VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nejtěžší bývá napsat úplně první a úplně poslední větu. Mně se nicméně začíná snadno. V rytmu dobré vzpomínky rekapituluji naši cestu autem z Brna až na okraj Zlína, kde J. Ruszelák žije. Na samém konci této cesty jsme míjeli lázně, spíše lázničky Kostelec u Zlína. Přiznám se, že jsem dotud nevěděl, že existují. V takových lázničkách bych si, někde uprostřed hořkosladké nehybnosti podzimu anebo v rozevlátém podletí, přál umřít, zesnout, uschnout, usnout a nikdy se neprobudit. Ale teď ne, teď jsem spolu s milými přáteli na cestě do nevelkého Ruszelákova ateliéru, vlastně jedné jediné místnosti v obytném domě s pěkným výhledem dolů na pověstné Baťovy půldomky obklopené zahrádkami, arciť malíř se svěřuje, že by raději hleděl na vodu. Místnost je zabydlená, neokázalá, svým způsobem - po vrstvách, jak to činí Ruszelákův přítel Ludvík Kundera - i uspořádaná, skromná. Ostatně právě nejkrásnější věci vznikají zpravidla na malém prostoru, ve skromnosti, v usebrání. Pomalu, obraz od obrazu jsme posouváni malířovým dostředivým kontemplativním světem. Jeho možná nejpodstatnějším fenoménem je les. Píseň lesa. A písní byl stvořen veškerý svět, jak je přesvědčen spisovatel Bruce Chatwin. Malíř přiznává, že zpočátku hledal v lese útěchu. Útěchu a snad i milosrdné zapomnění. Vracet se zvečera po lesních cestách klikatících se mezi kořeny stromů, vnímat hvězdy zářící vysoko nad jejich korunami. Kreslit, malovat, snít… Závidět i spáleným družicím jejich nesmírné vesmírné bloumání. Kdo jednou vešel do lesa a nevědomky šlápl na bludný kořen, nevyjde už nikdy stejný, jaký byl, když do lesa vcházel. Ruszelákovy lesní krajiny jsou vesměs bezlidné. Jen tu a tam zapomenutý žebřík, košík, míč nepřímo svědčí o člověkově přítomnosti. Cesta od „pouhého“ zobrazení lesní krajiny prozatím končí u antropomorfizovaných stromů. Ty stromy spolu hovoří, dotýkají se pažemi svých větví, milují se a nejspíš i nenávidí zrovna tak jako lidé. Vznikají nejrůznější bubáci a stromáci, fantaskní bytosti z dosud nenapsaných příběhů a pohádek. Jejich podstata však i nadále tkví v rozvětveném těle stromu - živé bytosti. Zvláštní ticho zní z Ruszelákových lesů. A na všem spočívá nekonečně hebká melancholie, kůrčička smutku. Je téměř zázračné zůstat věren a přitom se neopakovat, J. Ruszelákovi se to daří. Kresba střídá kresbu a máš pocit, jako bys otáčel křišťálovým hranolem, jehož každá stěna v sobě zračí jiný obraz a jiný příběh. A je to pořád tentýž hranol.

Tajemství lesa, duše lesa. Nepoddává se každému. Je potřeba svaté trpělivosti, aby se alespoň cípkem odhalila. Ve výtvarných pracích J. Ruszeláka na lesní téma je nepochybně přítomno ono magické hledačství srdcem, vytrvalé, soustavné, trpělivé. Podobně jako básníkovi (a jeho obrazy lesa nejsou ničím jiným než básněmi beze slov) mu není odpovídat. Ptá se…

Různé jsou klíče a cesty k lesu. Můžeme být turisty a procházet lesem s mapou, busolou a okovanou holí, můžeme být houbaři a s očima na stopkách a košíkem v ruce prohledávat načisto každý lesní kout a můžeme být také lidmi hledajícími v lese samotu. Co na tom, že za bouří a v nočních hodinách bývá takováto samota až děsivá? Malíř vyhledává spíše její poklidnější podobu napomáhající niternému prožitku a soustředění. Jako kdysi R. Rolland cestuje J. Ruszelák v lesní tiši do hlubin nitra a jako kdysi L. F. Céline do hlubin noci. A jeho „lesní práce“ jsou deníkovými záznamy těchto nezapomenutelných dlouhých cest. Inspirace lesem - přírodou, z níž všechno (řečeno Ruszelákovými slovy) pochází, je naštěstí nekonečná. V prostoru i v čase se les neustále zjevuje v celé své majestátnosti i intimitě a lidskou fantazii zve ke vstupu, k uchopení. Nejednou, jak postupně poznáváme při prohlížení, vyústí kresba stromu a zvláště jeho větví v čirou abstrakci. Z obrazu skutečnosti se stává zobrazení myšlenky.

Nejtěžší bývá napsat první řádek na nové straně. Člověk pociťuje vůči bělostné stránce papíru určitý zvláštní ostych a stává se nejistým… Já však s jistotou vím, že Ruszelákova výtvarná tvorba se ani zdaleka neomezuje na reflexi lesa a lesní krajiny. Jeho dalším živlem je vesmír. Čiročirý, široširý vesmír s hvězdami, do něhož přikresluje nová souhvězdí, vkládá do něj nové barvy, skutečnosti a sny. Vesmír, nebe se mu stává kýženým pendantem anebo kontrapunktem lesa. I on je bezlidný, má svou hloubku, širost, svá strašná a snad i slastná tajemství. Zdá se, že existuje zcela mimo člověka. Ale není tomu tak. Nejen kvůli kosmickým korábům, družicím a raketám. Stačí jen zvrátit hlavu a to, co vidíme, je náš vesmír, naše obloha s oblaky i bez nich. Díky Ruszelákovým vesmírným obrazům je nám ticho oněch dalekých sfér nějak blíž, více se nás týká. Vstup lidské ruky zde předznamenal vstup lidského srdce. A lidské srdce je středem všeho, a tedy i všehomíra, vesmíru.

Malíř J. Ruszelák miluje oheň. Pro jeho věčný pohyb, neklid, nevyzpytatelnost, pro jeho stále stejné i jiné barvy. Podobně jako krásná chvíle ve Faustovi prodlévá oheň, tak jak je na Ruszelákových obrazech na okamžik zkrocen a uzavřen do čtverce rámu.

Naše návštěva u Josefa Ruszeláka pomalu končí, nedostalo se na jeho mnohotvárné a interesantní grafické dílo, tvořené mj. působivými reliéfy, stranou zůstaly nevyřčené věty. Ještě z jakési profesionální deformace a intelektuální zvědavosti přeletět očima malířovu vybranou knihovnu, spočinout očima na mapce africké cesty Hanzelky a Zikmunda a loučíme se. Díky za nádherný, průzračný svět, do něhož jsme mohli alespoň nahlédnout.

Tomáš Mazáč