VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Motivem ochrany památek a krajiny byly v 19. století často pocity spjatosti s domovem anebo romantické představy o heroické historii národa. Ochrana památek a krajiny bývala záležitostí okrašlovacích spolků anebo úředních míst, které si byly dobře vědomy, že zachování památek všeho druhu může podpořit myšlenku jednoty státu. Hlavně z těchto důvodů byla po revoluční vlně roku 1848 v rakouské monarchii podle francouzského vzoru založena „Císařsko-královská ústřední komise pro výzkum a ochranu stavebních památek“. Jedním z cílů komise bylo posilování vědomí jednoty monarchie založené na společné historii a katolictví.

Identifikace národního ducha s národní krajinou

V Čechách měl kult památky jako „státní relikvie“ zajímavý původ. Bylo obtížné ztotožnit národního ducha s většinou stavebních památek pohusitské doby, a tak se část důrazu přenesla na krajinu a přírodu, jak o tom svědčí tábory lidu na Blaníku a Řípu nebo vlastenecké výlety do Prokopského údolí a Šárky či znění české hymny. Výsledek identifikace národního ducha s „národní“ krajinou se odrazil zejména v hudbě a poezii a do značné míry navazoval na ještě barokní koncepci posvěcení krajiny jako nástroje jejího polidštění.

Dvacáté století tuto hru na národ definovaný kulturou a krajinou odmítlo a snažilo se postavit ochranu přírody na vědecký základ, tedy většinou na výčet hodnotných druhů, které se na daném území nalézají. Dnes se nám vrací něco z 19. století, ale v pročištěné formě. Potřebujeme chránit nejenom ta území, která jsou hodnotná z hlediska přírody, ale také ta místa, na kterých se odehrávaly velké národní zápasy, kam chodili básníci za inspirací, nebo která jsou ověnčena pověstmi i strašidelnými historiemi. Příroda v okolí Slavkova nebo Lipan není příliš hodnotná, ale v krajině je bez problémů možné identifikovat dějiště bitvy. Blaník stojí za ochranu nejenom kvůli starým bučinám a skalním hradbám, ale také kvůli pověstem a hudbě Bedřicha Smetany. A Říp - bez něj bychom prostě nebyli obyvatelé české kotliny.

Současnému zájmu o krajinu není možné porozumět bez znalosti ducha doby. V globalizované společnosti se vytrácí celý soubor obvyklých národních charakteristik - národní jídla, lidová hudba, místní instituce a zvyklosti jsou pozměňovány evropskými předpisy. V takovém prostředí zůstává hlavním reprezentantem lokálního či národního cítění krajina a jazyk. Zároveň ve stále se zrychlujícím čase změn začíná stále víc vynikat funkce krajiny jako určité útěchy. Prakticky z toho vyplývá, že ochrana krajiny již dávno není jenom záležitostí ochrany přírody, ale týká se psychologického stavu celé společnosti.

Vnímání horizontu sídel

Prožívání krajiny jako zdroje národního cítění také souvisí s vnímáním horizontu sídel. Klasická středoevropská vesnice nebo malé město vytváří pyramidální horizont se špicí určenou místním kostelem a výstavnějšími budovami radnice, školy a domů kolem náměstí či návsi. Větší města jsou obvykle pohledově tvořena shlukem věží a postupně se snižujících budov. Mimo areál sídla pak často leží poutní místo nebo zámek vzniklý z bývalého hradu. Důležité je, že hierarchie sídelního horizontu vlastně reprezentuje hierarchii hodnot. Nejvýš stával duchovní majestát církve, o něco níž světská právní moc a pak podle svého postavení obyvatelé sídla. Dodnes automaticky hledáme v nejvyšším horizontu krajiny nejvíc posvátná místa a jsme pochopitelně zklamáni, nalezneme-li v jejich pozici chladicí věže temelínské elektrárny nebo silo v Mimoni.

Kultura billboardů ve své zbytnělé, české formě kazí nevlastnitelnou věc - horizont a ráz krajiny, včetně krajiny městské. Ve městě mají být reklamy, ale je nutné vědět kde a v jakém množství. Vítané jsou tam, kde dotvářejí prostředí, škodlivé tam, kde jdou proti duchu místa. Mohou být zdrojem barevného oživení, koláže města, ale také estetického šumu, který do konfliktu přivádí horizontem sídla symbolizované posvátno a neomezovanou snahu o zisk.

Horizont je věc veřejná, všichni rádi kloužeme pohledem po linii, kde se země dotýká nebe. Proto stavíme a radostně navštěvujeme rozhledny. Je-li horizont poničen, vzniká nám škoda. Firma stavící billboardy, výškové stavby a různé technické věže vlastně privatizuje veřejnou věc, totiž obzor. Podle mne se často jedná o druh krádeže, který se dotýká krajiny jako zdroje naší identity.

Okradená identita

Povahu této krádeže ilustruje Ladislav Žák ve své monografii „Obytná krajina“ z roku 1947. O české krajině tehdy (snad pro nás dnes) napsal:

„Dávno je ztracen někdejší podivuhodný zelený pás, jenž obepínal Prahu, rozlehlé plochy starých vinic a vzrostlých zahrad, starobylé usedlosti a dvorce, obklopené stromovím a spojené tichými stromořadími… Ještě za první světové války byla Praha na mnoha stranách obklopena alespoň vlídným venkovským prostředím klidných polí, travnatých mezí se stromořadími a keři, dosud nezastavěnými tichými rovinami, pláněmi, svahy a údolími; místy stály tehdy ještě o samotě poslední zbývající ctihodné dvorce a usedlosti… To vše bylo ztraceno za pouhá dvě desetiletí obludného stavebního ruchu po světové válce: zvolna a nezadržitelně vzrůstaly pusté neobyvatelné čtvrti nových nájemních domů s kamennými ulicemi bez přírody a bez zeleně - a neméně pusté a šeredné zahradní osady a čtvrti desetitisíců ohavných vil a domků nájemních i rodinných, které zaplavily roviny, stráně i údolí, bezohledně a nelítostně zničily poslední zbytky obytné přírody i neobnovitelný starý ráz těchto krajů… Není krásného venkovského města, jehož starý uzavřený stavební celek by nebyl bezohledně porušen nezbytnými špatnými novostavbami a nástavbami uvnitř města - a jehož krásný obraz by nebyl znešvařen nepostradatelnými novými tak zvanými vilovými čtvrtěmi… Konečně zcela podobný osud stihl i valnou většinu malých obcí, vesnic, osad i samot… Kdo znal krásné a účelné uspořádání starých venkovských statků a hospodářství se zahradami a ovocnými sady, obrácenými do polí, dovede ocenit ztrátu, která vzniká ve venkovských obcích jejich neuspořádaným rozvojem.“