Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Ještě jednou environmentální magie Stanislava Komárka


Zdeněk Laštůvka, č. 3/2007, s. 30

Mojmír Vlašín (Veronica 2/2007) ve své reakci na článek Stanislava Komárka (1/2007) popírá jeho výrok, že „Jedním z už klasických zlidovělých poznatků je kdysi rozšířená pracovní hypotéza, že se stoupající druhovou diverzitou úměrně roste i stabilita celého společenstva“. Sám naopak uvádí, že tato hypotéza je dnes již plně ověřena. Sice se mi také nelíbí, když jsou názory dřívějších badatelů, nutně závislé na úrovni poznání a filozofickém smýšlení dané doby, zesměšňovány, ale tento pocit jsem při čtení příspěvku Standy Komárka neměl. A pokud jde o jeho výrok ohledně diverzity a stability, musím mu dát za pravdu. Můj názor jistě není rozhodující, ale stačí nahlédnout do naší i zahraniční ekologické literatury, z jejíž neznalosti je navíc Komárek obviňován.

Problematika stability, diverzity a vzájemného vztahu těchto aspektů je velmi složitá (přesnější je mluvit o druhové diverzitě společenstva, ale o stabilitě celého ekosystému), ale Komárkovy příklady tundry a tropického pralesa jsou pro daný účel zvoleny vhodně. Stabilitu ekosystému, tedy jeho citlivost vůči narušení, posuzujeme ze dvou hledisek. Buď hodnotíme rezistenci (odolnost) ekosystému, tj. schopnost přestát narušení, nebo resilienci (pružnost), tj. možnost a rychlost obnovy systému. Rezistenci i resilienci můžeme dále diferencovat na dílčí typy, ale tím se zde nemusíme zabývat. K narušení společenstva (ekosystému) může docházet jak přírodními faktory (klimatické extrémy, vichřice, záplavy, sopečná činnost, přemnožení nějakého druhu apod.), tak působením člověka (znečištění prostředí, těžba nerostných surovin, terénní úpravy, regulace toků, narušení vodního režimu, aplikace pesticidů, zavádění cizích druhů, pastva, vypalování vegetace, lesní holoseče apod.). Na uvedené zásahy reagují různé ekosystémy různě, nezávisle na druhové diverzitě přítomného společenstva. Obecné vymezení vlastností stabilního nebo labilního ekosystému bude asi velmi obtížné, pokud je to vůbec možné. Vždy jsou důležité konkrétní abiotické podmínky prostředí, vlastnosti druhů tvořících společenstvo a povaha narušení. V dlouhodobě neměnných a předvídatelných prostředích (což je třeba právě tropický deštný les) vznikají společenstva složitá, s vysokou diverzitou, ale křehká a nestabilní („nepřipravená“ na narušování). V proměnlivých, extrémních a nepředvídatelných podmínkách (tundra) existují společenstva jednoduchá, s nízkou diverzitou, ale pevná nebo rychle regenerující. Ale proč nezůstat doma. Společenstva tvrdého luhu a subxerofilní doubravy mají zhruba stejnou a poměrně vysokou diverzitu, ale první je výrazně citlivější k narušení než druhé, jeho stabilita je tedy při stejné diverzitě nižší. Navíc vždy záleží na způsobu narušení. Společenstvo lužního lesa se rychle vyrovná s následky přemnožení bekyně velkohlavé, déle trvá obnova po narušení společenstva lesní cestou, po lesní holoseči je regenerace již velmi dlouhodobá až nemožná a negativní procesy po změně vodního režimu jsou zpravidla nevratné. Ruderální společenstvo plevelů má obvykle velmi nízkou diverzitu, je poměrně rezistentní a má vysokou resilienci (velmi rychle se obnovuje). Stejně tak skalní společenstva jsou druhově chudá (velmi nízká diverzita), ale značně stabilní. Naopak rašeliniště, obvykle s poměrně vysokou diverzitou, je velmi nestabilní z hlediska své rezistence i resilience. Společenstva blížící se rovnovážnému stavu (klimaxu, rovnováha je něco jiného než stabilita, tyto dvě vlastnosti ekosystému jsou často zaměňovány nebo ztotožňovány) mají obvykle vysokou druhovou diverzitu, ale jsou citlivá k narušení a dlouho trvá jejich obnova, tj. podle obou kritérií je jejich stabilita nízká. Čím má společenstvo dále od klimaxu, tím rychleji reaguje na narušení (resilience roste), ale rezistence je různá podle typu prostředí a způsobu narušení.

Z uvedených příkladů je snad dostatečně zřejmé, že diverzita a stabilita jsou dvě odlišné vlastnosti společenstva (ekosystému), jsou ovlivňovány poněkud odlišnými faktory a vzájemně nejsou v korelaci. Druhová diverzita je navíc objektivní vlastností společenstva, zatímco stabilita je vždy relativní v závislosti na prostředí a způsobu narušení. Nelze proto rozhodně tvrdit, že s růstem diverzity roste i stabilita společenstva (ekosystému) a pravdu má tedy Standa Komárek.

Zdeněk Laštůvka

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu