VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Změny společnosti přinesly od roku 1990 do české a moravské krajiny dříve málo známé podoby „rozlézání“ se města do okolí, poničení horizontu billboardy a změtí nových stožárů nebo konstrukcí (včetně větrných elektráren), stírání regionálních rozdílů charakteru krajiny v důsledku globální migrace nepůvodních druhů, pustnutí dříve pěstěných zahrad, vinohradů nebo hřbitovů, zarůstání opuštěných výrobních areálů nebo lomů, vznik nových biotopů v zářezech dálnic, který navazuje na historicky starší zrod biokoridorů na náspech železnic, novou „geometrizaci“ toků po povodních v letech 1997 a 2002, další, již dříve poměrně časté umělé kopce výsypek, novou vlnu rozorávání zbylých cest a zbytků travnatých pásů kolem polí. Technické struktury a stavby expandují do volné krajiny a specifické formy „divočiny“ pronikají do výrobních areálů a měst.

Souhrn těchto relativně krátkodobých změn vyústil v jeden z „krajinných převratů“, srovnatelných například s účinky růstu hutního a sklářského průmyslu po roce 1540 nebo přeměnou venkovské krajiny socialistickou kolektivizací v 50. letech dvacátého století. Z hlediska krajinného rázu je tato „polistopadová reorganizace krajiny“ provázena „pohledovým znehodnocením krajiny“. Tímto termínem označuji estetické znehodnocení nebo kulturní zneuctění krajinného rázu určitého místa, které se projevuje takovou změnou přírodních a kulturních struktur krajiny, která je lidmi pociťována jako nežádoucí a nelibá. Příkladem může být poskvrnění nebo zastínění oblíbeného výhledu billboardem, pohledové znehodnocení krajiny však může mít řadu forem a může se týkat krajinných celků různých rozměrů.

Vnímání krajiny

Pohledové znehodnocení krajiny má věcnou a pocitovou stránku, přesněji bychom však měli říci, že je vnímáme a prožíváme jak rozumem, tak citem. Z racionálního hlediska můžeme pohledové znehodnocení krajiny vymezit jako změnu geodiverzity, mikroklimatické diverzity, biodiverzity a kulturní diverzity území.

„Geodiverzita“ se týká substrátové a morfologické rozmanitosti určitého území. K její změně může například vést navršení výsypky, odstranění vyčnívajících skalisek, zavezení mokřadu, navršení náspu nebo vybagrování a zastavění louky. Mikroklimatická diverzita se týká lokálně nebo regionálně specifického proudění a teploty vzduchu. Její změna může být důsledkem změny geodiverzity území, zprovoznění jaderné elektrárny v regionu nebo globálního oteplení. Proudění a teplota vzduchu může např. kolísat během dne v závislosti na změnách hustoty provozu na místním úseku dálnice apod. Termínem biodiverzita se obvykle označuje druhová rozmanitost a struktura populací biologických druhů v území. Její změny může vyvolat přímé působení člověka, důležité jsou také změny, které jsou důsledkem vzájemného působení mezi změnami geologických a mikroklimatických poměrů v území. Důležitým faktorem všech dosud uvedených změn krajiny jsou změny její kulturní diverzity. K těm dochází v důsledku změny představ obyvatelstva o žádoucím průběhu, organizaci a technologiích lidské činnosti, jež vedou například ke změnám sítě cest, struktury pozemků a jejich využití, výstavbě dříve neobvyklých staveb nebo částí sídel, ničení nebo chátrání sakrálních nebo hospodářských objektů, budování dříve neobvyklých technických děl atd. Příklady toho, jak změny kulturní diverzity krajiny vyvolávají geologické, biologické a klimatické změny, jsou patrné z výše uvedeného.

Mizení hranic mezi sídlem a krajinou

Sílení nebo zmírňování geologických, klimatických, biologických a kulturních rozdílů mezi regiony a lokalitami vede uvnitř těchto územních jednotek ke zvýrazňování nebo oslabování originálních rysů krajiny. Pokud lidé považují dřívější podobu daného území za cennou, některé z těchto změn mohou vnímat jako pohledové znehodnocení krajiny. Když někdo vysadí k boží muce místo zchátralé lípy stříbrný smrk, přestáváme si být jisti, zda jsme na moravské návsi, nebo jsme se octli někde v Bavorsku. Pro středoevropskou krajinu bývala charakteristická jasná rozmezí mezi sídlem, zemědělskou půdou a lesem. Záhumenky sevřených sídel, obklopených zónou zahrad, sousedily s polnostmi a pastvinami, na nichž se nacházely solitérní stromy, keře a remízky. Za nimi byl les. Třicátá léta přinesla první vilová předměstí a rozvoj předměstského průmyslu. Začalo stírání hranic mezi sídlem a okolní krajinou. Domy a továrny pronikaly hluboko do polí, až k lesu. Okolí sídel se začalo měnit v beztvarou plochu bez hranic mezi sídlem, polem a přírodou v krajině. Dnes tento proces dovršuje výstavba skladů, benzinových pump, nákupních středisek a parkovišť, která vznikají na lacinější půdě v okolí měst, městeček a dálnic. Ve vzniklé změti je těžké rozpoznat kontury krajiny, kterou jsme dříve vnímali jako domov nebo jako poměrně pestrou síť polností, mezí, cest a zeleně s drobnými sakrálními stavbami na významných místech reliéfu.

Pokud změny, ke kterým došlo v krajině, popíšeme racionálně jako vzájemně propojené změny geologické, biologické, mikroklimatické a kulturní diverzity, získáme představu o změnách krajinných struktur, které v nás mohou vyvolávat pocit pohledového znehodnocení krajiny. Ten však není s racionálně popsanými změnami totožný. Vzniká teprve tehdy, prožíváme-li změny v krajině jako změny negativní. Z tohoto hlediska je pohledové znehodnocení krajiny výsledkem střetu našich představ o žádoucí podobě krajiny s měnící se tvářností krajiny. Do těchto představ, které často uplatňujeme bezděčně, aniž si je příliš uvědomujeme, se promítá naše hodnotová a estetická orientace, naše sepětí s určitými, například národními nebo regionálními tradicemi atd. Jejich ne-samozřejmost si často uvědomíme, pokud se setkáme s někým, kdo má jiné představy a změny krajinného rázu hodnotí k našemu překvapení jinak než my.

Jakkoliv jsou bezděčná, východiska našeho hodnocení „polistopadové reorganizace krajiny“ můžeme podrobit racionální reflexi. Vlastní představy, na jejichž základě prožíváme pocity rozčarování nebo bezmoci, si můžeme uvědomit tím, že se pokusíme je jasně vyjádřit. Pokud tak učiníme, často zjistíme, že namístě není ani jednoznačný odsudek, ani jasný souhlas. Naše pocity mohou být negativní, pokud si však klademe otázku, jak by na současné podoby pohledového znehodnocení krajiny měl reagovat management ochrany přírody, zjistíme, že hodnocení konkrétních projevů současného krajinného převratu nemusí být zcela jednoznačné. Pokusím se to ukázat na několika příkladech.

Přírodní hodnoty na umělých plochách

„Industriální příroda“ vzniká kolonizací odkališť, hald a bývalých průmyslových areálů a vyvíjí se pod silným a převládajícím vlivem industriální činnosti. Tyto plochy jsou v „nulové“ fázi obvykle téměř úplně de-naturalizované a odříznuté od okolní krajiny a prvků přírody pásy komunikací a budov. Příroda, která se na nich vyvíjí, je obvykle nejzajímavější ranými sukcesními stadii, která se velmi rychle mění. Zajímavá bývá zejména raná přeměna pusté a ohavné výsypky v ochranářsky pozoruhodné „stepní stadium“. Méně zajímavé je zarůstání stepi méně pestrým křovinatým lesem.

Dlouhodobé a pozvolné zarůstání hald obvykle vytváří hodnotnější přírodu než pokrytí odvalu pláštěm zeminy, na kterém vysadíme nějaké nepůvodní druhy nebo vytvoříme zcela neprůchozí monokulturní lesík bez bylinného patra. Tento typ rekultivace připomíná „pokračování těžby jinými prostředky“. Postupná stabilizace vcelku přirozených místních společenstev bývá násilně přervána rekultivací, která území opět vnutí nějaký pohledově zjednodušený, technický model toho, jak má příroda vypadat. Pohledově cennou, diverzifikovanou krajinu lze na území výsypek vytvořit například i kompromisním postupem - nejméně jednu třetinu plochy odvalu můžeme ponechat spontánnímu vývoji. Unifikující účinek rekultivované části území pak nemusí být příliš drastický.

Uchování a rozvíjení přírodních hodnot na umělých plochách je třeba věnovat mimořádnou pozornost. Při jejich hodnocení není moudré podléhat předsudkům a prvnímu dojmu. Například v hlavním městě Praze a v menší míře i v jiných velkých městech nacházíme značně pestré druhové bohatství avifauny či vyšších rostlin. Pokud bychom za základ brali jenom seznam druhů, Praha by se mohla stát chráněným územím v kategorii národního parku!

Management nových krajinných struktur

Výstavba dálnic je drastickým zásahem do dlouhodobého vývoje krajiny. Z hlediska geodiverzity jsou dálnice nepřirozené. Jsou rovné, udržují si určitou niveletu a nerespektují reliéf krajiny, terén prorážejí průkopy a zavážejí valy. Jsou to většinou strohá, necitelná technická díla, jejichž výstavbu místní lidé často prožívají jako nepříznivý zásah do svého života a do krajiny a spontánně se mu brání.

Na některých místech je ovšem možné z dálnice vytvořit estetické, pohledové hodnotě krajiny prospívající dílo. Přímé úseky je možné vést širokými oblouky, respektovat významné výhledy na krajinu, omezit množství přijatelně umístěných billboardů, volit vhodné, zejména místní dřeviny a v průkopech ponechávat zajímavé skalní odkryvy.

Na Rakovnicku se ve svazích rychlostních komunikací proražených v opukách objevuje jinde zanikající biotop tzv. bílých strání. Pokud toto místo ponecháme spontánnímu vývoji, vznikne biologicky pozoruhodný kus krajiny, který přispěje k uchování diverzity území kolem dálnice. Management ochrany přírody by v tomto a v podobných územích mohl přispět k zamezení pohledovému znehodnocení krajiny tím, že by zabránil jejich osázení nějakou evropsky unifikovanou travní směsí a cizími dřevinami typu „europlebs“.

Drastickým změnám ve struktuře krajiny se nedaří zabránit. Citlivým managementem bychom však mohli využít příležitosti, které často vznikají jako nezamýšlený důsledek výstavby nebo těžební činnosti. Začleněním hledisek pohledové hodnoty krajiny do projektové činnosti bychom mohli - pro představitele obcí, budovatele technických děl a těžební společnosti srozumitelným způsobem - předcházet destrukci geologických, biologických a kulturních hodnot, které vznikají v opuštěných areálech, na výsypkách, kolem dálnic a leckde jinde. Je ovšem třeba, abychom dokázali racionálně rozpoznávat, citlivě vnímat a s rozvahou hodnotit geologickou, klimatickou, biologickou a kulturní diverzitu původních i nově vznikajících krajinných struktur. Díky tomu bychom mohli včas rozpoznat příležitosti, které by bez promyšleného managementu byly ztraceny, pokud bychom je vůbec postřehli.

RNDr. Václav Cílek, CSc. - geolog a klimatolog, působí v Geologickém ústavu Akademie věd ČR

Na základě autorem dodaných podkladů redakčně upravil Libor Musil.