a kvalitní australské vlny a také pronikání zemědělského hospodaření do stále vyšších poloh. Snahy o racionalizaci salašnictví, jak se s nimi setkáváme zejména ze strany Moravské zemědělské rady, nebyly příliš úspěšné. V polovině 20. století pozůstatky tradičního salašnictví zanikly. 

Na samý závěr se ještě vrátím k vazbě mezi salašnictvím a přírodou. Mluvili jsme ponejvíce o pastvě a pastvinách, zbývá ještě něco říci o ustájení. Do poloviny 19. století se k tomu v horách využívalo velmi prostorných ohrad, v nichž uprostřed stála koliba a malá ohrada pro dojení ovcí. V košáru ovce pobývaly přes noc a přes poledne a záhy se tu nahromadila silná vrstva ovčího trusu. Do té se dokonce sadilo zelí nebo se naselo obilí, nejčastěji křibice (druh žita) nebo oves. Po čase se ohrada i s kolibou přemístila na nové místo. V nižších polohách se ustájení ovcí využívalo k vyhnojování luk a pastvin. Ovce se ustájily v nevelkém košáru, který se po dvou dnech přesunoval po pozemku. Tento způsob vyhnojování pozemků se nazývá košárování. Měl velký význam zejména na jižním Valašsku, kde se jeho pomocí vyhnojovaly těžko dostupné pole a louky. S košárem se stěhovala i koliba, která byla pro přesuny během léta vybavena sanicemi, silnými trámy v základech koliby; do koliby se zapřáhl pár volů a přesunovala se v celku.

O salašnictví dnes musíme bohužel mluvit jako o uzavřené historické kapitole. Jeho vliv na charakter krajiny i kulturu obyvatel byl značný. Dnes nám je připomínají pouze písně a některé další drobnosti. Při putování po horách nám dávné salašníky připomenou i názvy hor a horských tratí, jako jsou Kyčera, Polana, Beskyd, Magura, Grapa, Příslop, Gigula, Sihla, Grúň, Minčol a mnohé další. Ještě před půl stoletím horalé znali pravý význam těchto názvů; pro nás jsou již pouhou upomínkou na dávné salašování. V čase, kdy si nevíme rady s nevyužívanými loukami a pastvinami na horách, v čase vzkříšení horské turistiky, je to škoda.

PhDr. Jaroslav Štika, CSc., Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm