VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Thomas Hylland Eriksen: Tyranie okamžiku
Společensko-ekologická edice. Nakladatelství Doplněk, 2005, Brno

V nějakém TV přehledu knižních novinek jsem se o knížce dozvěděla a znalá paní prodavačka jakoby uznale pokývla hlavou a šla najisto do příslušného regálu. Doma jsem hned po pročtení úvodu zjistila, že některá tušení, pocity a otázky, které provázejí mé každodenní konání, nevyplývají z nedostatečnosti myšlení mého mýtného věku, ale že podobné pocity má také autor knihy přednášející sociální antropologii na univerzitě v Oslo, že je navíc dovede analyzovat, formulovat otázky a hledat na ně odpovědi.

Jakéže jsou to otázky? Např. proč má člověk vybavený spoustou technologií, které šetří čas, času stále méně? Proč informační technologie, které by nám předkové záviděli, vedou k tomu, že nejsme lépe informováni, ale spíš informacemi zahlceni, až zmateni? Jak je možné, že větší množství informací nevede k lepšímu chápání světa? Proč vše běží strašlivou rychlostí, aniž by se cokoliv hnulo vpřed?

Počáteční kapitoly knihy mapují přechod od průmyslového k informačnímu věku, tedy době, v níž pozvolna ztrácejí svoji cenu suroviny a kdy stále větší část hodnoty výrobku spočívá v informacích. Těchto informací je ovšem tolik, že náš mozek je jimi doslova zanešen, a to podle názoru některých odborníků bude jeden z největších problémů, kterým bude lidstvo čelit. Pro informační věk jsou charakteristické stálé změny. Ty už dnes probíhají tak rychle, že k nim nestihneme zaujmout stanovisko. A pokud se neustále něco děje, říká autor, neděje se vlastně vůbec nic. Klíčovým faktorem, který to vše způsobuje, je rychlost, což je téma jedné z kapitol uvedené textem norského básníka a písničkáře:

„Všechno dnes pádí tak rychle / Nejen čas / nejen letadla do Ameriky / auta, vlaky a lodě, / nejen hudba. / Japonci už umí za čtyři minuty a patnáct vteřin / zahrát Beethovenovu pátou symfonii. / Tak rychle.“

O rychlosti jako návykové látce se zatím veřejně nediskutuje, ale je nejvyšší čas, aby se tak stalo, říká autor. Protože rychlost vede k nežádoucímu zjednodušování, ztrátě přesnosti a nižší kvalitě. Kvalita totiž vyžaduje čas a upřenou pozornost. Ve sféře žurnalistiky vede např. uspěchanost spojená se zvýšenou nabídkou informací k menšímu ověřování zdrojů a tedy k menší odpovědnosti.

V úvodu kapitoly „Více všeho“ je rovněž pozoruhodný citát, a to z díla M. Kundery: „Když jsem popsal noc Madame de T., vzpomněl jsem si na proslulou rovnici v jedné z prvních kapitol v učebnici existenciální matematiky: míra rychlosti je přímo úměrná intenzitě zapomínání.“ Hned poté následuje starý příběh o pšeničných zrnech na políčkách šachovnice vyjádřený známou exponenciální křivkou. Podobnými křivkami lze v současné době vyjádřit kdeco, např. rostoucí počet vydávaných knižních titulů, rostoucí počet letecky přepravovaných osob, nárůst počtu TV přístrojů atd. Růstové křivky v kyberprostoru patří k nejrychlejším. Počet webových stránek vzrostl ze tří milionů v červenci 1994 na 72 milionů v lednu 2000. Záludnost exponenciálních křivek růstu spočívá v tom, že ze začátku nepůsobí žádné znepokojení; to se nutně objeví v momentu, kdy se křivka stáčí vzhůru. Zamíří-li křivka kolmo nahoru, přestane čas existovat, říká autor, ale protože něco takového není možné, musejí křivky změnit směr (případ viru Ebola, náznak zpomalení růstu obyvatel Země apod.).

Kapitolu, včetně uváděných dokladů, je třeba přečíst pozorně a zastavit se na chvíli u odstavce, v němž se praví: „Jakmile se s narůstajícím tempem zprostředkovává stále větší množství informací, je těžší a těžší vytvářet příběhy, posloupnosti a vývojové řady. Hrozí, že zcela převládnou jednotlivé fragmenty. To se odrazí jak ve způsobu, jakým se přistupuje k vědomostem, tak v přístupu k práci i životnímu stylu.“

„Každodenní život složený z kostek lega“ je název další kapitoly. Je-li čas rozčleněn a rozsekán do malých částek, přestane existovat jako trvání, ale pokračuje už jenom jako okamžik, který je právě v té chvíli nahrazen okamžikem dalším. Akcelerující pracovní život skýtá flexibilitu, ale snižuje pocit bezpečí. Vyhoření a deprese, pocit, že na to nestačím, že nedokáži udržet tempo, to jsou nejrozšířenější nemoci informační společnosti. Jejich nárůst lze mj. doložit spotřebou léků. Počet receptů vystavených na psychoaktivní látky se v USA zvýšil ze 131 mil. v roce 1988 na 233 mil. v roce 1998. Pod tyranií okamžiku se také nachází rodinný život, který je náročný na pomalý čas. Je-li smazán rozdíl mezi volným časem a pracovní dobou, těžko nalézt takový životní rytmus, aby v něm mohla být rozvinuta specifika rodinného života. Je rovněž problémem určit, co se má nová generace od staré naučit, když moudrost se automaticky za relevantní nepovažuje. Kult mládí vnáší zmatek do ustálených kategorií v rodině i jinde. Pokud se mladistvou cítí nejen osmiletá dcera ale i čtyřicetiletý otec, pak je velmi nesnadné najít fungující rozdělení rolí.

Jiným fenoménem života ve fragmentech je spotřeba. Současný ekonomický růst vysokou spotřebu předpokládá a dosahuje jí tak, že hledá nové trhy nebo přiměje spotřebitele, aby zvýšil spotřebu. Narůstající spotřeba vede k rychlé obměně věcí, které lidé vlastní. Nastává situace, jejíž popis lze jednoduše vyjádřit názvem knihy švédského ekonoma Lindera napsané již v 60. letech min. stol.: „Blahobyt bez klidu a odpočinku“.

Přináší nám takový život efektivitu, ptá se autor téměř na konci svých rozborů a přiklání se k tomu, že nikoliv, protože paradoxně dochází k jevu, kdy technologie efektivnosti působí jakoby proti svému záměru; „říkejme tomu třeba prokletí“.

Při zavádění technologií, které podstatně šetří čas, nikdo nepočítal, že výsledkem bude nedostatek času a zrychlování. A přece k tomu došlo. Možná, že v tom tkví odpověď na otázku, proč by se exponenciální křivky růstu měly dříve či později zploštit. Pro výrobce stále většího počtu stále rychlejších aut je tu jeden pikantní drb, jak si v Bangkoku někteří řidiči kvůli pouličním zácpám nechávají nainstalovat do svých aut WC.

A teď pomalu, doporučuje autor v poslední kapitole své knihy, v níž lehce črtá návod, jak z kola ven. Zjevně nelze předpokládat, že by nějaká vyšší moc usilovala o to, aby se růstové křivky „zploštily“, ale naopak, bude na nás, abychom hledali způsob, jak uniknout příboji informačního věku. Cesta, kterou autor doporučuje, je cestou malých kroků v podobě realizace drobných předsevzetí, jejichž příklady uvádí. Účinnost jeho doporuční, jimiž knížka končí (vč. literatury a vysvětlivek ke každé kapitole) se možná projeví až ve velkém množství těch, kteří pochopili nebezpečí a vykročili.

Jarmila Kocourková