VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Příběh sedláka Jana Rajtera má na první pohled až příliš daleko k pohádkovému vyprávění. A přesto snad cosi kouzelného v něm nalezneme. Sedlák Rajter nebojoval ani se sedmihlavým drakem a pravda - nevysloužil si ani půvabnou princeznu, ani půlku království. Namísto toho se však po dlouhou dobu pěti let bránil mocné soukromé investici, kterou velmi otevřeně protežoval a chránil stát. Odměnou mu bylo uchování si toho nejcennějšího - lidské důstojnosti. A půlku království? Ani tu vlastně nedostal. Namísto toho může Jan Rajter alespoň dobře finančně zajištěn opustit svou půdu, vedle níž se nezákonně postavila hliníkárna. Kralovat tak bude moci Jan Rajter jinde. Věřme, že snad již konečně šťastně.

Začátky sedlákova hospodaření

Sedlák Jan Rajter zasvětil svůj život spojení lidské práce a přírody. V 50. letech se odmítl podvolit kolektivizačním snahám komunistických pohlavárů, a tak se musel se svou rodinou usadit tam, kde jim tehdejší režim nařídil. Rodina Rajterů se tedy jala obhospodařovat kus poddolované půdy v blízkosti chemické továrny, dnešního Chemopetrolu Litvínov. S revolucí se rodině konečně otevřely nové možnosti. Za své veškeré, pečlivě nastřádané úspory si koupili 220 hektarů vlastních polí v Moravěvsi u Havraně, které byly dříve součástí státního majetku. Od úřadů se jim tehdy dostalo ujištění, že okolí Havraně by nemělo v budoucnu sloužit žádným jiným účelům než zemědělské výrobě. Psal se rok 1993…

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají

Zlomem se poté stal duben roku 2001. Tehdy přišli za Janem Rajterem úředníci s plánem pozemkové úpravy. Ti mu nabídli výměnu jeho půdy za stejně velký kus, který by tvořil pěkně scelené území obklopující jeho statek. Návrh se to zdál poctivý, a tak sedlák Rajter souhlasil. To, co však zjistil krátce poté při sledování televizního zpravodajství, mu vyrazilo dech: Na území, které na něm úředníci vymohli, má vyrůst gigantická průmyslová oblast Joseph s rozsahem 230 hektarů. A srdce tohoto kolosu bude tvořit hliníkárna mexické společnosti NEMAK.

NEMAK: „zdravotně nezávadný“ milovník přírody

Společnost NEMAK, vyrábějící hliníkové hlavy do motorů, jejíž hlavní sídlo se nachází v mexickém Monterrey, přilákaly do České republiky, dle jejích vlastních slov, zejména výhodné daňové podmínky a státní ochrana. Tyto předpoklady pro integraci mexické společnosti do České republiky došly naplnění v okamžiku, kdy vláda plán projektu podpořila 80 miliony korun. Záhadou zůstalo, proč se lokalitou nové továrny měla stát právě oblast u Havraně, které se dosud žádné průmyslové ani uhelné záměry nedotkly. Nehledě na to, že půda v této lokalitě byla, i navzdory uhelnému Mostecku, vysoce zemědělsky kvalitní. Samotné postavení průmyslové zóny Joseph si vyžádalo rozsáhlé úpravy v infrastruktuře, dosahující 60 milionů korun. Nepoměrně vyšší částku si poté vyžádala samozřejmě i příprava pro vybudování průmyslové zóny. Samotný NEMAK obdržel daňové prázdniny, dalších 300 tis. Kč na vytvoření 67 pracovních míst a především všechny zasíťované pozemky za 1 Kč/m2. Poněkud kuriózní vysvětlení výběru dosud průmyslově nedotčené lokality kolem Havraně poskytl zástupce firmy NEMAK Pavel Kučera v deníku Prague Pill: „Investoři mají rádi zelené louky. Mají rádi ptáky a lesy. V Mostě jsou sice brownfields, ale proč bychom budovali továrnu uprostřed důlní jámy?“

Dalším negativem je, že hliníkárny jsou zároveň zdrojem rakovinotvorných dioxinů. Těmi je též v návaznosti kontaminována zemědělská půda. Jedovaté látky se stávají součástí rostlinných tkání, potravním řetězcem putují do trávicího traktu zvířat a poté na náš talíř. Přeji dobrou chuť…

„Do boje!,“ zavelel Ekologický právní servis

Poté, co zjistil Jan Rajter skutečné záměry úředníků a tím zároveň i pravý účel, k němuž má být jeho půda použita, rozhodl se vzbouřit. Naštěstí dosud běžela odvolací lhůta, a tak se Jan Rajter skutečně odvolal a zároveň spojil s Ekologickým právním servisem (EPS), který se v rámci svého programu GARDE - Globální odpovědnost zabývá korporátní odpovědností.

EPS při studování kauzy zjistil, že v průběhu budování průmyslové zóny a příchodu investora byl ze strany úřadů mnohokrát vědomě porušen zákon. V průběhu pěti let tak EPS podal přes dvě stě právních podání (přesně 265). Státní správa všechny tyto vedené soudní spory prohrála.

K překročení zákona došlo již při nezákonném souhlasu Ministerstva životního prostředí v procesu odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. MŽP tehdy vydalo souhlas na základě žádosti města Mostu z 11. 6. 2001 v rekordních dvou dnech. Troufám si tvrdit, že každému (i právnicky nevzdělanému) smrtelníkovi musí být v tomto okamžiku nadmíru jasné, že v tak krátké době nebylo možné řádně prozkoumat, zda pro výstavbu neexistují v okolí vhodnější lokality, jak vyžaduje zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Tvrzení EPS o nezákonném odnětí půdy podpořil v únoru 2002 i veřejný ochránce práv, ombudsman Otakar Motejl. Magistrát města Mostu však ombudsmana ubezpečil, že jeho úřad postupuje plně v souladu se zákonem.

Ministerstvo životního prostředí veřejnému ochránci práv současně slíbilo, že svá pochybení již nebude opakovat. Následně však znovu potvrdilo svůj nezákonný postup, když souhlasilo s tím, aby v novém územním plánu pro obec Havraň byla průmyslová zóna uvedena na zemědělských pozemcích.

Překvapivý obrat

Za této situace se obrátilo město Most na rodinu Rajterů s nabídkou uzavření dohody. Podmínkou dohody bylo, že EPS zastaví veškeré své právní kroky v celé věci. Proto se rodina Rajterů obrátila na EPS s prosbou, aby smírné řešení celého sporu podpořil. Vláda ČR dne 10. 5. 2006 schválila částku 234 mil. Kč na výkup potřebných pozemků k podpoře průmyslové zóny Joseph na Mostecku. Tyto peníze byly převedeny na město Most, které mělo konečný finanční obnos navýšit ještě o dalších 26 mil. Kč. Dle slov tehdejšího ministerského předsedy Jiřího Paroubka mělo jít o vstřícný krok k ukončení sporů mezi rodinou Rajterů a mexickou společností. Město Most ovšem z neznámých příčin vzneslo řadu námitek a odmítlo o věci rozhodnout. EPS tedy nemeškal a obrátil se na soudy, aby v nejkratší možné době projednaly jeho žalobní návrhy. Zastupitelé však na svém posledním zasedání celou transakci nečekaně schválili. Převod 260 mil. Kč tedy nakonec proběhl a EPS, který přislíbil stáhnout všechny své žaloby, svému slibu také dostál.

Konec dobrý, všechno dobré?

Právníci EPS přiznávají, že výsledek, jakého dosáhli, není pro ně plně uspokojující. Při rozhodování o tom, zda podpořit dohodu s rodinou Rajterů totiž stáli ve velice složitém postavení. Po celých pět let poskytovali rodině Rajterů bezplatnou právní pomoc a podporovali ji v jejich boji za svá práva. V momentě, kdy se však rodina Rajterů rozhodla uzavřít celou kauzu smírným řešením, které jí umožňovalo se případně odstěhovat, pokud by se environmentální podmínky v souvislosti s realizací stavby NEMAKu a průmyslové zóny zhoršily, EPS měl pouze dvě možnosti. Buď odmítnout podpořit dohodu - v takovém případě však nebyl schopen Rajterům zajistit, že NEMAK u jejich hospodářství stát nebude, nebo ji akceptovat a v takovém případě nedovést celou kauzu do maximálních právních důsledků. EPS se nakonec rozhodl pro lidské řešení a nikoliv principiální. Je otázkou, zda to bylo rozhodnutí správné, avšak z nabízených variant nebyla ani jedna správná. Toto rozhodnutí vedlo k tomu, že se EPS účastnil jednání o uzavření smíru. Zajímavě sumarizuje své pocity z jednání Pavel Franc, právník EPS a vedoucí programu „GARDE - Globální odpovědnost“: „Pro nás jako EPS to znamenalo poměrně otřesnou zkušenost přinášející svědectví o neserióznosti, amatérismu a pletichaření zdejší zdegenerované politické scény.“

Život nejstaršího Jana z rodiny Rajterů by se mohl stát skvělou reklamou na hrdost a nepoddajnost; na odvahu jít za svým přesvědčením a bojovat i pro zdánlivě nedosažitelné vítězství… Sedlák Jan Rajter totiž s prostým a přesto neochvějně silným hlasem volal během dlouhých pěti let boje s nezákonnými postupy státních úředníků: „Pravda zvítězí…“ Zvítězila však plně? Těžko říci.

Iva Doležalová je spolupracovnice Ekologického právního servisu