VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Široké a do nedohledna, stovky kilometrů se táhnoucí zatravněné hřebeny. Pohoří, které již u starověkých spisovatelů vzbuzovalo úctu. Antický Haemus, slovanská Stara planina, turecký Balkan. Pohoří, jehož turecký název dal jméno celému poloostrovu. Pohoří opěvované stovkami písní, hrdinské pohoří, které ve svých stržích a roklinách bylo vždy dobrou chůvou hajdukům, bojujícím v dobách ne tak dávno minulých proti zvůli tureckých uchvatitelů. Pohoří zvedající se z nížiny od východosrbského Zaječaru a končící mysem Emine, strmě spadajícím do Černého moře nedaleko známého bulharského černomořského letoviska Slančev Brjag. Dohromady se táhne asi 550 kilometrů, z čehož zhruba 150 tvoří hranice mezi Srbskem a Bulharskem a více než 400 pak rozděluje Bulharsko na severní a jižní díl. A zatímco bulharská část Staré planiny je poměrně hojně turisticky využívána a mnoho jejích průsmyků má pro bulharskou historii přímo mytický význam (zejména průsmyk Šipka, kde bojovali bulharští dobrovolníci v rusko-turecké válce v roce 1877-1878 za svobodu své země) a pořádají se na ně celonárodní poutě, je srbská část Staré planiny dodnes Bohem i lidmi zapomenutý kout, kam nejezdí autobusy, kde nejsou turisticky značené cesty a hotely, kde hřebeny a jejich svahy patří pouze větru a kde se v řídkých vesnicích v údolích zastavil čas někdy dávno před druhou světovou válkou, kdy se také narodili jejich stále méně početní obyvatelé…

Opuštěné pastviny

V šedesátých letech minulého století se na hlavním hřebeni srbské Staré planiny, jehož nejvyšším vrcholem (a zároveň nejvyšším vrcholem celého Srbska) je 2 168 metrů vysoký Midžor, a na četných bočních větvích tohoto hřebene, postupně spadajících do hlubokých údolí, páslo, podle některých odhadů, až 500 000 ovcí. Před dvaceti lety to byly ještě desetitisíce. V současnosti se počty ovcí v jednotlivých horských osadách počítají pouze na stovky, a těm již k obživě stačí pouze okolní svahy. Hole s jejich četnými prameny a napajedly (tato část Staré planiny je na vodu velice bohatá, některé prameny vyvěrají jen několik desítek metrů pod nejvyššími zdejšími vrcholy) proto osiřely. Na pastvu tak na nich dnes upomínají pouze prtě, vrstevnicové chodníčky vyšlapané častým přecházením dobytka, místy ovšem také erozní sesuvy či přepasená ruderalizovaná místa, plná typických třtinových pahrbků. Široké, od obzoru k obzoru se táhnoucí travnaté hole, ne nepodobné podkarpatoruským poloninám, jsou tak prakticky liduprázdné. Není proto divu, že v této oblasti v roce 1997 vyhlásila srbská vláda chráněný přírodní park (obdoba našich CHKO) Stará planina o rozloze 142 000 hektarů a nominovala jej dokonce k uznání jako biosférickou rezervaci UNESCO. Ve zdůvodnění vyhlášení Staré planiny přírodním parkem stojí za povšimnutí, že kromě přírodních hodnot se zde zdůrazňuje i přítomnost tradičního způsobu života a jeho tradičních kulturních projevů. V rámci přírodního parku pak je vyhlášeno i několik přírodních rezervací, chránících většinou stanoviště původních bukových lesů, jejichž horní hranice se zde pohybuje zhruba ve výšce 1 500 m n.m. Ochrana přírody je ovšem v Srbsku opravdu pouze v plenkách a prakticky lze říci, že vyhlášením Staré planiny za přírodní park se prakticky nic nezměnilo. Jeho ochrana je v podstatě pouze na papíru. Přírodní parky v Srbsku nemají svoji zvláštní správu a spadají plně do kompetence podniku srbských lesů „Srbijašume“ se všemi z toho plynoucími důsledky…

Vesnice starých hospodářů

Dostat se do samotného přírodního parku Stará planina jinak než vlastním dopravním prostředkem je prakticky nemožné. Bez problémů sice lze odkudkoli dosáhnout několika městských center ležících pod Starou planinou - Zaječaru, Knjaževce, Pirotu či Dimitrovgradu, spojení z nichž do vesnic ležících v horských dolinách je ovšem velmi řídké, často pouze jedenkrát za několik dnů. A doliny jsou to dlouhé, táhnoucí se od hlavní silnice často dvacet i více kilometrů, s krystalově čistými říčkami, probíjejícími si cestu mnohdy i několik set metrů hlubokými kaňony, z nichž bezesporu nejpůsobivější je kaňon Temské řeky, jímž lze dojít do vesnice Topli Do, skrývající se v kotlině pod majestátným vrcholem Midžoru.

Topli Do, jako ostatně téměř všechny hůře dostupné obce ve Staré planině, je vesnicí starých hospodářů. Nikdo mladší šedesáti let v ní trvale nežije. Z dřívějšího více než tisíce obyvatel jich zůstalo posledních sedmdesát. Přirozeným centrem obce je bývalý obchod (pekař i další prodejci potravin sem zajíždějí jen dvakrát týdně) a dávno již opuštěná budova radnice, což jsou také dva jediné domy, jejichž vzhled jen mírně narušuje jinak architektonicky naprosto mimořádný dojem obce z přelomu 19. a 20. století: hlinité cesty místy vydlážděné valouny z řeky, ploty ze štípaných desek spojených proplétaným proutím, všechny domy s hospodářskými budovami vystavěné pro zdejší oblast typickým způsobem, při němž je hrázděná konstrukce vyplněna nepálenými cihlami, popř. vypletena proutím, vymazána hlínou a omítnuta hliněnou omítkou, jíž zdejší železitá půda dává okrovou barvu, obytné budovy opatřené dřevěnou arkádovou podsíní, valbové střechy pokryté často ještě štípaným plochým kamenem, aktivní otevřená ohniště v jizbách domů, popř. hliněná chlebová pec… Pod zdí, olepenou parte, dosvědčujícími, že počet zdejších obyvatel i nadále rapidně klesá, vypráví pětaosmdesátiletý Mile o zdejším hospodaření: „Pole již dávno neoráme, není na to síly,“ a nezbytnou holí, bez níž se nikdo zdejší z domu nevydá, ukazuje po okolních strmých svazích, na nichž jsou dodnes patrné terasy bývalých polí. „Dříve, ještě po válce, bylo v obci dvacet tisíc ovcí, každý měl ještě krávy a prasata. Dnes je v celé vesnici jen tři sta ovcí a nějaký ten hovězí a vepřový dobytek. Z toho jedině jsme živi…“ O kus dále zdejší rodačka Nada Jandričová, trvale ovšem žijící v Bělehradě, rekonstruuje polorozpadlý dům. Činí tak skutečně citlivě, z původních materiálů a starou technikou. Chce v něm vybudovat turistické informační centrum a několik místností s ubytováním se dvěma koupelnami. Prvními v obci. Zatím se to zdá být podnik předem ztracený. Těch pár lidí, kteří tudy projdou, si asi informaci dokáží opatřit sami, a přespat dokáží i jinde. Třeba u pohostinných místních hospodářů, u nichž mohou ochutnat i zdejší jedinečný sýr. Záměry, které má s celou touto oblastí srbská vláda, ovšem možná Nadině činnosti dávají za pravdu.

Megalomanské plány tvrdé turistiky

Nedávno zveřejněný rozvojový plán Staré planiny totiž počítá s tím, že právě v této vesnici a v okolí vrchu Babin zub, který se tyčí do výše více než 1 700 m n.m. jihozápadně od vesnice, má vzniknout obrovské středisko zimních sportů se 40 km lanovek a vleků a 100 km sjezdovek, s ubytovacími kapacitami pro 10 000 hostí vybudovanými na zelené louce a s celkovou kapacitou 14 tisíc lyžařů, která by se měla propojením s dalšími dolinami navýšit až na 35 tisíc! Na vrchol Midžoru by podle této již zpracované studie měly vést dvě lanovky - jedna právě z Teplého Dolu, jak by zněl český překlad názvu vesnice, a druhá ze sousední doliny. Tyto plány se v současnosti tam, kde se na silnici nevyhnou dvě auta, samozřejmě nutně musí jevit jako fantasmagorické. Něco podobného si navíc obyvatelé obce, kam nevede telefon a nesahá signál mobilních operátorů a kteří jsou nuceni sami si péci i chléb, jen stěží dokáží představit, natož aby do toho při svém věku vkládali nějaké naděje. Ovšem nemylme se! Práce na uskutečňování tohoto plánu již začaly. Prozatím jedinou ubytovací kapacitou na Staré planině je horský hotel Babin zub, ležící pod stejnojmenným vrcholem, v němž může najít poměrně komfortní ubytování asi 150 lidí. V loňském roce zde v rekordně krátkém čase rakouská firma Doppelmayer vybudovala čtyřsedačkovou lanovku, k níž byla ve vzrostlém bukovém horském lese vykácena sto padesát metrů široká a více než kilometr a půl dlouhá sjezdovka, upravená před sezonou do konečné podoby razantním zásahem buldozerů. Otevření této sjezdovky navíc jedna ze srbských politických stran, z níž pocházel bývalý srbský ministr financí, využila jako trumf své předvolební kampaně. Nevadí, že kapacita lanovky zatím vysoce překračuje ubytovací i příjezdové možnosti potenciálních lyžařů - to vše se s dobrým zahraničním investorem může vbrzku změnit. A tomu zdejší neorganizovaná ochrana přírody a místní obyvatelé jen stěží dokáží zabránit. A to, že je Stará planina přírodním parkem a potenciální biosférickou rezervací UNESCO, by asi byl jen malý problém.

V království šafránu

Zatím se ovšem na Midžor musí vystoupat pěšky. A vystoupat na něj z Teplého Dolu jedním ze tří bočních hřebenů není jednoduché. Převýšení čtrnáct set metrů je sice značné, ale zpestřené řadou neobyčejných zážitků. K obci totiž patří i řada v současnosti již pouze sezonně obývaných či již zcela opuštěných usedlostí, rozptýlených v nižších částech hřebene, které se od domů v dolině liší především střešní krytinou - na valbové konstrukci vysoce naskládaným senem nebo slámou, zpevněnou dlouhými, u hřebene střechy svázanými tyčemi. Výše pak již začínají pastviny. V pasení ovcí, rozdělených do tří nevelkých stád, se z Teplého Dolu střídají prakticky všichni, kteří jsou ještě schopni zdolat poměrně značné převýšení, neboť ovce již nejsou na pastvinách ustájeny a denně se shání do obce, kde je majitelé dojí. Pastviny v této „docházkové“ vzdálenosti jsou tedy vypásány systematicky a důkladně, nad nimi ovšem, v místech, která se již nepasou, popřípadě pasou pouze příležitostně, začínají druhově neobyčejně pestré horské louky. A protože v těchto místech byla pastvou hranice lesa stlačena výrazně dolů, jsou boční hřebeny Staré planiny v blízkosti obcí bezlesé již prakticky od 1 000 m n.m.! Jde tedy o desítky kilometrů čtverečních pouze lučních svahů v pásu více než tisíce výškových metrů!

Samotný do nedohledna ubíhající hlavní hřeben Staré planiny s četnými bočními rázsochami na srbsko-bulharské hranici jen málokde klesne pod 1 800 m n.m. V oblasti kolem nejvyššího vrchu Midžoru na bulharskou stranu spadá strmými skalnatými výběhy a je odtud prakticky nepřístupný, zatímco na západní, srbskou stranu klesá zmíněnými již velice povlovnými širokými pláněmi. Floristicky chudý porost plný stařiny a přerostlé trávy, v nějž květnaté pastviny přecházejí zhruba od výšky 1 500 m n.m., ovšem na samém hřebeni dokáže připravit výrazná překvapení v podobě tak rozsáhlých koberců rozkvetlého šafránu a hořce (na přelomu května a června), že přes ně nelze přejít, aniž by se v nich vyšlapala cestička… Tento zážitek pak dokáže přehlušit i velice vtíravou obavu, již vyvolává pohled na nepříliš vzdálenou hnědou jizvu nové sjezdovky. Zatím.