VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když přišlo jaro, na pešuňku / rozkvetly stromy v jarním slunku - říkávám si s Jaroslavem Seifertem, kdykoliv kráčím ráno na vlak. I sněhová břečka může ještě čvachtat pod nohama, může ještě foukat severák a já přesto už vidím vysoká stébla trav, propletená květy chrastavců, zvonků, kakostů a všelijakých jetelů. A třebaže i studeně prší, mne hřeje vzpomínka na teplou vůni a dotěrnou útulnost sena, do kterého jsme se s kamarádem - synkem traťmistrovým zavrtávali na svážku drážního tělesa. V dobách našeho dětství skoro každý železničář choval králíky, skoro každý měl proto pronajatý svůj kousek travnatého náspu - pešuňk.

Jako učitelská rodina jsme žádný pešuňk neměli, což jsem pociťoval jako křivdu. A tak jsem si ho kousek přivlastnil alespoň na stará kolena. Ano, ten kousek travnatého náspu a část plošiny před betonovým nástupištěm, kudy zakázanou zkratkou dobíhám ranní vlaky, jsem pasoval na svoje soukromé maloplošné chráněné území. To proto, že zde kromě běžných bylin a trav se v dubnu nad stařinou vztyčí záhadná pipla osmahlá, posléze rozkvete žlutá řepinka latnatá, bělorůžová čičorka pestrá, bílá silenka vidlatá… Málem by tu člověk čekal i modrou chryzantému jako v Čapkově povídce. Tu mně ovšem plně nahrazuje můj zdejší druh nejmilejší - pilát lékařský, modrý jak sukýnky nejmodřejších hvězd.

Koncem června jsem už z dálky zaslechl řev motorové sekačky a ucítil příjemnou vůni vadnoucích bylin a trav. Dva traťoví dělníci tu pečovali o pešuňk a zrovna se blížili k mému pilátu. Přišel jsem v poslední chvíli, abych stačil pronést malou přednášku o ohroženém druhu naší flóry, který je třeba zachovat. I latinský název Anchusa officinalis jsem zdůraznil, ve snaze zvýšit závažnost svého proslovu. Účinek byl nesporný - sekáči zůstali zaraženě stát. Dobíhaje přijíždějící vlak, uslyšel jsem však za zády: Vykašli se na něj a vem to, Franto, pilát nepilát!

Můj pešuňk bez pilátu mi připadal smutně pustý. Místo na železniční zastávku jsem začal chodit na městské nádraží, kde jsem žádnou vzácnou květinu a tím ani její likvidaci nečekal. Užasl jsem, když jsem si jednou přivstal a před příjezdem vlaku se stačil projít až za nejzazší konec peronu. Mezi bočními kolejemi, kde jen občas odstavují vlakové soupravy, se to modralo květy pilátu, jako když naseje. Jako by náš náčelník stanice byl - jak kdysi pan D. v nedalekém K. - botanik a rozhodl se z nádraží vytvořit botanickou zahradu. Určitě sem nikdy nebude vpuštěna motorová sekačka. Mýlil jsem se. Netrvalo dlouho a stovky trsů modré květiny zrezivěly. Nikoliv letním suchem, padly navždy v postřicích herbicidů.

Jedinou modří na našem nádraží zůstala nízko vztyčená světla u výhybek. Netěší mne. Už opět raději spěchávám přes svůj pešuňk na železniční zastávku. Neboť tam, kde Tonda - a uznávám, že moudře - zavelel Frantovi: vem to pilát nepilát, trs mé oblíbené květiny zesílil a zmohutněl. A já si odtud každodenně, až do prvních jinovatek, odvážím modromodrý pocit mezi šedivé zdi velkoměsta.