VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Aby člověk nezahynul, nezbláznil se, neupil se k smrti, musí mít něco před sebou, shodujeme se s výtvarníkem Ladislavem Laštůvkou. Já mám teď před sebou bílý arch papíru a čekám, až vzlétne na křídlech mých slov. Ale po pořádku. Nejteplejší měsíc leden co pamatuji. Kratičká cesta vlakem z brněnského hlavního nádraží do Újezda u Brna, kde Ladislav Laštůvka tvoří a žije. Vykřičník malířovy postavy čekající mne na nádražíčku, abych nezbloudil. Rozložitý dům, v něm pokoj, ticho a klid. Stěny posety obrazy. Rustikální vejce na cibulce se slaninou (v dětství jsme tomuto pokrmu říkávali jednoduše a prostě „vaječina“) zdobí konferenční stolek v obýváku. Kousek od nás je opravdový krb, zdá se, že funkční. Zatímco malíř zvolna a potichu hovoří, pod okny jeho útulného příbytku pomalu protéká letošní prapodivná zima.

Dědic surrealistů

Píšeme-li o L. Laštůvkovi jakožto o dědici snové, imaginativní (nikoliv tedy erotické, freudistické) větve českého surrealismu, potažmo české výtvarné moderny, při pohledu na jeho díla se nám vybaví především osobnost malíře, literáta a nejnověji i básníka Mikuláše Medka. Ale pozor! L. Laštůvka si od Medka nic nevypůjčuje ve smyslu epigonském. Zůstává svůj, ničím a nikým nenapodobitelný. „Básním Mikuláše Medka jsem jaksi neporozuměl,“ dodává in margine své ryze svébytné recepce Medkova umění a z jeho slov čiší pokora. Skutečná pokora… Kolik jsem za svůj život poznal malířů, básníků, spisovatelů a vůbec umělců, jejichž pokora byla takříkajíc hrbatá. Ano, oni se vlastně honosili tím, jak jsou pokorní, celou svou pokoru více či méně dobře hráli. A na dně každé falešné pokory dlí pýcha svou skrytou přítomností pokud možno ještě odpornější. Vskutku, málo jsem za léta své všestranné spolupráce s výtvarníky poznal umělce tak skromného, pokorného, pořád tak nějak nenápadného, u něhož by bylo dílo tak těsně propojeno s jeho životem. Za každou čáru na svém obraze, kresbě či grafice odpovídá L. Laštůvka veškerým svým bytím, bytím a samotou.

Samota, co není zlá

Noční můrou dnešního člověka kolektivního, neřku-li rovnou stádního, věku zůstává samota. Prostě se bojíme zůstat sami. Sami se svým bytem, televizorem, počítačem a přirozeně, že nejvíc sami se sebou. Co si, pro Kristovy drahé rány, coby osamělci počnem?! L. Laštůvka už řadu let žije sám na venkovském městečku, třebaže co by kamenem dohodil od metropole. „Do Brna bych nešel bydlet ani za nic!“ ujišťuje mne. „Co mých vrstevníků a přátel architektů, malířů, literátů se v Brně upilo. Zbyl jsem z nich takřka jediný.“ Laštůvkovy obrazy můžeme vnímat také jako kontemplace citlivého a vzdělaného samotáře volbou, na něhož si jejich autor nehraje. On jím prostě je.

Surrealistické intermezzo pro malíře Ladislava Laštůvku

Komíhám se v houpací síti čísla devět sem a tam cik a cak autobusová zastávka u tvého domu stává se kávovou lžičkou uždibuji jí z přítomného okamžiku kdo stokrát vysloví slovo blankyt nikdy neutone v černé = v bílé tudíž ani v modré ne raději červenou z tvých obrazů přenáším na skleněnou desku své dlaně abych přes ni lépe viděl.

Třikrát tělo v jediné myšlence

Tělo ženy.

Tělo komika Chaplina (malíř jej vyvolává jménem po dětsku poněkud zkomoleným „Šaplin“).

A konečně pradávný archetyp těla Ježíše Krista rozpjatého na kříži. Nevím, jestli se mi to jenom zdá, ale právě na Laštůvkových obrazech mi nejvíc připomíná otevřenou náruč vyrůstající z bolesti. Člověče, postůj a pojď. Nech se obejmout…

Obrys Chaplina s nezbytnou buřinkou, bambusovou hůlkou obutého v nejméně o tři čísla větších obrovitánských botách mluví sám za sebe. O tragičnu v komičnu a o komičnu v tragičnu. Co dodat?

Laštůvkovy ženy v sobě skrývají sterá a stará tajemství. Přiblížit se jim, obávám se, příliš nelze. Podivuhodně spojeny s rájem i peklem zároveň vyčkávají na svého prince na bělouši. My jím už nikdy nebudeme. Hodně jsme toho prožili. Jsme na ně příliš smutní. (A nutno, ne tak zcela bez hořkosti, dodat, že naopak málo mladí a hezcí… a majetní.) Laštůvkovy ženy voní pro nás neznámými a nedostižnými krajinami. Krajinami, kde jsme v životě nebyli. Krajinami nových opakování. Krajinami, kde žijí jednorožci. A kde neuplývá čas.

Laštůvkova díla abstraktní nejsou nikdy abstraktními tak zcela. Je v nich vždycky něco konkrétního, řečeno malířovým slovem, „zakletý“ a to je velká úleva pro diváka uvyklého bezbřehé, častokrát rozbředlé abstrakci pro abstrakci. Realista maluje svůj obraz, jak jej vidí, ortodoxní surrealista, jak jej myslí a Ladislav Laštůvka, jak si je na bázi konkrétního vysní.

Myšlenka sjednocující Laštůvkovy výtvarné kódy je snad proti očekávání nadmíru jednoduchá. Touží jimi uchopit život. Zastavit čas. Dát po nás jdoucím na vědomí, že tady na světě i po nás něco zůstalo. Co víc?

Tomáš Mazáč