Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Léto budiž pochváleno


Jan Lacina, č. 4/2007, s. 10-11

Léto budiž pochváleno - říká rozechvěle v dramatu Fráni Šrámka starý farář Hora. A mně to nedá, abych v tom letošním létě Šrámkovu sentenci neopakoval. Navzdory tomu, že mám mnohem raději podzim a předjaří. Toulám se letní krajinou kolem Slavíčkových Kameniček. V památníku klasického mistra krajináře na staré faře tu zrovna vystavili - tak jako každé prázdniny - jeho další obraz: diagonála polní cesty s travnatými břehy míří přes zlátnoucí obilí k oblačnému nebi s tůněmi blankytu. A já tu jdu po sto letech zrovna po takové cestě směřující k nebesům. Libuji si, že ji dosud nezabil asfalt cyklistické stezky. Na jejích březích proto kvete nejen mateřídouška, ale i hvozdík kropenatý (slzičky), bedrník, zvonek okrouhlolistý a samozřejmě i třezalka. A uprostřed cesty - mezi kolejemi selských vozů - je travnatý hřbítek. Holá lýtka příjemně hladí načervenalé laty psinečků. Z nízkého ječmene kolem volají křepelky stejně naléhavě jako kdysi v dobách blaženého dětství.

A kdyby jen to! Před pár lety jsem ve scénáři filmu o chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy zařadil právě tuto krajinu jako příklad pustnutí. Ivan Stříteský pak působivě natočil ve větru skřípající vrata opuštěného kravínu a ruderalizované pastevní areály bez krav. Natočil i žalostné dýmy ze spalovaného sena, které nenašlo uplatnění. Letos bych se rád této krajině i jejím lidem omluvil. Alespoň část bývalého družstevního areálu je opravena a upravena, přes noc jsou v něm ustájeny krávy i ovce. Zvonce tu sice nezvoní jako ve výšinách východokarpatských polonin, přesto se s požitkem od rána do setmění dívám na hrnoucí se ovce i na krávy pasoucí se společně s telaty. Žádná samovazba v těsných Štejmanových budkách, jak jsme se kdysi učili v biologii, ale ničím nespoutané pobíhání travami. Hravost telátek je stejně bezbřehá jako hravost štěňat a svádí.

Léto budiž pochváleno, šeptám si blaženě v podvečer, ve kterém se mísí vůně sena, hovězího hnoje, mateřídoušky a zrajícího obilí. Sedím na střeše přístěnku roubené chalupy a přitahuji si k nosu větev lípy srdčité, které teprve teď, v pokročilém létě, dovolí drsná větrná krajina rozkvést. Teplé závany se střídají s chladnými. V těch chladných cítím nakyslou vůni pokosených vlhkých luk s ostřicemi a sítinou, ve kterých za pár dnů určitě zase rozkvete tolije bahenní - bělostná Parnassia. Teplé závany jsou nasyceny pryskyřicí blízkého smrkového lesa. Za obzorem se ozývá bouře a rychle se blíží. Vím, že se mohu schovat ke kachlovým kamnům v útulné světnici. Jenže já toužím zavrtat se na půdě do čerstvého sena.

Právě v té chvíli si s trochou smutku uvědomím, v čem se krajina mého blaženého dětství zřejmě navždy změnila. Půdy chalup už nevoní senem jako kdysi, protože chlévy u chalup byly buď zbořeny, nebo přestavěny na garáže. A seno z farmářských luk je spřádáno do obrovitých kotoučů tak hutných, že by se do nich nedokázal zavrtat ani jezevec. Jediným starousedlíkem v zapadlé osadě u Kameniček zůstal Šáryk, šedivý pes. Odmítl se odstěhovat se svými pány do města a žije zde z milosti nových chalupářů. Je mi najednou bližší než kdykoliv jindy. Zdá se mi, že právě v jeho srsti zůstaly vězet všechny dráždivé vůně mého dětství.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu