VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Příležitost na kraji

Co znamená rozhraní města a krajiny? Známe ideální podobu města, také si umíme představit přírodní nebo zemědělskou kulturní krajinu. Ale jak má vypadat přechod mezi těmito odlišnými světy? Často je těžké ho vůbec najít, okraje jsou zcela rozostřené. Je to přechodová oblast prostoupená zbytky původní krajiny i většími přírodními plochami zasahujícími mnohde velmi hluboko do vnitřního města? Nebo je to klikatá, téměř nekonečná linie podobná borduře lemující zastavěné pozemky, dopravní stavby a zahrady? Jedno i druhé. Záleží, jaké měřítko zvolíme.

Krajinné ostrůvky v přechodové oblasti jsou vystaveny silnému tlaku ze strany města, ale trpí i chybějícím hospodařením a nedostatečnou péčí. Přitom tyto přírodní a zemědělské plochy v případě, že je o ně odpovídajícím způsobem pečováno a tvoří vzájemně propojený systém, mohou výrazně zvednout úroveň života ve městech. Pro široce pojatý okraj města se v některých evropských zemích začal používat přívlastek periurbánní, který vychází z hodnotícími soudy nezatíženého pohledu na krajinu přiléhající k velkým městům. Je podobná městu i venkovu, zároveň se od obou značně liší.

Okolí evropských měst

Z potřeby účinnější správy přírodních území v příměstských oblastech v několika evropských městech zároveň, pro výměnu zkušeností, dobrých příkladů a pro zastoupení společných zájmů byla v roce 1995 založena Evropská federace pro metropolitní a příměstskou krajinu Fedenatur. Dnes zahrnuje více než 34 příměstských přírodních oblastí ve Španělsku, Itálii, Francii, Belgii a Řecku. Fedenatur podnítila evropský projekt periurbánních parků (periurban parks), do kterého se zapojili i další zájemci hledající řešení pro okraje měst. Spolupracuje na něm 14 partnerů z 11 evropských zemí, v Česku to je Česká zemědělská univerzita, katedra pedologie a ochrany půd a městská část Praha-Troja s přírodním parkem Drahaň-Troja.

Vzhledem k velkým odlišnostem lze rozlišit čtyři základní podoby příměstských území:

A. Přírodní park, který se nejvíce blíží tradičním velkoplošným chráněným územím s převahou obzvláště cenných přírodních celků. Bukový les Foret de Soigne v Bruselu, kde se před několika lety přistoupilo k bezzásahovému hospodaření, karpatské lesy v okolí Košic.

B. Ekologický zemědělský krajinný park, tvořený mozaikou zemědělsky využívaných ploch, hospodářských statků a přírodních míst. Parco sud Milano, Lille Metropole, Parco della Piana.

C. Městský krajinný park, který se vyznačuje těsným napojením na jádrovou oblast města s malým nebo žádným propojením s venkovskou krajinou. Parque Florestal de Monsanto v Lisabonu, Troja nebo Petřín v Praze.

D. Postindustriální krajinný park, založený v místech původní průmyslově využívané krajiny. Jižní okolí Lipska, Natur- Park Südgelände v Berlíně, Emscher park v Duisburgu.

Město jako součást krajiny

Město vznikalo vždy na příhodném místě v příhodné krajině. Úspěšnost města potom souvisela se schopností s touto krajinou rozumně hospodařit. Město je součástí krajiny a to má zásadní důležitost. Měli bychom se tedy ptát, zda a jak dokáže to které město skutečně využít, co mu krajina nabízí.

Benátky jsou jedinečné právě tím, že byly vystavěny na laguně, Florencii si asi nelze představit bez slunných svahů s olivovými háji, vinicemi a zahradami renesančních vil, ale ani bez Piany, úrodné roviny řeky Arno, ze které ční štíhlá kupole katedrály Santa Maria del Fiore. Španělská Valencie je nemyslitelná bez Horty, neopakovatelné krajiny úrodného příbřežního pásu na sedimentech řeky Turie, protkané předivem zavodňovacích kanálů.

Krajina do velké míry předurčuje kulturu města, poskytuje místní plodiny, suroviny a palivo. Ale nejen to. Rozlehlé ovocné sady, které zásobovaly pražské tržnice, byly v době rozmachu městské střední třídy v 19. století také místem výletních restaurací a tančíren. Město jako místo odbytu umožňuje krajině rozvoj, ale stejně tak může způsobit její narušení i ekonomický propad, pokud o ni ztratí zájem. Krajina je schopna městu kromě místního zemědělství, materiálů a kulturní identity nabídnout nesčetné množství dalších služeb. Vázání oxidu uhličitého, ochlazování, zvyšování relativní vlhkosti, zachytávání polétavého prachu vzrostlými stromy, zadržování povodňových vod říčními nivami. To vše je pro vyvažování nepříznivých vlivů města nesmírně cenné.

Krajina může být opravdu obytnou. Porovnejme, co nás stojí zakládání a údržba zahrad a parků v jádrovém území města, s nízkými náklady a nároky lesů, lužních hájů, luk, sadů a mokřadů v krajinném zázemí. V případě doplnění o cesty, posezení a další vybavení mohou obyvatelům sloužit přinejmenším stejně dobře. Vzájemný vztah mezi městem a krajinou představuje skutečnou příležitost pro udržitelný rozvoj. Úspěch ale závisí na znalostech a schopnosti navrhovat, udržovat a rozvíjet jejich rozhraní jako vyvážený a vzájemně se podporující celek.

V čem to spočívá

Periurbánní park přináší nové pojetí péče o přírodu a krajinu na okraji města. Rozhraní s městem chápe jako fenomén vyžadující osobitý a celostní přístup. Dává přírodě a krajině na okraji města rámec uchopitelný jak pro odborníky v územním plánování, tak pro širokou veřejnost. A to s vědomím jistoty, že díky jeho nástrojům, doporučeným krokům a opatřením lze skutečně dojít k vyvážené a dlouhodobě udržitelné správě. Správa periurbánního parku je přitom založena na mezioborové spolupráci úředníků, veřejnosti a správě zdola a také na dobrovolné účasti. Jen stěží ho lze uskutečnit bez rovnocenného zapojení všech důležitých osob včetně místních obyvatel, politiků, občanských sdružení, vlastníků pozemků, podnikatelů, zemědělců a krajinářských architektů, zemědělských inženýrů, biologů a dalších. Bez jejich ochoty spolupracovat a společného přesvědčení o hodnotě parku zůstane pouze námětem na papíře. Z velké míry tedy vyžaduje zvládnutí metod sociální komunikace a participace.

Zachování, rozvoj a obnova přírodních ekosystémů je jedním z jeho hlavních poslání, slouží tedy jako významný prvek ekologické stability území, díky své komplexní povaze vyvažuje nedostatky naopak úzce zaměřeného územního systému ekologické stability. Napomáhá zvyšování životní úrovně a společenského statusu okrajových oblastí města, čímž významně přispívá ke konkurenceschopnosti měst. Pomáhá usměrňovat tíživé dopady suburbanizace, zejména vznik sídelní kaše. Podmínkou je jeho zapojení do provázaného celku obdobných krajinných ploch po obvodu města. Periurbánní park se chce stát součástí veřejného prostoru města, podobně důležitou jako náměstí, divadla, muzea a tržnice. Může být místním ohniskem kulturních a sportovních událostí, osvěty a vzdělávání i místem odpočinku. Nutná je jeho těsná vazba na jádrovou oblast města skrze veřejná prostranství a městské parky a napojení na veřejnou dopravu.

Umění pomáhá

Všechny úpravy musí souznít s hlavním posláním periurbánního parku, jímž je ochrana bio- i geodiverzity. Na příkladu Deule Parku v Lille a Natur-Park Südgelände v Berlíně je patrné, jak v takové věci poslouží celkový krajinářský návrh a vysoká výtvarná a architektonická úroveň zásahů.

Etika a filozofie vztahu člověka a přírody je v Deule Parku, který v roce 2009 získal Evropskou cenu za krajinu, čitelná v každé drobné úpravě. Nové cesty s alejemi mezi políčky zemědělců nebo úzké pěšinky proplétající se divokým luhem, subtilní dřevěné lávky vedoucí přes tůně a slepá ramena, příjemná zastavení a dočasná umělecká díla se vyznačují vysokou výtvarnou působivostí.

Železniční nádraží v Natur-Park Südgelände bylo po válce opuštěné a do dnešní doby zarostlo mladým lesem, promyšlené zpřístupnění a vyhlášení přírodní rezervací z něj udělalo během okamžiku přitažlivé a nesmírně zajímavé místo v okolí. Taková péče pomáhá, aby příroda a odvěká práce s půdou byly vnímány jako součást města a přijaty místními obyvateli.

Ing. Štěpán Špoula (1979) - krajinářský architekt, spolupracuje s MČ Troja a s katedrou pedologie ČZU na projektu Periurban Parks (projekt EU, INTERREG IVC, No. 0574R2), stepan.spoula(zavináč)gmail.com