VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V naší galerii jsme představili již čtyři autory současné myslivecké beletrie. Jejím pátým a posledním zástupcem bude Ota Bouzek, rodák z Plzně. Vyrostl v Přešticích, v jejichž okolí se také formoval jeho vztah k přírodě. Roku 1968 v tomto městě absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu a poté vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (1968-1973). Po roční vojenské službě nastoupil do Lesního závodu Janovice u Rýmařova a od roku 1980 byl vedoucím polesí Bílý Potok, jež patřilo k Lesnímu závodu Karlovice. V tomto závodě, později přejmenovaném na Pradědský lesní závod, byl od roku 1990 hlavním inženýrem, v letech 1993-1995 ředitelem a v následujícím desetiletí ředitelem divize lesní výroby. V roce 2005 se stal lesníkem v revíru Malá Morávka. Žije v Karlově Studánce.

Souběžně se svou lesnickou prací se věnoval myslivosti: mimo jiné redigoval zpravodaj Okresního mysliveckého sdružení v Bruntále a byl předsedou myslivecké komise. O problematice myslivosti a o přírodě psal v regionálním tisku a v časopisu Myslivost; vystupoval též v rozhlase. Svět přírody ztvárňuje rovněž jako fotograf a kreslíř (své kresby a koláže už několikrát vystavoval, a to v Přešticích, Bruntále, Vrbně pod Pradědem a Karlově Studánce). Pominout nelze ani jeho podíl na tvorbě videokazet, které „očima myslivce“ zobrazují jednotlivá roční období a přibližují Jeseníky či Estonsko.

Svou knižní prvotinu nazvanou Povídání od Bílého potoka (1996) Bouzek zkoncipoval jako soubor loveckých povídek, vytěžených hlavně z působení v polesí Bílý Potok. Roku 1997 vydal Vzpomínání z hor a rovin, v němž shrnul přírodní črty situované do Jeseníků, okolí Přeštic i do jiných míst. Třetí knížkou Chlapi z hor (1998) vzdal hold příslušníkům Horské služby a nadto v ní otiskl několik mysliveckých příběhů. V další knize pojmenované S loveckým albem u krbu (1999) se kriticky vyslovil k dnešní myslivosti, přičemž ji pojal jako rozhovor dvou lesníků.

K těmto titulům záhy přidal dva svazky mysliveckých povídek, jimž dal názvy Kam až se dá došoulat (1999, spoluautorem této knížky byl Antonín Suchánek) a Když ještě troubili jeleni (2000). V následujících Pomněnkách (2000) se vrátil do svých středoškolských let v Přešticích. S tímto dílem korespondují Vzpomínky na Přeštice (2006), obsahující již vydané autorovy texty spjaté se zmíněným městem a okolní přírodou.

Jestliže téměř všechny uvedené knihy Bouzek vydával vlastním nákladem, pozdější publikace mu vycházely v nakladatelstvích Moraviapress a Erika. První z nich - soubor Přátelé na lovech (2003) - zahrnuje evokace lovů jelenů, divočáků, srnců nebo tetřívků v Jeseníkách či na Slovensku. Podobný charakter má i svazek „mysliveckých povídek“ z jesenických lesů Poslední jelen (2003). Další knížka Zelený kraj pod Pradědem (2004), v níž jsou vedle autorových zážitků zpracovány příběhy Miloslava Komárka, přibližuje osadu Vidly a řadu zvířat, ptáků a ryb z okolní horské přírody: jeleny, kamzíky, rysy, krkavce, pstruhy.

Následující titul Rosa v jehličí (2004) přináší rozličné lovecké příhody, Bouzek v něm však zároveň manifestuje své okouzlení přírodními krásami, kritizuje současnou mysliveckou praxi a poskytuje větší prostor úvahám. Svůj pozměněný přístup k přírodě promítl i do trojice knih, jež mají shodný podtitul Na čekané s puškou i srdcem a jejichž dějištěm jsou opět Jeseníky. Jde o lyricky nazvané soubory Ptačí mlýn (2005), Holubí studánka (2005) a Motýlí paseka (2006). Na jejich stránkách figurují například jeleni, jezevci, kuny a vydry, jakož i sluky, tetřevi, sýčkové, skorci nebo lipani. Knížka Holubí studánka vychází z textů Vladislava Hanáka, jemuž je také dedikována.

Ota Bouzek vydal rovněž svazek úsměvných příběhů Myslivecké perly, lovecké perličky (2006). Doprovodil ho svými kresbami a kolážemi, které uplatnil i v řadě předchozích knih, jež ilustroval též svými fotografiemi či snímky jiných autorů (například Jiřího Běla, Antonína Havláta nebo Jiřího Vlčka). Dále napsal knížku s názvem Horalé, mající vyjít v roce 2007, a připravuje tituly pracovně pojmenované Lesem vonící příběhy a Žádná myslivecká latina. Hodlá pokračovat i v tvorbě videokazet.

Následující ukázka jeho literární činnosti, za niž roku 2000 získal uměleckou cenu Českomoravské myslivecké jednoty, je převzata z knihy Zelený kraj pod Pradědem.

Kamzík

Kamzík, jak se všeobecně ví, není v Jeseníkách zvěří původní. Na počátku dvacátého století byl dovezen z Rakouska. Složitá anabáze je popsána v jiných knihách, já známá fakta opakovat nebudu. Sdělme jen, že v roce 1913 byli první kamzíci vypuštěni do aklimatizační obůrky na lesní správě Hubertov se sídlem v Karlově Studánce. I ve Vidlích se naši předchůdci dočkali kamzíků dovezených také do obůrky. Stála na úseku, který jsem po letech jako lesník převzal do správy já. Dodnes tam jsou patrné zbytky kůlů a pletiva a dočteme se, že dodaného firmou Grohmann a syn z Vrbna pod Pradědem. Prvopočátky chovu kamzíků nebyly vůbec lehké. Z videlského stádečka čítajícího osm kusů někteří brzy po převozu uhynuli a museli být nahrazeni dalšími. Smekám klobouk před lidmi, kteří kamzičí populaci nakonec vychovali. Jim děkuji, že jsem po celý svůj lesnický život mohl mezi kamzíky žít a poznat tolik z jejich zvyklostí, ne-li všechny.

Dnes se velmi těžce smiřuji s tím, jak se s kamzíky v posledních deseti letech hospodaří. Posuďte se mnou. V roce 1979 byl kamzík prohlášen za zvěř lovnou. Tehdy se odhadovalo, že v Jeseníkách žije asi 900 až 1200 kusů. Podle mého odhadu zůstává ve stejné oblasti v roce 2004 méně než třetina, a to se bojím, nejsem-li přehnaným optimistou. U nás ve Vidlích nebo na sousedním polesí Bílý Potok je kamzíků moc málo, skoro žádný, a všechna tutová místa, kde se ještě nedávno zdržovali stabilně, jsou bez života. A přitom populace kamzíků nebyla redukována nemocemi, ale pouze a jenom člověkem, střelnou zbraní vedenou rukou chamtivosti.

Kamzík, onen dobrák ze skalnatých útesů uprostřed jesenických lesů, byl vydán napospas nejrůznějším nájemcům honiteb. Nebylo, není a v dohledné době asi ani nebude nikoho, kdo by pátral a vypátral, kam se kamzíci poděli. Lehce si to každý domyslí, ale co z toho?! Na chovatelských přehlídkách se trofeje neobjevovaly, v záznamech o odlovu tím pádem nefigurovaly a tam, kde by měli kamzíci být, nejsou. Záhada, řekne se a je zameteno. Jenže tak tomu není. Žádné čáry se v Jeseníkách od dob pálení čarodějnic na Petrových kamenech už nedějí. Jednoduše a prostě se pytlačí. Dobrácké kamzíky, kterých, budete-li chtít, za pět dnů střelíte pět a stále na téže skále, protože za svoji věrnost místu a důvěřivost jsou předurčeni platit daň nejvyšší, vystřílíte snadno, neboť lov nemá regule a kdesi ztracený zákon nikdo nehledá.

Všelijací odkudsi vyrojení zbohatlíci pronajmou revír a tam, kde se krásná růžkatá zvěř vyskytuje, si sami, prý v rámci ceny, dohodnou postup jak s kamzíky naložit. Panovačná hesla o tom, že mám-li honitbu zaplacenou, pak nikdo nebude mluvit do toho, co si v ní dělám, to již slyšel každý jesenický smrk. Není žalobce, není soudce. A vlastník lesů? Hlídá škody zvěře na kulturách. Na to má konečně právo. Jenže k tomu, že kamzíků rapidně ubývá, takticky mlčí.

Připravil Jiří Poláček