VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V ochraně lesních společenstev přetrvává tradiční představa zásadního rozdílu mezi přírodou a lidským ovlivněním: v přírodě vše běží podle ekologických pravidel, zatímco člověk působení těchto pravidel svými vnějšími zásahy stírá. Tato koncepce je založena na pohledu ze současného stavu na nadčasově platné, historicky nezávislé kategorie zmíněných ekologických pravidel, stanovištních vazeb, sukcesních dynamik apod. Historický pohled je pak využíván k doložení míry lokálních rozdílů mezi vlivem přírody a člověka v minulosti (např. vývoj od pralesa k monokulturám). Z historické perspektivy lze však vytěžit přístup komplexnější a ucelenější, než jaký je běžně k dispozici.

Prostřednictvím kombinace archeobotanických, historických i fytocenologických metod se dnes ukazuje, že v mnoha typech lesní (a ostatně i nelesní) vegetace pro evidentně kulturní vliv zapomínáme na přírodní podstatu, a u jiných zase pro některé přírodní rysy ignorujeme kulturní okolnosti vzniku. Co jsme běžně drželi za přírodu, ukazuje se být zároveň lidsky podmíněné, co za recentní kulturní degradaci někdejšího přírodního stavu, je ve světle nových zjištění plodem tisíciletí.

Vzájemné ovlivňování

Myslívá se dosud, že čím víc je ve vegetaci kulturního vlivu, tím méně zbývá přírody (a případně i naopak, pokud lidský vliv nadlouho ustane, počítá se s návratem přírody). Je však krajně sporné, zda je to jediný možný způsob výkladu, a dokonce, zda je to vůbec výklad přínosný. Pro naši přírodu včetně velké části lesů je typické spíše něco dost jiného. Je to složité vzájemné prorůstání kultury a přírody, ne tedy jakýsi souboj, ale vzájemné ovlivňování. Sotva lze nadále chápat jako výslednici nelítostného souboje mezi přírodou a člověkem společenstvo, o němž se pak zjistí, že v něm vlivy lidské i přírodní trvají ve zhruba stabilní míře už stovky nebo tisíce let. Nezbývá než si uvědomit, že v takovém případě to už není souboj, ale symbióza.

Typický a dobře známý příklad z nelesní vegetace jsou louky a pastviny. Ty většinou obsahují naše původní druhy, ale přitom jsou ve všech ostatních ohledech (kvantitativní skladba, struktura porostu, rozšíření) od počátku své existence formovány způsobem sečení a pastvy. Louky, stejně jako druhotné stepi a mokřady, byly do 70. let 20. století „chráněny“ převážně jen pasivně, pomocí zákazů hospodaření; výsledkem upuštění od aktivního managementu byl pak zánik lokalit řady vzácných druhů - v Českých zemích jmenujme jen úplné vyhynutí všivce žezlovitého (Pedicularis sceptrum-carolinum) nebo plaménku celolistého (Clematis integrifolia). Konečně se však prosadilo do širšího povědomí, že louky jsou sice plnoprávnou přírodou, ale zároveň neustálý a jemně vyladěný vliv člověka nutně potřebují, protože jsou zároveň kulturním objektem - výsledkem několika tisíců let lidských aktivit. Toto zjištění vedlo v posledních desetiletích na jedné straně k rehabilitaci přírodovědného významu luk zbavených už podezření z nepřirozenosti, a na druhé straně k záchraně mnoha rozsáhlých lučních lokalit a komplexů (v největším měřítku v Bílých Karpatech).

Je na čase posunout toto schéma a pojímání i do příslušné části lesního prostředí. Původně jsme tento příspěvek psali pro lesníky, ale ukázalo se, že skoro beze změn platí to, co máme na srdci, i pro ochranu přírody. Rozdíl je jen v okruhu čtenářů. Ukážeme tedy, že součinnost přírody a kultury funguje i v lesních porostech, tedy nejen v bezlesí, kde je již dlouho přijímána jak ve fytocenologii, tak v praktických aplikacích ochrany přírody. Samozřejmě je třeba pro jistotu zdůraznit, co je asi už většinou jasné: Ne každá aktivita lesu prospívá, a existují lesy, kterým lidský zásah až na zcela speciální případy škodí - v první řadě jde o horské pralesní porosty typu Boubínského pralesa či lépe ukrajinského Popa Ivana. Dalším případem jsou lesy, které jsou adaptovány na absenci člověka a jsou dlouhodobě stabilní bez jeho vlivu (např. skalní lipiny). Rozsáhlou skupinou jsou však lesy, které pro udržení druhového složení a diverzity člověka nutně potřebují a bez jeho vlivu by zanikly a změnily se v jiná lesní společenstva, jaká nás z pohledu ochrany biodiverzity zdaleka tolik neuspokojují. Jejich společným znakem je odlišné druhové složení od klimaxových lesů a v mnoha případech také vyšší diverzita různých skupin organismů - tím jsou cenné pro ochranu přírody a řada z nich je zařazena do sítě chráněných území. Na několika případech takovýchto lesních společenstev se pokusíme ukázat problematické momenty aplikace konzervativního přístupu k ochraně lesů.

Dubohabřiny a doubravy

Dubohabrové háje a doubravy, ať již mezofilní, acidofilní, případně okrajově i teplomilné a suchomilné představují vegetaci, v níž najdeme řadu dílčích typů bezprostředně a dlouhodobě závislých na vlivu člověka. Běžně se tyto lesy pokládají za klimaxové a mapují se jako potenciální přirozená vegetace nezávislá na člověku. To je však pravda jen částečně, např. většina dřínových doubrav se, dlouhodobě vydána napospas přírodním vlivům bez soustavného lidského zásahu, postupně mění v habrové doubravy a často nakonec i ve (vápnomilné) bučiny. To je však teprve dílo současnosti - v minulosti bylo poslední velkou periodou ústupu lidského vlivu a nástupu spontánní sukcese období stěhování národů.

V mnoha případech však stabilizující vliv trval stovky až tisíce let a jednalo se zejména o lesní pastvu, hrabání steliva, kosení trávy, pařezení. Řada porostů, zejména ty světlé a rozvolněné, umožňují přežívání dnes ustupujících a vzácných druhů rostlin (např. zvonovce liliolistého - Adenophora liliifolia, kostřavy ametystové - Festuca amethystina, endemického jeřábu českého - Sorbus bohemica, lýkovce vonného - Daphne cneorum, sápy hlíznaté - Phlomis tuberosa a mnoha dalších). Tyto druhy reliktního charakteru byly v minulosti hojnější právě z důvodu silných a speciálních lidských zásahů, formujících tehdejší světlé lesy nebo dokonce porostliny. Takovéto světlomilné druhy v poslední době mizí s ústupem od dřívějšího managementu, protože se lesní porosty mění v uzavřené stinné a silně humózní lesy s dominancí habru, javorů, lip, jilmu či buku. Jistě, že zakrslé dubové pařeziny, výmladkové lesy s extrémně krátkým obmýtím nebo dokonce pastevní a oklestové lesy či porostliny byly ve své době zhoubou a postrachem a důvodně byly na jejich místě zaváděny kmenoviny, takže se výsledný tvar lesa posunul směrem ke klimaxu. Ale dnes jejich vzácnost zásadně ohrožuje mnoho desítek druhů vyšších rostlin a mnoho stovek druhů živočichů včetně hmyzu. Proto se začíná stejně důvodně volat po obnově těchto extrémních typů hospodaření aspoň na malé části dosud zachovalých porostů.

Smrkoborové jedliny

Druhým případem jsou smíšené jehličnaté lesy obvykle s vysokou účastí jedle (alespoň v historických dobách) a s příměsí různých listnáčů (bříza, osika, dub letní a zimní, lípa srdčitá). Buk je v takových územích vzácný. Jde o typický příklad pahorkatin a vrchovin jihozápadních Čech či jihozápadní Moravy, podobné porosty se však najdou v řadě jiných území (např. v Bílých Karpatech).

Jde vlastně o jedlové varianty acidofilních a květnatých bučin. Tato společenstva se v některých oblastech vyskytují jako produkty společného působení přírodních faktorů a lidských aktivit již několik tisíciletí; byly například doloženy pylovými analýzami rašelin ze staršího subatlantika - ca 2 000 let před dneškem, kdy klima i složení lesní bioty zhruba odpovídalo dnešním podmínkám. Pro vznik jedlin se uvádí jako vhodný management lesní pastva, hrabání steliva, výběrová těžba buku pro sklárny a železárny. Jedle má zřejmou schopnost šířit se v lesích prosvětlených pastvou, dokonce na úhorech (Šumava, nepublikované výzkumy Stanislava Kučery; Bílé Karpaty, Volařík 2006) a jiných antropogenních terénech (hradiště Vladař, Sádlo a kol. 2005). Dnešní ústup jedlin z území ČR se však stále nedaří zastavit, zejména z důvodu vysokých stavů spárkaté zvěře. Stačí přejet státní hranici s Rakouskem a již několik málo kilometrů za ní jedle bez problémů zmlazuje v jinak podobných stanovištních podmínkách.

Úvalové lužní lesy

Ilustrativním příkladem vegetace na pomezí přírodního a lidského vlivu jsou lužní lesy v povodí velkých řek. Tady je vztah člověka a přírody odlišný, není to důvěrné propojení jako v případě doubrav, nýbrž výslednice působení přírody na bývalém ryze kulturním základě. Doslova je zdejší příroda pokračováním kultury jinými prostředky.

Lužní lesy - aspoň ty zachovalé a s příznivým, specificky formujícím vlivem jarních povodní - dělají dojem původního pralesa. Složení a struktura vegetace je relativně přírodní, ale je to „nová divočina“ vzniklá druhotně na nově vzniklém antropogenním biotopu. Substrát lužních lesů, tedy několikametrové sedimenty povodňových hlín, vznikly totiž teprve se vznikem povodňového režimu řek. Ten se ustavil s příchodem vrcholně středověkého hospodaření provázeného odlesněním vyšších poloh a rozsáhlou orbou na svazích. Až do té doby byl ráz substrátu, geomorfologie, hydrologie, klimatu i vegetace říčních niv zcela odlišný, především byla niva mnohem sušší a písčitá.

Lužní lesy tedy vznikly celkem nově na stanovišti vytvořeném - ač bezděčně - lidským vlivem. Vzhledem k odlišným podmínkám mají jen malou návaznost na předchozí typy vegetace. Vznik povodňového rázu nivy včetně hlín a lužních lesů lze chápat jako svého druhu a své doby ekologickou katastrofu, tedy lokální bankrot kultury, ale také jako obnovu přírodního fungování krajiny kolem řeky. Ať tak či tak, dává smysl chtít na určité vybrané části plochy dosud zachovalých lužních lesů udržet tradiční podmínky včetně vůdčí dynamiky jarních povodní.

Ohrožení historické diverzity lesů

Vidíme, že recentní stanovištní diverzitou lesa nelze vysvětlit vše beze zbytku. Řada porostů, společenstev a celých regionů je natolik formována zvláštnostmi historického vývoje, že to obvykle hledanou shodu mezi stanovištěm a vegetací odsouvá do pozadí. Z uvedených příkladů se to týká zejména okruhu doubrav a jedlin. V některých oblastech těmto skupinám společenstev zasazuje další ránu schematická aplikace výsledků geobiocenologických a lesnicko-typologických průzkumů v ochraně přírody.

Řada porostů hodných ochrany se totiž vyskytuje ve 3. dubobukovém, 4. bukovém, v případě jedlin i v 5. jedlobukovém vegetačním stupni, tedy v územích, kde se předpokládá dominance buku v přírodním lese. Nejsou pak výjimkou lesní rezervace s hlavním motivem ochrany druhově bohatých hájů, kde se do plánu péče dostane zavádění buku, protože v přírodním stavu by tu přece měla být bučina! Etablování buku jako výrazné dominanty, která je schopna omezit druhovou bohatost na euryekní mezofilní druhy a potlačit většinu rostlinné i živočišné diverzity světlých lesů, je ovšem často v rozporu s motivy ochrany. Podobné se děje i v oblastech jedlin, kde je v poslední době často zaváděn buk ve snaze přiblížit druhovou skladbu stavu „přirozenému“.

Je zcela oprávněné ponechávat vybrané lesní porosty a jejich komplexy přirozenému vývoji, a to i v nižších polohách. Stejně tak považujeme za vhodné přibližovat např. smrkové monokultury „přírodě“ blízkým lesům výsadbou klimaxových dřevin. Středoevropské lesy však nejsou jen produktem přírody, ale ve většině případů se jedná o porosty, které v sobě nesou informace o minulém hospodaření v krajině. Proto bychom k některým z nich měli přistupovat jako k památkám kulturním a podle toho v nich i hospodařit. Lze tedy očekávat, že ochrana přírody bude stále častěji přicházet s požadavky na obnovení historického managementu jako lesní pastvy, hrabání steliva, pařezinového a oklestového managementu či obnovy loukolesů (Wiesenwald), tedy lučních porostů s udržovaným řídkým zápojem stromů.

RNDr. Jiří Sádlo, CSc., Ing. Karel Boublík - Botanický ústav AV ČR, Průhonice