VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přesto, že Veronica během dvaceti let své existence doznala řady změn, v hrubých obrysech zůstává stále stejná. V čem je to dobře a co by se mělo - zejména s ohledem na potřebu získávat nové čtenáře - změnit? S touto otázkou jsme se v červnu 2006 obrátili na čtenáře. Mohli se k ní vyjádřit zodpovězením anketních otázek, které byly součástí čísla 3/2006 a byly dostupné na internetových stránkách Veroniky.

Kdo odpověděl?

Z asi 2 000 pravidelných i příležitostných čtenářů Veroniky odpovědělo 47 (asi 2 %). Tento nepatrný podíl je stejný jako podíl těch, kdo na podobnou anketu odpověděli v roce 1996. Před deseti lety jsme na základě osobních charakteristik účastníků ankety dospěli k domněnce, že odpověděla hrstka „skalních příznivců“. Totéž lze předpokládat o anketě z roku 2006. Zhruba 80 % vyplněných anketních listů zaslali pravidelní čtenáři, necelá polovina z nich byla ve věku 30 až 59 let. 80 % z nich uvedlo, že má vysokoškolské vzdělání. Necelé dvě třetiny žilo ve městech s více než 20 000 obyvateli, přičemž ve městech s více než 100 000 obyvateli bydlelo přibližně 45 %.

Co si účastníci ankety myslí o obsahu Veroniky?

Většina (téměř 80 %) uvedla, že na stránkách Veroniky nacházejí zajímavá témata. Na otázku, jaká témata jim vyhovují, hovořila většina o tom, že jim Veronica vyhovuje komplexností či propojeností různých pohledů. Někteří sice pochválili specializovaná témata (např. „voda v krajině“, „veřejná zeleň, péče o dřeviny“, „příroda okolí Brna“), ladění většiny odpovědí však charakterizuje následující výrok: „Krajinná ekologie, významné přírodní oblasti ČR. Zajímavé jsou ale i galerie a portréty umělců. Velmi pěkná je rubrika Krajina mého srdce. Celkově považuji Veroniku za vyvážený koktejl textů odborných a spíše uměleckých.“ 

Čtenářů jsme se (otázkou číslo 10) ptali, zda je více zajímají články, „v nichž převažuje ochrana druhů či ekosystémů“, nebo články „o obecnějších souvislostech ochrany přírody“. Rozdělili se na dvě poloviny. První dala najevo, že ji více zajímá ochrana druhů či ekosystémů, druhá má větší zájem o obecnější souvislosti ochrany přírody. Toto rozdělení vyjadřuje rozdíl v základní orientaci účastníků dotazování. Ve světle zjištění, že účastníkům ankety (podobně jako v roce 1996) vyhovuje pestrost a propojení různých pohledů na dílčí témata, se ovšem zdá, že je nelze brát doslova. I ti, kdo se zajímají o konkrétní témata ochrany přírody, patřili k většině, které - jak jsme již uvedli - vyhovoval komplexní pohled časopisu na téma ochrany přírody a krajiny. Jeden z nich to vyjádřil jasně: „… považuji Veroniku za vyvážený koktejl textů odborných a spíše uměleckých. Z tohoto důvodu se nemohu jednoznačně vyjádřit k otázce číslo 10 - myslím, že oba okruhy zde mají své rovnocenné místo.“

Asi třetina zúčastněných uvedla, že jim ve Veronice některá témata chybí. Autoři těchto odpovědí projevili zájem o častější zařazování témat, která se týkají každodenního života. Tento zájem vyjadřovali pojmy typu: „ekologické bydlení“, „lobbing“, „péče o dřeviny v sídlištích“, „stravování - velkoobchody“, „biopotraviny“, „odpady“, „ekologická etika“, „více článků o drobných aktivitách“, „život komunit naplňujících myšlenku života v souladu s přírodou“ apod. Jeden z účastníků ankety vyjádřil smysl těchto a podobných výroků následovně: „Více důrazu na možnosti čtenáře ‚laika‘ přispět svým dílem (a třeba spotřebitelskou volbou) k ochraně biodiverzity.“

Někteří čtenáři požadovali „živější, aktuálnější a možná i kontroverznější témata“, „více publicistiky a vlastního názoru, samostatný prostor v časopise pro ‚náctileté‘“.

Třetina účastníků ankety dala najevo, že jim ve Veronice chybí (častější) články o některých regionech. Konkrétně například uváděli: „Beru, že Veronica je moravský časopis, přesto bych rád více článků z Čech. Jsem ze severních Čech.“ Čtenáři, kteří by přivítali větší pestrost regionálního zaměření, „moravskost“ Veroniky tolerují. Říkají, že „vzhledem k sídlu časopisu je to pochopitelné“. Objevili se ovšem i takoví, kteří jsou ochotni tolerovat zaměření Veroniky na ne-moravské regiony, přesto, že jim je Morava bližší: „Je to v závislosti na tom, kde se člověk narodil či kde se nejvíc pohybuje. Jsem z Moravy, proto upřednostňuji tuto lokalitu a např. článek o rezervaci v západních Čechách mě příliš nezaujme. Ale chápu, že naopak východočecha nemusí zajímat zase Morava…“

Z uvedeného je zřejmé, že pokora převažuje nad sklonem prosazovat svou. To je možné chápat dvojím způsobem. Pokud se týče „skalních“ čtenářů Veroniky, zdá se, že je zajímá ochrana přírody a krajiny, a regionální zaměření textů o ní pro ně není až tak zásadní. Je ale také možné vyslovit domněnku, že na ty, kdo drží Veroniku v ruce poprvé a nejsou z Moravy, může Veronica svou převažující „moravskostí“ působit odtažitě.

Srozumitelnost publikovaných textů

Většina účastníků ankety (skoro 70 %) dala najevo, že pro ně jazyk a styl vyjadřování autorů článků není překážkou porozumění. Je zde ovšem stanovisko „menšiny“ (30 %), která dala různými způsoby najevo požadavek, „aby si autoři uvědomili, že ne všichni čtenáři mají VŠ“. Někteří zastánci tohoto menšinového stanoviska přijímali skutečnost, že jim texty připadají těžko srozumitelné s oceněníhodnou pokorou: „Spíše jde o můj problém, ne všemu rozumím. Ti, kdo se o témata zajímají blíže či jsou v nich vzděláni, jistě problém nemají.“ Přesto by uvítali „vynechání přebytečného množství cizích slov“, „polopatičtější vysvětlení“ nebo „stručný slovník na konci časopisu nebo na konci článku“.

Z uvedeného plyne „polopatický“ závěr: Pokud chce Veronica oslovovat další čtenáře, její tvůrci by měli vzít na vědomí, že část potenciálních zájemců o Veroniku ji může při prvním pokusu o nahlédnutí navždy odložit proto, že „tomu nebudou rozumět“. Nelze počítat s tím, že všichni ti, kdo čtou Veroniku poprvé, si spolu s jedním ze zapálených laiků řeknou: „Některé články jsou pro laika příliš odborné, takže bych potřebovala hlubší znalosti o popisovaných problémech… Ale váš časopis už je takový, že počítá s určitým stupněm znalostí čtenáře, takže čemu nerozumím a chci rozumět, si zjistím.“

Grafická úprava časopisu

Návrhy změnit obálku uvedlo 13 (asi 25 %) účastníků ankety. Někteří se nepříliš konkrétním způsobem vyslovili pro její „radikální změnu“ a „větší kreativnost“. Většina však zásadnější úpravu vzhledu obálky nenavrhovala a spíše se přimlouvala za dílčí úpravy stávajícího řešení. Ojediněle se objevil návrh odstranit „upoutávky“ v dolní části první strany. Častěji účastníci ankety navrhovali změnu charakteru vyobrazení, které obálce vévodí. Mělo by v něm být „méně abstrakce a více přírodních obrazů“, například „neabstraktní krajinomalby“. Jedna ze čtenářek by „někdy upřednostnila tematickou fotografii vztahující se k obsahu celého čísla“. Další čtenář podotkl: „Nemyslím, že soustavné opakování téhož motivu prospívá.“

Odpovědi na otázky, které se týkají grafické úpravy článků, obsahují jednu nejasnost. Účastníci ankety se rozdělili na dvě poloviny. První uvedla, že jí „střídání širokých a úzkých sloupců vyhovuje“, například proto, že „oživuje“ text. Druhá se k tomuto tradičnímu rysu grafické úpravy Veroniky vyjádřila odmítavě. Souběžné vedení odlišných článků v odlišném formátu podle ní „neprospívá přehlednosti“ a „rozptyluje“.

Dalo by se tedy čekat, že přibližně polovina čtenářů navrhne, aby redakce od střídání různých formátů na jedné stránce upustila. To se ovšem nestalo. Asi 30 % účastníků ankety se sice vyslovilo pro „radikálnější změnu grafiky“ (např. „na každé stránce uvádět rok a číslo“, „kresby a fotografie občas zalamovat do textu, případně obtékat textem i po křivkách, nejen pravoúhle“, „rámečky se základními informacemi“, „protichůdné názory vedle sebe“, „inovovanější styly písma“, „barvu i dovnitř časopisu“ aj.), návrhů, aby vedle sebe na jedné stránce nefigurovaly různé texty v odlišném formátu, však nebylo mnoho. Pro tuto změnu se jednoznačně vyslovili 4 čtenáři (čili 10 % účastníků ankety).

Těžko říct, co to znamená. Snad jde o to, že i ti, komu se souběh různých sloupců nelíbí, mají pocit, že „to k Veronice patří“?

Elektronická verze Veroniky

Naprostá většina účastníků ankety (85 %) odpověděla, že elektronickou verzi dosud nečetla, což ovšem neznamená, že autoři této odpovědi nepoužívají počítač (60 % odpovědělo na anketu elektronicky, jen 40 % poštou). Zhruba polovina uvedla, že o dostupnosti elektronické verze dosud netušila, druhá polovina dala najevo, že tato verze je pro ně málo aktuální nebo nezajímavá. Zejména jim chybí „rozšíření tištěné verze“ článků a „možnost diskuse“ k nim.

Lze říci, že z hlediska postoje k internetové verzi se účastníci ankety rozdělili na dvě poloviny: Část starších říká, že jim lépe vyhovuje tištěná verze. Pro ty, kteří by o elektronickou verzi měli zájem (což nejsou výhradně mladší), je její stávající podoba málo podnětná. Vzhledem k tomu, že komunikace prostřednictvím internetu je mezi mladšími lidmi značně rozšířena, by bylo vhodné kritice zkušených „surfařů“ věnovat pozornost. Aplikace jejich doporučení by možná otevřela stránky Veroniky novým, internetu chtivým zájemcům.

Hlavní je Veroniku nabídnout

Nabízí se tedy několik námětů, jak učinit Veroniku atraktivnější pro dosud neoslovené čtenáře. Věnovat se - pestře, s důrazem na odbornou i uměleckou, rozumovou i citovou stránku věci - tématům, která mohou inspirovat ty čtenáře, kteří chtějí k ochraně přírody a krajiny přispět svým každodenním životem. Snažit se uplatnit princip regionální pestrosti: „Méně Moravy“ a „Nejen Tatry“. Psát „polopatičtějším“ způsobem a používat méně cizích slov bez případného „překladu“. Řešit sled vyobrazení na titulních stranách tak, aby nevyvolával dojem monotónnosti. Například střídat detailní vyobrazení s většími celky, brouka či květ s pohledem do krajiny, kresbu a fotku… atp. Dávat pozor, aby souběžná prezentace více textů s různým formátem na jedné stránce časopis „oživovala“, nebyla však původcem „nepřehlednosti“. Použít internetovou verzi jako prostor pro poskytnutí dalších informací a oživit ji prezentací odlišných názorů čtenářů i autorů.

To vše může podle účastníků ankety pomoci získat čtenáře, pokud bude mít Veronica „větší publicitu“. Potenciální čtenáři „by o ní především museli vědět“, protože „v současné době spousta potenciálních čtenářů neví, že časopis Veronica existuje“. Podle čtenářů je proto třeba „promyšlený marketing časopisu“ a používání nezvyklých forem oslovení - „nabídnout e-mailem s příkladem obsahu časopisu“, dát na internetové stránky „anotaci u vyšlých čísel … jako lákadlo na koupi tištěné podoby“ nebo Veroniku „předplatit někomu jako dárek, třeba se uchytí“.

Redakční rada Veroniky má o čem diskutovat.