VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Neumím už přesně stanovit tu dobu, exkurzi, okamžik, kdy jsem se poprvé podíval na přírodu kolem sebe jinak, i když stejnýma očima. Jen jako by se oči rozšířily, jako by se teleobjektiv stáhl na širokoúhlý záběr. Místo stromu jsem uviděl les, místo mořského orla hladinu rybníka s racky a rákosím, a skoka­ni, i když nepřestali být skřehotaví, zelení nebo krátkonozí, najednou seděli na listu voďanky u čisté stojaté vody plné jiných životů. Přestal jsem se snažit o čisté nahrávky jednoho druhu a nadšením jsem začal natáčet atmosféry lokalit, sborové chorály ptáků, žab i hmyzu. Na tělo fotoaparátu jsem čím dál více nasazoval objektiv, do kterého by se toho vešlo co nejvíce. Přestaly cesty s cílem vzácný, jediný, největší, poslední a začalo hledání něčeho naprosto jiného míst bohatých přírodou, kde člověk může sice ledacos vidět, ale to dominantní zde musí vnímat jiným, šestým smyslem. Nevím, zda je to vrozený dar nebo roky prožité v nejužším kontaktu s přírodou. Ale jsem přesvěd­čen, že vycítím prostředí schopné nabídnout život, spousty rozmanitých životů, ať je to voda, louka nebo les, ať je to pod Pálavou nebo na břehu Orinoka. Můžu jít desítky kilometrů lesním či pralesním porostem, můžu být nadšen zpěvem ptáků, pohledem na květy, na čistý potok a vždy se zastavím před torzem starého stromu. Ale jen někde, obvykle daleko od posledního lidského obydlí, od asfaltových cest a turistických roz­cestníků to přijde a všechny smysly nasávají ten nepopsatelný pocit živočišného uspoko­jení pouze z toho, že je zde všechno jak má být. Zbytek starého lužního lesa při záplavě na Soutoku, stará horská smrčina v Praděd­ském příkopu nebo rozkvetlá rašelinná blata na březích Teplé Vltavy. Zde není prázdných a hluchých míst - co ten kousek země nabí­zí, je obsazeno. A když má člověk štěstí a toulavé boty a dostane se do nekonečných plání aljašské tundry, venezuelských llanos nebo zakotví svoji curiaru stovky kilometrů v hloubi amazonského pralesa, dostaví se stejné uspokojení, možná ještě umocněné rozlohou těchto formací. Ze všech stran cítíte ten přetlak rozmanitých druhů, které obsa­dily každý kousek souše i vody a není už místa pro jiné. Není důležité, že na hektaru tundry je tisícekrát méně taxonů než na stejné ploše amazonského pralesa. To podstatné je, že tam i tam bylo dosaženo možného maxima ve výskytu zástupců rostlin i živo­čichů, že míra neuspořádanosti fungujícího systému už nemůže být větší. Možná je to atavismus a pradávný cit živočicha rodu Homo, že se dodnes cítí dobře tam, kde je to pestré a živé, kde ještě vládne řád přírody.

K těm šťastným místům musím ještě přiřadit něco zdánlivě zcela odlišného, ale bezpochyby stejně působivého a silného - a není třeba ani jezdit či létat daleko. Úžasný fenomén přirozené obnovy a postupné přibývání nových druhů do prostoru lze pozorovat na mnoha místech kolem nás, ovšem pouze na některých lokalitách probíhá tento jedinečný proces v intencích, které jsou pro dotyčná stanoviště typická. Takovým příkladem mohly být např. partie dna opakovaně vypuštěné střední nádrže VDNM, kde se ukázala síla přirozené sukcese asi nejvýraznějším způsobem a plnohodnotný základ lužního lesa vznikal dosud nepoznanou dynamikou.

O tom, že v našich podmínkách nemůže být tak názorně prezentován nárůst druhové pestrosti na lokalitu, jako právě v podmínkách aluviální nivy jižní Moravy, jsem byl pře­svědčen po celou dobu experimentování s úrovní hladiny na této nádrži, a to nejen z jejího přímého pozorování, ale především na základě zcela odlišného experimentu, kte­rý se odehrává téměř třicet roků na blízké studijní ploše Betlém. Svoje přesvědčení o výjimečnosti aluviálních mokřadů a o jejich přirozené obnově jsem ale musel výrazně pozměnit už po první návštěvě vojenského výcvikového prostoru Libavá.

Poprvé jsem se ocitnul v "zakázané zóně" právě v okolí Libavé, u Velké Střelné v době jarní reprodukce obojživelníků a byl jsem zcela konsternován vším, co mě zde obklopi­lo. Okamžitě nastoupil ten zvláštní pocit z jedinečného, bohatého a druhově pestrého prostředí, kde sice trčely z trávy zrezivělé kanóny, všelijaké lana, betony a podivné siluety rozstřílených terčů, ale kde současně kvá­kaly žáby, bublali tetřívci a stakato těžkých kulometů se mísilo s jarní písní brávníků. Ihned jsem zatoužil poznat toto neznámé území, což se mě během dalších deseti let celkem podařilo a dnes můžu s uspokojením konstatovat, že mě ani zde můj "základní instinkt" nezklamal. Našel jsem něco, s čím jsem se nejen u nás, ale nikde na světě neset­kal. Ne, že by šlo srovnávat zdejší lokality třeba s rozlohou nebo druhovou pestrostí amazonského pralesa, to jistě ne. Ale najdou se zde místa - a není jich málo - že stojíte a vnímáte podobné pocity, jako na těch nej­zachovalejších místech naší planety. I prostor je zde na naše středoevropské poměry větší, lidí málo, a když se oprostíte od dunění vzdá­lené kanonády, nevnímáte rachot bojových vrtulníků a jste zaujati jen svým nadšením, potom můžete objevit netušené rozměry vojenského újezdu.

Oko krajináře potěší rozptýlená zeleň v pestrosti druhové i věkové, obzory souvisle lemované lesními konturami, meandry malých i větších toků zabalené do olšových houštin či daleké výhledy od hanáckých rovin až po hřeben Hrubého Jeseníku. Oko lesníka se může kochat rozmanitými ukáz­kami lesních typů v různých vegetačních stupních, od teplých javorových doubrav a dubohabřin s bohatým zastoupením lípy malolisté, přes nádherně vyvinuté, hospodář­sky pěstované smrčiny až do přestárlých květnatých bučin pokrývajících nejstrmější svahy chladných kaňonu. Kdo má rád myslivost a pohled na zvěř, je zaskočen, že se v pravém poledni setká s tlupou divočáků v prosluněné louce, nebo že i vysoká vychází na pastvu před soumrakem. Ale největší potěšení čeká každého, kdo nemá rád stromy v řadách, stejného druhu, stejného věku, stej­ného osudu. Smíšené lesy, lesíky a hájky jsou tady ještě všudypřítomné, mozaikovitě rozprostřené a nádherně pestré, vpravdě smíšené, kdy se koruna javoru opírá o větve rozlo­žitého smrku, ten zastiňuje majestátní kmen odumřelé břízy a nálet buků pod korunami starých jedlí proplétá spleť křovinných jív a hlohů. Když v habřinách vykvetou sněženky, není kam šlápnout, když rozkvetou lýkovce, oči přecházejí, stejně, jako když v aluviu Odry začnou rozkvétat žluté koberce prvosenek. Víc červených jeřábů najdeme roztroušených v lesních porostech než kolem rozbitých cest a tisícihlavá hejna kvíčal i brkoslavů to znají. Brblání krkavců patří k vysokému nebi stejně jako siluety kání a není dne, aby se někde neobjevil orel mořský, nezavolal jestřáb či neproletěl váhavý pilich. Od žabího jezírka, které vyhloubila dávná bomba, můžete vyšlápnout bekasinu, ale také sluku, a když se hladina uklidní, jeden čolek za druhým vyplouvají z porostů vodních mechů a předvádí svoje zbarvení v námluvních hrách. Do jívových houštin není třeba ani vcházet, aby pach neprozradil tlupu černé, říjného jelena nebo jen ranní značku lišáka vracejícího se z lovu.

V místech, kde ještě polozborcené stěny z tmavých břidličných kamenů naznačují smutný osud prastaré osady německých uhlí­řů, není rozmanitost stromového patra podobná ničemu, co můžeme v středoevrop­ských podmínkách poznat. Snad zde nechybí jediný strom, patřící do našich lesů, ať listnáč či jehličnan. A v tom divotvorném lese se najdou i přimísené mohutné třešně, jabloně i hrušně, někde ořešáky, durancie i trnky. Některé kmeny pamatují svoje pány, víc je ale těch, které už sázeli divocí ptáci nebo hlo­davci. Bizarnost porostů ještě zdůrazňuje původní geometrie starých alejí směřující odnikud nikam, zbytky hřbitovního kvítí, které se rozuteklo z opuštěných hrobů nebo přerostlé trsy divokých angreštů a meruzalek naznačující předzahrádky na hlavní ulici. V rozpadlých vesnicích je řada tůní, často jeden i víc poničených rybníčků zarostlých mokřadní vegetací včetně hojného šáchoru, a také mnoho kališť a loží spárkaté zvěře, kte­rá tato strašidelná místa ráda obývá a umí se vyhýbat zrádně skrytým, hlubokým studnám, které v těchto místech představují mnohem větší nebezpečí, než nevybuchlá munice.

V meandrujícím toku Odry lze spolu s ledňáčkem sledovat v klidné tůni střevle nebo vranky, na březích obdivovat ohryzy bobří rodiny, a když do kaňonu padne šero, ozve se ze skalnatých škrapů volání výra. Ale ani ten nejúplnější výčet vypozorovaných vzácných a chráněných druhů není schopen překonat jarní zážitek z ranního šoulání po dopado­vých plochách, kde stačí jen málo - někdy cár přízemní mlhy a jako mávnutím proutku se ocitáte v jakutské lesotundře s tichou pustovkou nad hlavou. Jindy třeba v africké savaně, to když vám mohutný kňour zkříží cestu a po obzoru přetahuje velká tlupa vyso­ké. Rudý kotouč slunce zde vítají bublající tetřívci, tremulující bekasiny a desítky pro­buzených skřivanů polních. Škoda, že krásu okamžiku a hold druhové pestrosti končí siréna, označující začátek ostrých střeleb.