Vstup pro předplatitele: |
Džbán luny na střepy
rozbil se o vrch gruně,
Měsíc jej neslepí,
pro lásku půlnoc stůně.
Pec slunce nad lesy
již vypaluje hlínu
na nový džbán a zavěsí
jej brzy nad krajinu
(Jindřich Zogata)
Stromy rostoucí poblíž lidských sídel nemají v mnoha případech život snadný. Často jsou jen otroky svých pánů, nuceny dávat co nejvíce plodů, a pouze proto je jim věnována jistá péče, leckdy ovšem taková, která nebere ohled na jejich přirozené schopnosti a potřeby. Jen moudrý sadař pozná, co strom v tu kterou dobu potřebuje, a dokáže mu pomoci. Takovým se pak strom odmění nejen chutným ovocem, ale i bohatou korunou, svěžími listy, barvou a vůní květů, z jejichž kalichů i včely rády sají sladký nektar.
Horší je to ale tam, kde strom je pro člověka jen neživou věcí, ze které je možno kdykoliv utnout, zatlouct do něj hřeb… Mnohý je tím zmrzačen nadosmrti. Tím méně je mu pak věnován byť jen pohled, i když by si právě v těch případech lidskou pozornost zasloužil, už jen pro vůli žít se svým handicapem dál. Některé z ran se časem zacelí k nepoznání a jen zkušený dřevař pak na pile, na tom pitevním stole, pozná na letokruzích duše stromu stopu dávného příkoří.
Četné jizvy po setkání s člověkem už nikdy nezarostou, i když strom se je snaží skrýt, většinou marně. A tak leckde vidíme stromy poznamenané starými rakturami, přiškrcené ostnatým drátem, zhyzděné rezavým pletivem, plechovými tabulkami s už nečitelným nápisem… Nepoznáváte se v tom, lidé?
Jiří Roupec