VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Bydlím v okrajové části města Brna a každý den překonávám asi 15 kilometrů prostředky městské hromadné dopravy. V jedné části vede cesta mezi poli velmi krásnou silničkou lemovanou po obou stranách, dnes již pravda trochu prořídlým, stromořadím ovocných stromů. Jednoho dne jsem si všiml, že mezi dvěma jabloněmi leží v pangejtu křeslo.

Celkem zachovalé, čalouněné, šedomodré křeslo. Vypadalo to, že se někdo stěhoval a že mu vypadlo po cestě. Leželo tam ale i za týden, za měsíc, a když jsem jel kolem za čtvrt roku, bylo tam pořád. Stalo se námětem četných rozhovorů, které se mnou zapřádali spolucestující. Ti, kteří znali moje environmentální cítění, považovali za vhodné se nad tímto nepořádkem pozastavovat. Upozornil jsem příslušný úřad, aby zárodek nelegální skládky zlikvidoval, ale nedělo se nic.

Myslím, že konverzace na různá témata mezi cestujícími občany patří k výhodám hromadné dopravy. Neodmítám diskuse o počasí, o tom, co roste na zahrádce, jací že ptáci přilétli na krmítko ani mi nevadí diskuse o smysluplnosti Evropské unie. Když ale byla řeč již asi po sedmé zavedena na křeslo, rozhodl jsem se, že budu konat.

Doma jsem sebral svůj oblíbený dvoukolový vozík, písknul jsem na psa a vydal se procházkou lesem k místu, kde se válelo křeslo. Ještě když jsem parkoval dvoukolák u pangejtu myslel jsem si, že odvézt křeslo do recyklačního dvora je dobrý nápad. Když jsem křeslo nasáklé asi hektolitrem vody nakládal na dvoukolák, začal jsem o tomto nápadu pochybovat. Cesta nahoru do kopce mne pak zcela vyléčila. Zdálo se mi, že i náš pes se na mne dívá jako na nesvéprávného idiota. Zbrocen potem jsem dorazil k recyklačnímu dvoru - bohužel asi půl hodiny po té, co se jeho brána uzavřela. Dovezl jsem tedy křeslo domů, a abych se na něj nemusel dívat, ihned jsem ho začal rozebírat. A ejhle - ve škvíře mezi sedákem a opěradlem jsem v polstrování našel celou hrst zapadených mincí, dvacetikorunu, desetikorunu a mnoho stříbrňáků. Celkem to dělalo 37,50 Kč v platných kovových platidlech. Zřejmě se jednalo o recyklační poplatek. Myslím, že jsem si ho zasloužil. Stejně jako dvě celkem použitelná zachovalá prkna, která jsem při demolování křesla získal.

Druhý den při cestě autobusem náhodný spolucestující konstatoval: „No konečně! Konečně to křeslo odvezli, to jim to ale trvalo“. „Ano,“ odvětil jsem, „trvalo to dlouho, ale hlavně že je pryč.“

Asi za půl roku se na přesně stejném místě objevilo umyvadlo. Velké, bílé, zachovalé umyvadlo. Opět se stalo tématem k rozhovoru. Marně přemýšlím, zda je v něm recyklační poplatek.