VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Spory o způsob managementu ochrany přírody v Národním parku Šumava jsou všeobecně známé a jen zkratkovitě lze snad připomenout, že zprvu, v intencích zřizovacího dokumentu (nařízení vlády ČR č. 163/1991 Sb.) a Plánu péče NPŠ pro období 2001-2010, byl přijat princip diferencovaného managementu, který sice počítal s ochranou či obnovou samořídících funkcí, ale měl také usilovat o zachování typického vzhledu krajiny a její využití k turistice a rekreaci. Není snad třeba vzpomínat, že první problémy vzešly z toho, zda je, či není možno zasahovat proti kůrovci a posléze šlo vůbec o rozlohu „bezzásahového“ území. Za vydatného přispění mediální kampaně došlo ke změně vedení Správy NPŠ a pod kuratelou MŽP a jeho ministra se začalo uplatňovat jakési „nové směřování“, jež mělo být modelovým příkladem také pro ostatní NP a ukázkou jakési nové koncepce ochrany přírody. Není tajemstvím, že toto „nové směřování“ vycházelo z názorů uplatňovaných Hnutím Duha, posléze i některých zástupců odborné či vědecké komunity.

Na tomto místě nelze podrobněji popsat a komentovat všechny dokumenty a jejich oponentní posouzení, které byly v souvislosti s tím vypracovány a zachytit bohatou diskusi a argumentaci, která se např. seběhla pouze kolem jakéhosi stěžejního dokumentu, jímž měl být materiál „Vize, poslání a strategické cíle NPŠ“, a proto odkazuji na některé prameny (Mrkva 2005, 2006). Je skutečností, že „nové směřování“ NPŠ bylo předmětem snad všech jednání Rady NPŠ a jejích sekcí i Výkonného výboru Rady, bylo projednáváno v expertní komisi Jihočeského a Plzeňského kraje a dalo vzniknout řadě petic, otevřených dopisů a prohlášení, vypracovaných různými organizacemi, obcemi a školami. Dá se říci, že oč byla bohatější argumentace, proč nenechat nepůvodní, bývalý hospodářský, vesměs smrkový les v krátkém časovém úseku na pospas kůrovci a uhynutí, o to byla umanutější tendence Správy NPŠ a epigonů takový přístup zdůvodnit a uplatnit (dokonce např. i za cenu cenzurování nesouhlasných názorů). Při tom se argumentovalo potřebou a nutností naplnit standard kategorie II dle IUCN, protože jinak by prý hrozilo vyloučení z této kategorie a ztráta prestiže ČR. Jak byla tato tvrzení zavádějící, vysvětluje příspěvek Urbana, který se přímo účastnil mezinárodních jednání a tvorby těchto zásad. V poslední verzi (říjen 2006) dokumentu „Strategické cíle Správy NP a CHKO Šumava do roku 2010, včetně kroků k jejich dosažení“ se předpokládá, že území o ploše 19 598 ha bude již v tomto termínu ponecháno samovolnému vývoji.

Při tom tzv. „nové směřování“ nebylo vlastně vůbec transparentněji popsáno, vědecky zdůvodněno a obhájeno, pomineme-li řadu spíše emocionálně laděných příspěvků či rozhovorů v časopise Šumava (Holub, Valenta 2004, Valenta 2005, Holub, Kadoch 2006, Holub 2005) nebo některé minimálně velmi diskusní názory na „vývoj a vzhled horské smrčiny“ (Prach, Jonášová 2005, Valenta 2005, Holub 2005). Právě na příkladu představy těchto autorů o „typickém vzhledu původních smrčin“, za které se vydává tzv. Židovský les na Medvědí hoře, což je doloženě pastevní les, kde se ještě v roce 1945 podle zachovalé dobové fotografie pásly krávy, lze transparentně předvést hluboké neznalosti těchto autorů o lese.

Názorové podhoubí a některé představy o změně přístupu k ochraně přírody, které se chtějí uplatnit, nalézáme sice i ve zmíněných příspěvcích, nikde však není nově hlásaná koncepce konzistentněji popsána a nezbývá, než ji ze zmíněných příspěvků „vypreparovat“. Není pochyb o tom, že ono „nové směřování v ochraně přírody“ není nic jiného, než prosazování konceptu „divočiny“ (viz též např. Reflex, č. 1, 2005).

Divočina - nový směr v ochraně přírody?

Dá se říci, že u nás, v kruzích ochránců přírody, poprvé obsáhleji fenomén divočiny uvedl a šířeji o něm pojednal Míchal (2002). Na tomto místě lze pouze zkratkovitě poznamenat, že termín divočina (volná nespoutaná příroda, příroda pro přírodu samu) vznikl v severní Americe a Kanadě z etických, utilitárních a přírodovědných důvodů. Souvisí úzce s vyhlášením rozsáhlých národních parků (Yoho - 1 313 km², založen jako první na americkém kontinentu roku 1858, Yosemitské údolí - 3 093 km², založen roku 1864, Yellowston - 8 855 km², založen roku 1872, Jasper - 10 878 km² a jiných), a to na územích prakticky nedotčených kolonizací a díky relativně včas vyhlášené ochraně ani následnou civilizací. Taková území a zde se nacházející nejrůznější původní, tj. přírodní ekosystémy zaručovaly, že se dokonce celé regiony udrží v homeostatickém stavu a že zde bude moci nerušeně probíhat přírodní evoluce. Taková divočina přírodního (amerického) typu se stala pro příslušníky tohoto kontinentu předmětem národní pýchy a synonymem svobody.

Ve srovnání s tím je situace v Evropě jiná, když zdejší krajina a příroda je prakticky všude, někde méně, někde silněji, poznamenána lidskými aktivitami. Jsou zde z větší části nepůvodní, a proto nestabilní a snadno degradující ekosystémy většinou bez schopnosti autoregulace, což se týká také ekosystémů lesních. A tak je třeba přiznat, že americká koncepce ochrany divočiny je za takového stavu do Evropy nepřenosná (Míchal 2002). Jak bylo řečeno pro absenci velkých nedotčených území s původními ekosystémy. Ty by se musely teprve ve velké míře obnovit, avšak i kdyby se to na celém území Tater nebo Šumavy podařilo, i tak by zde vznikla pouze jakási pseudozdrobnělina amerických parků. Na rozdíl od nich ale protkána četnými sídelními strukturami, s velkým rekreačním tlakem z hustě zalidněného okolí a minimálně regionálně ovlivněna odpady, např. v podobě znečištění ovzduší. Je třeba zaznamenat, že např. území NP Šumava má rozlohu pouhých 680 km², při čemž víceméně zachovalé původní ekosystémy se zde vyskytují na pouhých 13 % území. O něco lépe je na tom TANAP o rozloze sice pouze 738 km², kde ale díky rozsáhlému území málo narušeného alpínského, subalpínského a supramontánního stupně dosahuje takové přírodní území rozlohy 52 % parku.

V úvahách o možném uplatnění amerického pojetí divočiny nelze patrně ale také pominout, že v Evropě, kdysi prakticky zcela zalesněné, je stále ještě zakořeněn strach a obava z „divočiny“, která byla od neolitu vnímána jako nepřátelské prostředí. To může být příčinou obecné obliby kultivované krajiny, tendence vnášet jakýsi lidský řád do přírody, čímž je nepochybně poznamenáno také zdejší zemědělské a lesnické využívání krajiny. V reakci na takový postoj ale zřejmě dochází nyní k tomu, že z jakýchsi psychoemocionálních důvodů se pokouší současná mladá generace a mnozí intelektuálové prosadit uplatnění divočiny také v Evropě, a to bez ohledu na zmíněné zásadní rozdíly.

Pro současného obyvatele města a intelektuála, využívajícího všech vymožeností civilizace, je přece tak snadné psát o divočině nebo si ji dokonce zajet prohlédnout a vystavit na obdiv její extravagantní uctívání, neboť většina lidí horuje spíše pro „spořádaný“ les. Proto se divočina stala i v Evropě jakýmsi symbolem svobody a etickým či „filozofickým směrem“ a normou, podobně jako je tomu v Americe. O tom svědčí následující citáty: „Mít, či nemít divočinu je především stav mysli a rozhodnutí srdce“ (Vančura 2005) nebo „Divočina má v sobě cosi ozdravného pro všechny, kteří se jí oddají. Člověk je v království divočiny vítán jako návštěvník, nikoliv jako její uživatel. Pod pojem divočiny můžeme zahrnout třeba i trhlinu ve zdi nebo vrchol hlušiny, které rostliny i zvířata postupně dobývají“ (Weinzierl 2005). Podobně tak: „Nechejme růst to, co roste - omezme zásahy člověka na to nejnutnější - příroda si to všechno zařídí sama“ (citovaný Louis de Roy 2005) nebo „Divočinu můžeme začít obnovovat v lese stejně jako v centru města prostě tím, že vybrané plochy ponecháme svému osudu bez lidských zásahů“ (Bláha 2005). Proto neudivuje, že cíl ochrany přírody a vize pro Bavorský národní park jsou formulovány tezí: „Ponechejme přírodu přírodě…, dejme šanci divoké přírodě, aby využila kůrovce jako činitele obnovy“ (Sinner 2005).

Problém je ale v tom, že takové pojetí divočiny již nemá s tím americkým nic společného. Mohli bychom ji proto označit za „divočinu emocionálního (evropského) typu“, neboť se předpokládá, že vzniká v jakémkoliv společenstvu organismů a to spontánně, za spolupůsobení „přirozených“ procesů“. Uctívání přírody a ztotožnění se s jinými organismy a vesmírem se stává jakýmsi způsobem seberealizace ctitelů hlubinné ekologie a náboženstvím. Není pak již vůbec podstatné, kde „divočina“ tohoto typu vzniká. Může být třeba i na skládce odpadů (kde by její studium mohlo ovšem mít svůj vědecký smysl v případě sledování např. biologického odbourávání nežádoucích látek). Je ale otázkou, zda takový případ je hodný zákonné ochrany.

Historie středoevropského pojetí ochrany přírody a legislativa

V Evropě měla potřeba zachovat a chránit lesy spíše kořeny v jakémsi pseudoromantismu a vycházela z estetických popudů. Soustředila se na ochranu např. „starobylých částí lesa, jako upomínku na zašlé časy“ apod. Taková ochrana se vždy týkala jen menších území s původní dřevinnou skladbou, s dožívajícími a uhynulými starými stromy a s nárosty i mlázím obnovujícího se lesa nového. Jedním z nejstarších takových počinů bylo vyhlášení Žofínského pralesa hrabětem Buquoyem (1838) a po něm i dalších objektů na různých jiných panstvích. Výjimečnou a minimálně v evropském měřítku pozoruhodnou událostí bylo mapování a popis nejzachovalejší části Boubínského pralesa lesmistrem Johnem, který rovněž inicioval jeho ochranu, kterou vyhlásil J. A. Schwarzenberg (1858). Teprve mnohem později vznikla Ochrana přírody jako vědecká disciplína a státem prosazovaný veřejný zájem. Byly vyhlášeny četné přírodní rezervace a až v polovině minulého století také větší chráněná území, jako je např. NPŠ nebo TANAP. V souvislosti s tím je třeba vzpomenout významné role lesníků, jako byli např. Zlatník, Průcha, Jeník, Míchal a další, kteří se podíleli na studiu tohoto území a jeho vyhlášení. Dokonce i „nepřátelé“ lesníků“ musí přiznat, že to byli právě oni (tak jako v předminulém století), kteří stáli u zrodu vyhlášení jejich ochrany a vůbec tvorby norem ochrany přírody apod. Při tom ale nikdy nepadla pochybnost o tom, že by měly být chráněny pouze takové lesy, které mají víceméně zachovalou původní skladbu dřevin a prostorové i věkové uspořádání, které se co nejvíce blíží přirozenému, klimaxovému stavu. Nemluvilo se o „divočině“, ale bylo samozřejmé a žádoucí, aby k takovému stavu vyhlášená území nejpřísnější ochrany dospěla. Kdybychom chtěli použít pro konečné klimaxové stadium pojem divočina, pak je třeba dodat, že nemusí jít v každém případě o neprostupný les, plný vývratů a nárostů semenáčů, jak si mnozí aktivisté „ochránců přírody“ představují, ale o „divočinu autentickou“. Znamená to takový les, nebo jeho vývojové stadium blízké přírodnímu původnímu společenstvu, který vznikl a vyvíjel se během dlouhodobého působení panujících (také měnících se v důsledku např. klimatické změny) podmínek prostředí.

To se také promítlo do legislativy České republiky, neboť za hlavní úkol ochrany přírody se považuje „udržet a obnovit přírodní rovnováhu v krajině (zachovat a zlepšit přírodní poměry), chránit rozmanitost forem života, přírodní hodnoty… a při tom zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry“ (viz § 1 zák. č. 114/1992 Sb. v pozdějším znění). Konkrétně v případě NPŠ platí, že: „Do 1. zóny (přísná přírodní) se zařazuje území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami v národním parku, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy vhodné pro rychlou obnovu samořídících funkcí. Cílem je uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů…“ (nař. vlády č. 163/91, § 4, odst. 2). Podobně je „cílem všech opatření v lesním hospodářství národního parku, dosažení přirozené skladby porostů zcela odpovídající danému stanovišti“(§ 9, odst. 1) a výslovně se připouští, že je možno „v lesních hospodářských plánech na území 1. zóny uplatnit jen pěstební a těžební zásahy dohodnuté s orgánem státní ochrany přírody, které zajišťují udržení nebo obnovu samořídících schopností lesního ekosystému“ (§ 9, odst. 3).

Doufám, že uvedené argumenty jsou dostačující pro to, abychom si ujasnili, že nejen divočina v americkém pojetí, ale i středoevropská tradiční ochrana přírody vždy stavěla a staví na ochraně původních, pokud možno málo pozměněných nebo antropicky ovlivňovaných lesních společenstev. Je třeba dodat, že součástí této ochrany musí být pochopitelně také ochrana přirozených procesů - s důležitým dodatkem - vlastních těmto společenstvům. Často zdůrazňovaná, blíže nedefinovaná ochrana tzv. přírodních procesů, je pouze bezobsažné heslo.

Je třeba navíc zdůraznit, že evropská koncepce tradičně staví na ochraně přírodních hodnot kulturní krajiny jako širším rámci a ochranu diverzifikuje. Území, kde zůstala zachována rostlinná společenstva schopná setrvat v autoregulačním režimu, mají statut „zvláště chráněných území (národních přírodních rezervací, přírodních rezervací)“. Při vyhlášení velkoplošných chráněných území typu národních parků ale v evropském prostoru (snad s výjimkou Skandinávie a východních oblastí Ruska) vyvstávají tyto vážné problémy:

• Co si počít s bývalými produkčními lesy, s nepůvodní skladbou dřevin a nepřirozenou prostorovou strukturou, které je třeba v rámci arondací zón přiřadit k segmentům obvykle již dříve chráněných přírodních rezervací.
• Neméně závažný je problém začlenění sídelních struktur, jejich obslužnosti a ekonomických aktivit obyvatel. Také tato území obcí v národních parcích jsou totiž součástí kultury a svým způsobem reprezentují dlouhodobou historií osídlení krajiny. Nelze si představit, že by se v budoucnosti staly pouhými neživotnými skanzeny. Tento problém je citlivý zvláště v NPŠ.

Spory o pojetí ochrany přírody a problémy v NP Šumava

Dá se říci, že názor na cíle a způsob ochrany, diferencovaný management chráněných území apod. byl v ČR bezproblémový až do doby, než byl vyhlášen na naše poměry velkoryse pojatý NPŠ s rozlohou více než 68 tis. ha. Na tomto území se nalézalo 137 maloplošných chráněných území (13 % území) víceméně přirozeného charakteru a zároveň 22 obcí, při čemž území parku se rozkládá na katastrálních územích 67 obcí.

Pokud jde o management, tak v současně stále ještě platném plánu péče z dílny bývalé Správy NPŠ byla zakotvena zásada, že v případě lesních společenstev bude uplatněna strategie postupného rozšiřování mozaikovitých ohnisek původního lesa, a to aktivní lesnickou intervencí. To znamená podsadbami absentujících původních druhů dřevin, ochranou přirozeně se obnovujících semenáčů nebo prostorovou diverzifikací, a to tak, aby se urychlila obnova odpovídajícího lesa klimaxového charakteru. Tento les zde byl před významnější kolonizací Šumavy v naprosté většině (87 % území) smíšený, s dominantním zastoupením buku, výraznou příměsí jedle a smrku a se zastoupením dalších, méně běžných druhů. Takový typ lesa se obnovuje (přirozeně i uměle) pouze pod ochranou starého, dožívajícího lesa, neboť semenáče stínomilných dřevin jsou existenčně závislé na lesním mikroklimatu. Proto se v nepůvodních, kdysi hospodářských smrkových porostech považuje pro jejich přeměnu za důležité udržet co nejdéle les živý, i za cenu asanace kůrovce, kácení napadených stromů apod. Spor je tudíž o to, zda v NPŠ uplatnit obnovní (adaptační) management, a nebo nechat smrčiny zahubit kůrovcem, coby „přírodním činitelem“(?) V uhynulém smrkovém lese totiž již z celé řady důvodů není šance, aby se buk a jedle úspěšně obnovily. Pouze v nejvyšších polohách, asi na pouhých 10 % území, kde se pravděpodobně nacházely klimaxové smrčiny, by bylo možno připustit rozpad a generační obměnu s účastí kůrovce. Podle zkušeností z přirozených horských smrčin na jiných místech ČR, které jsou obvykle pořídlé a se stromy hluboce zavětvenými, však nejen u nás, ale např. i ve zcela přirozených lesích Kanady, nedochází k hynutí smrků jednorázově a jen výjimečně velkoplošně, tak jak k tomu došlo např. v oblasti Modravy. V přirozených smrčinách vesměs hynou stromy mozaikovitě a zároveň probíhá průběžně obnova lesa, takže porosty jsou věkově i prostorově bohatě strukturované.

Celý problém NPŠ spočívá v tom, že zatímco v intencích současně platné legislativy a také z pohledu lesnických odborníků (např. Vacek 2006, Vacek et al. 2006, Košulič 2006, Mrkva 2005, 2006) by mělo být cílem znovu obnovit na Šumavě původní lesní společenstva, snaží se oproti tomu některé NNO a hlavně Duha, potažmo MŽP a současná Správa NPŠ, prosadit prakticky okamžitě co největší tzv. bezzásahovou zónu (30 % území parku). A to bez ohledu na dosavadní výsledky přeměny na přirozený stav a také na ohrožení lesa za hranicí této bezzásahové zóny neboť se jaksi nepředpokládá, že kůrovci vůbec nedodržují námi stanovené hranice. Spor je tudíž nejen o cíl ochrany přírody, ale také o způsob, jak ho dosáhnout, neuvažujeme-li diskusi o tom, jak velké by takové území mělo nebo mohlo být s ohledem na rozlohu státu. Z tohoto pohledu je irelevantní dílčí dohadování zda „kácet či nekácet“ kůrovcem napadené stromy, neboť hlavním problémem je, jak účelně a relativně rychle dospět k lesu přirozeného charakteru, s původními dřevinami a prostorovou skladbou. Takovou „divočinu“ má pak smysl chránit a zprůchodnit všechny biologické procesy, které budou udržovat její homeostatickou rovnováhu.

Právě česká strana Šumavy je oproti bavorské silně postižena druhovou změnou lesů, když díky velké spotřebě bukového dřeva pro výrobu dřevěného uhlí pro sklářství a hutnictví, jakož i vlivem pastvy, se zdejší lesy měnily již od počátku kolonizace postupně na smrkové. Tento proces trval mnoho století a bylo by bláhové nyní změnu k jakémusi pseudopřírodnímu stavu uspěchat tzv. bezzásahovostí během 5 až 10 let. Protagonisté „nového směřování“ si neuvědomují, že vznikající sukcesní společenstva budou vesměs stejně nepřirozená, jako byl nepřirozený původní smrkový les, minimálně co do struktury a pravděpodobně i druhové skladby. Oproti dřívějšímu antropickému vlivu v podobě pastvy, hutnictví a sklářství by nyní došlo k nepřirozené změně vlivem pseudoochranářských vizí o tvorbě jakési divočiny.

Odmítnutí „divočiny“ však nemusí být absolutní. Předmětem ochrany a studia by totiž mohly být např. přírodní procesy sukcese a obnovy vegetace na exploatovaných územích hald hlušiny nebo v tzv. brownfields nebo např. na části území tzv. kalamitních ploch v TANAPu apod. Záleží pouze na dohodě, jaký cíl si ochrana přírody na dané lokalitě stanoví a zda takový cíl bude společensky přijatelný. Úsměvný je příklad, který byl zmíněn na jednom jednání Rady NPŠ. Sice, že divočinu a „divokou přírodu“ si mohou pražští intelektuálové nastolit např. v pražských Petřínských sadech a zde si sledovat přírodní procesy, což by samozřejmě mohlo být zajímavé a lze si dokonce představit takové vědecké zadání. Je možno ale úspěšně pochybovat o tom, že by návrh uspěl u pražského Magistrátního úřadu, a proto nechť se NNO Duha nediví, že obyvatelé Šumavy netouží žít v jakémsi skanzenu ve „zdivočelé přírodě“, kterou přijedou obdivovat „měšťáci“.

Dalším velkým problémem jsou tudíž neshody s obcemi (zastoupenými nyní Výborem obcí NPŠ), které vystupují s heslem: NPŠ nejen jako objekt ochrany přírody, ale také místo pro život obyvatel. Obce spolu s regiony obou krajů se cítí spoluodpovědné za uchování kulturních, rekreačních a dalších hodnot a funkcí krajiny. Proto se chtějí spoluúčastnit (formou správních řízení) také rozhodování, která chce činit Správa o cílech a managementu ochrany přírody, o zonaci a usilují o získání práva veta v těchto rozhodnutích, podobně, jak ho mají např. obce v Národním parku Bavorský les.

Adaptační lesnický management

Způsob managementu lesů a požadavky na to, jaké hlavní funkce mají plnit, by měly nepochybně také vycházet ze společenské objednávky. Mimo to je v TANAPu podobně jako v NPŠ situace taková, že se vlastně prosazují dvě koncepce, jejichž správnost patrně nejde zcela objektivně posoudit. Proto lze považovat za odpovídající, aby mimo bezzásahový režim byl v montánním stupni uplatněn také tzv. adaptační management. Jde o takový způsob péče o chráněná společenstva, který má napomoci udržet jinak ne zcela původní společenstva, např. pastviny na antropicky vzniklých stepích. V případě lesních společenstev by se patrně do toho managementu měly, mimo péči o zvýšenou odolnost, zahrnout také postupy, jak napomoci přirozenému procesu adaptace, např. na klimatickou změnu. Lze předpokládat, že by to bylo možné aspoň pomocí vnášení potenciálních druhů dřevin, které mohly z přirozených refugií díky předchozím antropickým vlivům vymizet. Skupinovitá reintrodukce chybějících druhů dřevin, které se neobjevily ve spontánním zmlazení, by měla vycházet z typologického průzkumu. V úvahu by přišly nejen výsadby, ale i síje pod ochranou porostu pionýrských dřevin. Tuto činnost bychom mohli označit za „startující intervenci“.

Předpokladem úspěchu je ale udržování přirozené početnosti býložravé zvěře, což by bylo nejpřirozenější s pomocí predace vlka. Protože to je ale zřejmě nereálné, bude nutný intenzivní dodatkový lov popřípadě odchyt do tzv. přezimovacích obůrek a prodej zvěře buď do obor nebo na konzumaci. Úživnost stanovišť na kalamitních plochách se totiž pro zvěř nebývale zvýší a nastartuje její populační explozi, kterou bude možno na nepřehledných plochách přípravného lesa jen stěží tlumit klasickým lovem. Z toho pohledu jsou návrhy bezzásahovosti (v TANAPu) a omezení lovných praktik při managementu lovné zvěře zcela kontraproduktivní, naopak početnost by měla být významně regulována, a to s ohledem na přípustnou intenzitu okusu semenáčů. Pouze za takové situace by pak mohla být úspěšná reintrodukce málo dosud rozšířených a tudíž zvěří přednostně vyhledávaných dřevin (jedle, javor, jilm).

V další péči o les se předpokládá pouze korektivní management, tj. podpora vnášených druhů, aby dosáhly fruktifikačního stadia (schopnosti plodit), v případě smrčin, u nichž není jasné, zda jsou zde původní, udržování řídkého sponu a hluboko zavětvených korun, neboť pouze takové stromy mají přece jen jakousi možnost vzdorovat větru a také kůrovci. Adaptační management rovněž předpokládá regulaci početnosti lýkožrouta smrkového, a to do té míry, aby nedosáhl tzv. kritické početnosti (podle známých měřítek ochrany lesa) a nezpůsobil rychlý rozpad přirozených smrčin a patrně uhynutí nejcennějšího genofondu smrku, který se nachází v národním parku. Lesnický adaptační management se dosud jeví jako něco neobvyklého, v případě bývalých pastvin a „antropických stepí“ je udržování xerotermní vegetace tímto způsobem zcela běžné.

Emeritní profesor Ing. Radomír Mrkva, CSc. - FLD MZLU v Brně (mrkva(zavináč)mendelu.cz)