VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Léto budiž pochváleno - říká rozechvěle v dramatu Fráni Šrámka starý farář Hora. A mně to nedá, abych v tom letošním létě Šrámkovu sentenci neopakoval. Navzdory tomu, že mám mnohem raději podzim a předjaří. Toulám se letní krajinou kolem Slavíčkových Kameniček. V památníku klasického mistra krajináře na staré faře tu zrovna vystavili - tak jako každé prázdniny - jeho další obraz: diagonála polní cesty s travnatými břehy míří přes zlátnoucí obilí k oblačnému nebi s tůněmi blankytu. A já tu jdu po sto letech zrovna po takové cestě směřující k nebesům. Libuji si, že ji dosud nezabil asfalt cyklistické stezky. Na jejích březích proto kvete nejen mateřídouška, ale i hvozdík kropenatý (slzičky), bedrník, zvonek okrouhlolistý a samozřejmě i třezalka. A uprostřed cesty - mezi kolejemi selských vozů - je travnatý hřbítek. Holá lýtka příjemně hladí načervenalé laty psinečků. Z nízkého ječmene kolem volají křepelky stejně naléhavě jako kdysi v dobách blaženého dětství.

A kdyby jen to! Před pár lety jsem ve scénáři filmu o chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy zařadil právě tuto krajinu jako příklad pustnutí. Ivan Stříteský pak působivě natočil ve větru skřípající vrata opuštěného kravínu a ruderalizované pastevní areály bez krav. Natočil i žalostné dýmy ze spalovaného sena, které nenašlo uplatnění. Letos bych se rád této krajině i jejím lidem omluvil. Alespoň část bývalého družstevního areálu je opravena a upravena, přes noc jsou v něm ustájeny krávy i ovce. Zvonce tu sice nezvoní jako ve výšinách východokarpatských polonin, přesto se s požitkem od rána do setmění dívám na hrnoucí se ovce i na krávy pasoucí se společně s telaty. Žádná samovazba v těsných Štejmanových budkách, jak jsme se kdysi učili v biologii, ale ničím nespoutané pobíhání travami. Hravost telátek je stejně bezbřehá jako hravost štěňat a svádí.

Léto budiž pochváleno, šeptám si blaženě v podvečer, ve kterém se mísí vůně sena, hovězího hnoje, mateřídoušky a zrajícího obilí. Sedím na střeše přístěnku roubené chalupy a přitahuji si k nosu větev lípy srdčité, které teprve teď, v pokročilém létě, dovolí drsná větrná krajina rozkvést. Teplé závany se střídají s chladnými. V těch chladných cítím nakyslou vůni pokosených vlhkých luk s ostřicemi a sítinou, ve kterých za pár dnů určitě zase rozkvete tolije bahenní - bělostná Parnassia. Teplé závany jsou nasyceny pryskyřicí blízkého smrkového lesa. Za obzorem se ozývá bouře a rychle se blíží. Vím, že se mohu schovat ke kachlovým kamnům v útulné světnici. Jenže já toužím zavrtat se na půdě do čerstvého sena.

Právě v té chvíli si s trochou smutku uvědomím, v čem se krajina mého blaženého dětství zřejmě navždy změnila. Půdy chalup už nevoní senem jako kdysi, protože chlévy u chalup byly buď zbořeny, nebo přestavěny na garáže. A seno z farmářských luk je spřádáno do obrovitých kotoučů tak hutných, že by se do nich nedokázal zavrtat ani jezevec. Jediným starousedlíkem v zapadlé osadě u Kameniček zůstal Šáryk, šedivý pes. Odmítl se odstěhovat se svými pány do města a žije zde z milosti nových chalupářů. Je mi najednou bližší než kdykoliv jindy. Zdá se mi, že právě v jeho srsti zůstaly vězet všechny dráždivé vůně mého dětství.

Jan Lacina