VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Turistika. Turistický katechismus
Dr. Jiří Guth. Nakladatelství Hejda a Tuček v Praze. Asi 1916.

Není zvykem recenzovat knihu 90 let starou, rád bych však učinil výjimku. Při hledání ve starší literatuře jsem narazil na knihu autora velmi známého - minimálně starším generacím - Dr. Jiřího Gutha (-Jarkovského). To byla všestranná osobnost a osobnost skutečně světová - estetik, sportovec, zakladatel českého olympijského hnutí i ceremoniář Hradu za prezidenta T. G. Masaryka. Ušlechtilý člověk, podle dnešních častých názorů však příliš zakotvený ve strnulosti staré monarchie rakousko-uherské. Ale jeho názory na sport v této knize by si asi měli přečíst nejen sportovní funkcionáři i sportovní řemeslníci (Guthův termín), ale i zastupitelé, dávající desítky milionů do chrámů zasvěcených hrám a golfových hřišť, symbolizujících tělesnou zdatnost národa zastoupeného tisícinným vzorkem populace. Z hlediska ochrany přírody je však zajímavá zejména kapitola o přírodě, do které by měli směřovat turisté (ačkoliv v knize jsou spíš popsány způsoby, jak se chovat při cestování). Asi by stačilo přinést rozdělení příslušné kapitoly pouhým přepisem podkapitol v záhlaví:

Kapitola VII. O kráse přírody. Úvahy estetické a poznámky psychologické

I. Příroda, dílo umělecké. - Podstata tohoto díla uměleckého a elementy přírodního krásna. - Kostra krajiny. - Vrch a důl. - Vzduch, světlo. - Voda. - Květena. - Druhy krajin.

II. Cit pro přírodu a poznání přírodní krásy. - Vývoj tohoto citu. - Požitek umělecký a požitek z krásy přírodní. - Nedostatek citu pro přírodu.

III. Krása krajinná a krása umělecká. - Požitek z krásy přírodní a okolnosti zevní. - Podstata přírodního krásna. - Krása organismů. - Krása krajiny reprodukované. - Požadavky krajinné krásy. - Krásno tvarebné. - Světlo měsíční. - Barva. - Krajina zimní. - Velikost. - Vznešenost. - Hory a rovina. - Nedotknutelnost přírody a ochrana domoviny. - Krajiny české.

Snad tedy jen vyznání autora knihy v několika citacích. „Příroda, tj. obloha, země, vody, flora, fauna i člověk v přírodě žijící, to vše jest jako poprsí boha Jana: má dvojí tvář. Jednu vážnou, pravidelnou, zákonnou, vábící učence nebo ty, kdo hledají vědu a vědění, - druhou výraznější, usměvavou, líbeznou, která se obrací k umělcům a k umění, i k těm, kdož přírodu milují a chápou.“ Možná však toto: „K poznání přírodní krásy jest zapotřebí jistého vzdělání. Moderní člověk je produktem vzdělanosti: větší díl jeho skutků a jednání je plodem jeho výchovy a prostředí, které naň působí. Třeba že cit pro přírodu sám o sobě a vnímání jejího krásna není a nemůže býti ničím novým, přece jen jsou značné rozdíly mezi projevy tohoto citu dnes a jindy. Jisto je, že ‚žádné pokolení lidské,‘ jak dí John Ruskin, ‚které vyrostlo v úplné divokosti, daleko od měst, nechutná krajiny. Těší se snad z krásy zvířat, ale i to sotva: pravý zemědělec nevidí jejich krásy, nýbrž posuzuje jen znaky jejich užitečnosti. Jen vzdělaní lidé mohou užíti krajiny, a toto vzdělání poskytuje jenom hudba, literatura a umění,‘ s jichž vývojem jde ruku v ruce také vývoj citu pro přírodu a ocenění její krásy.“ Pokračujíce v tomto listování jazykem autora maně připadne na mysl, zda i mnohý urbanista a krajinář dnes neposuzuje jen znaky užitečnosti krajinné, nevida její krásy. Ale „beze vší pochyby zájem o umění jest nejlepší průpravou pro zájem o přírodu. Člověk hudebně vzdělaný slyší docela jinak šumění lesa, zurčení potoku, melodie ptačí, bzučení a cvrčení celé armády hmyzu, mohutnou symfonii bouřek, - kdežto nehudebník (včetně pana Broučka až po Homolku a Tobolku) jenom si naříká na komáří havěť, láteří na horké slunce a dlouhou cestu …“. Pak možná ještě něco pro turistiku automobilem: „Požitek ze krásy přírodní jest ještě značně podporován přídatky tělesného rázu, jak svrchu zmíněno. Nezvyklý pobyt venku, ve svěžím vzduchu horském, pod širou nebes bání, příjemný dojem povětrnosti, i vzácný pocit prázdně zvyšuje značnou měrou zálibu i vnímavost; rozhoduje však i nálada, kterou člověk do přírody vnáší, která však není jejím obsahem. Nespokojence neuspokojí ani krásná krajina, kdežto mysl veselá rozjasní i krajinu chmurnou.“ A nakonec „požadavky, které klademe na krásnou krajinu, vztahují se dílem na barvu, dílem na formy a jejich uspořádání, tedy na ‚kresbu‘, čili vidíme na krajině krásno čarové, barvové i tvarebné, vedle přechodu temnosvitu a konečně motivů z oboru krásna duhového. Přes rozdílnost a mnohost předmětů musí se nad krajinou vznášeti jeden vzduch, zníti jediný tón. Krajina musí býti jednotná a pravdivá“. Amen.

Karel Hudec