VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pokud platí názor Igora Míchala, že máme geneticky zakódovanou potřebu lesostepní krajiny, vzniká otázka, proč už delší dobu členitou lesostepní krajinu, pro kterou bývalo typické střídání a prolínání menších celků (polností, lesů, luk, mezí, vodních ploch a toků, zahrad, stromořadí atd.), měníme velkoplošnými zásahy v jednotvárnou krajinu odvodněných lánů a prefabrikovaných obchodních center. Máme snad v sobě zakódován také sklon zbavovat se krajiny, kterou potřebujeme?

Počkej, Igor věděl stejně jako my dva, že evo­lučně daná predispozice je jen jedna stránka, jeden z více zdrojů našeho vztahu ke krajině. Že stejně silným, ne-li mohutnějším vlivem je kultura, a ta má v mnoha ohledech protipří­rodní povahu. Ale budiž, zůstaňme u toho evolučního vlivu.

Igor Míchal byl blízko "biofilní hypotéze" Edwarda Wilsona, která říká, že jsme během evoluce po předcích zdědili instinktivní potřebu vstupovat do kontaktu s přírodou. Tuto potřebu můžeme uspokojovat různě. Pasivním pobýváním v krajině, ale také různými aktivitami. Ve Wilsonově pojetí kupodivu nejen ochranářstvím, ale také třeba klu­čením lesa nebo trápením zvířat. Co vidí ochránce přírody v rozporu, má z hlediska "biofilní hypolézy" společného jmenovatele. Slovo "biofilie" neznamená u Wilsona pouze  lásku k přírodě, jak bychom to slovo překládali.

Instinktivní potřeba kontaktu s přírodou je prokázána jak u lidí, kteří žijí v přírodní krajině, tak u těch, kdo žijí mimo kontakt s přírodou - třeba ve městech nebo ve vězení. Učitelé ekologické výchovy si stýskají na nepřekonatelné odcizení dětí přírodě. Jistě, instinkt daný evolucí může zakrnět, není-li kontaktem s přírodou přiživován zejména v dětství. Ale definitivně ztracená věc to není. Biofilie je u nás latentně přítomna. Všiml sis, kolik lidí má v počítači na šetřícím monitoru krajinu, nějaké zvíře nebo aspoň oblaka?

Pokud vím, zastáváš názor, že pestrá zemědělská krajina minulosti nebyla záměrným výtvorem lidí a vznikla spíše jako nezamýšlený důsledek způsobu hospodaření, který byl v tehdejších podmín­kách ekonomicky možný a výhodný. Znamená to, že členitá zemědělská krajina, kterou dnes nostalgicky vnímáme jako ztracený estetický a ekologický poklad, vznikala bezděčně, neuvědoměle?

Přesně tak to podle mne je. Lidé na venkově od předků přejali sklon ničit všechny projevy spontánní sukcese. Celé generace rolníků se s ní musely tvrdě přetlačovat, likvidovat kaž­dou ne-cílovou plodinu a každého konkurenčního tvora. To se dodnes projevuje i slovní agresí. Běžně na vesnici potkáš lidi, pro něž je rozptýlená zeleň "neřádstvo". Větši­nou to slyším jadrněji, vlastně nepublikovatelnými výrazy.

Výjimečně se najdou "písmáci", kteří se ve škole dobře učili a hodně četli. Osvojili si vlastně městskou optiku. Z literatury a kraji­nomaleb mohli převzít romantické představy o přírodě. Dnes mohou jejich postoje souznít s pohledem ochránců přírody. 

Zdá se, že náš sklon spotřebovávat více, než je pro přírodu a krajinu únosné, pod­poruje móda. Je podle Tebe móda temnou a v hloubi našich osobností ukotvenou silou, která nás stále znovu zavádí na scestí, nebo je možné se na módu dívat i nějak jinak?

Stejně jak jsem o tom mluvila v případě naše­ho vztahu ke krajině, mají také kořeny ekologicky nepřiměřené spotřeby různou hloubku. Mohou sahat až k pudovému sklonu sběračů zajistit si pro dobu nouze zásoby bílkovin a sacharidů. Talo prastará vrstva byla pozdě­ji posilována sociálně a kulturně. Mohutná spotřeba a posléze spotřeba luxusní (vztahu­jící se spíš ke vzácným statkům) patřila ke znakům sociálního statusu, vyznačovala vysoké postavení na sociálním žebříčku. Ale protože se v bohatých společnostech spotře­ba postupně šířila do širokých vrstev, vznikla móda. Ač je i ona napodobivá, byla a je pokusem o (dočasné) sociální odlišení a pro­jevem neofilie, záliby v novém (mimochodem, i neofilii můžeme interpretovat evolučně, fylogeneticky).

Jak sklon sběračů hromadit zásoby, tak prestižní spotřeba a móda patří mezi antropologické konstanty, tedy mezi ty motivy lidského jednání, které jsou vlastní lidem ve všech obdobích a ve všech kulturách. O tyto evo­lučně a historicky zakotvené konstanty se opírá schopnost reklamy oslovovat velké množství lidí. Není divu, že se reklama snadno­ setkává s úspěchem.

A není na druhé straně divu, že tomu, co nazývám "ekologicky příznivou módou", se moc nedaří. Myslela jsem, že se takovou módou stane odmítání kožešin. Ale nedávno jsem se ke svému úleku doslechla, že kožešiny jsou teď trend. Asi to byla jen epizoda. Ekologicky příznivá móda je křehký výhonek kultury, který jde proti mocným konstantám. Nošení kožešin jistě patří k těm nejsilnějším.

Pokud chceme žít v souladu s krajinou a přírodou, máme se podle Tebe nechat vést instinkty a city, nebo rozumem?

Obojím. Vlastně asi vším tím trojím. Instinkty a city totiž nejsou totéž. Příkladem instink­tu je již zmíněná biofilie, potřeba kontaktu s přírodou. Je základem, na kterém se dá sta­vět. Nepodceňovala bych hlubinnou ekologii, její důraz na smyslové splynutí s přírodou. Ale mluvím-li o citu k přírodě, má spíš kulturní povahu: Je postaven na estetickém zalíbení v krajině, které nám odkázal romantis­mus. A v rovině etické má silnou vazbu na fenomén křesťanského soucitu. Kolega Jiří Sádlo to vystihuje přesně, když píše, že ochránci přírody jsou sentimentální: straní ohroženým biologickým druhům a jsou naštvaní na druhy, které jsou úspěšné - například na invazní rostliny, které se prosa­zují na úkor původních rostlin. Ochránce přírody jako dědic kultury soucitu neumí nad zanikajícími původními porosty post-moderně krčit rameny a říct "a co má být?!"

A jak je to s tím rozumem: Je dobře, když člo­věk vybavený instinkty a city disponuje poznatky, které mu umožní pochopit, oč vlastně jde, rozumově rozlišovat. Abych se držela našeho příkladu: Rozum, vlastně věda, nám umožňuje poznat, že nějaká rostli­na je v určitém ekosystému invazní, či jiná původní. Takové zjištění a jeho kritická refle­xe mohou být dobrým vodítkem pro jednání, které je motivováno spíše citově. 

Představ si, že by Tě někdo požádal, abys provedla reprezentativní výzkum ekologického povědomí populace ČR. Považovala bys takový výzkum za realizovatelný? Dá se stav ekologického povědomí nějak ve větším zjišťovat?

Pokud někdo očekává, že od sociologů dostane seriózní odpověď na otázku, zda je ekologické povědomí nějaké skupiny "vysoké" a jiné "nízké" , "dobré", nebo "špatné", nedočká se. Jsou k tomu dva důvody.

Za prvé: Ekologické povědomí chápu jako pouhé tušení, jako nesouvislou a často protikladnou tříšť neujasněných poznatků, pocitů, často předsudků. Dobré informace se v něm kombinují s omyly. Jak chceš něco takového zkoumat sociologickým reprezentativním výzkumem? Zkoumat by se nanejvýš daly dílčí a často velmi izolované, navzájem nepropojené dimenze ekologického povědomí. (Ale přitom by nešlo o indikátory pro poznání povědomí jako celku!)

Zkoumání by například mohlo zjistit vysokou míru přesvědčení o tom, že "ekologické" se rovná "hygienické". Fakticky, z podstaty environmentálních problémů přitom plyne, že je to jeden z největších bludů. Environmen­tálně nepřiměřený je i důraz ekologického povědomí na lidské zdraví. Projevuje se např. tím, že lidé mají velký zájem o ekologické potraviny, zatímco poptávka po ekologických výrobcích, které se stravy netýkají (např. spotřebiče s minimální energetickou spotřebou), je malá. Jiný příklad mylného apriorismu se týká předpokládaného levičáctví "ekologistů". Mýty o jejich politické ori­entaci jsou opět pouhým dílčím, a nadto zavádějícím, prvkem ekologického povědomí, který by bylo možné výzkumem zachytit.

V nemožnosti poznávat povědomí sociologic­kým výzkumem je ale významnější jiná věc:

Podstatou povědomí je jeho mlhavost a částečnost. Jde o nedostatečnost, která není dána pouze malým zájmem lidí o pozná­vání přírody. Není ani výsledkem nerozvinu­tého environmentálního vzdělávání. Dokonce i my, kdo se těmito otázkami zabýváme profesionálně, máme přes veškeré úsilí stále jenom povědomí; na skutečné poznání příro­dy naše mentální schopnosti ani schopnosti našich věd nestačí. Obávám se, že rozdíl mezi naším povědomím a povědomím laika není vlastně velký.

Příčina toho, že všichni, vědci i laikové, jsme a patrně zůstaneme v modu pouhého ekologického povědomí, je obsažena v samotné povaze onoho "ekologična", přírody. Člověk nemůže poznat něco tak důmyslného, jako je příroda. Příroda je neuvěřitelně složitá.

Co z toho plyne prakticky? 

Paradoxně snad to, že zvláštní cenu má kaž­dý malý krok v jejím poznávání. Díky němu jsme totiž schopni nahlédnout onu složitost. To je to známé: čím víc přírodu poznávám, tím víc vidím, jak málo jí rozumím. To je náhled, který podporuje každou zdrženlivost v lidském zasahování do přírodních procesů.

Děkuji za rozhovor!
ptal se Libor Musil 

Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzi­ty v Brně, kde založila obor Humanitní environmentalistika. Dlouhodobě se zabývá výzkumem vztahu člověka ke krajině a vztahu mezi způsobem života a environmentálními otázkami.