VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jak se stalo, že jsi se ve dvaceti jako student právnické fakulty dostal k Ekologickému právnímu servisu, tedy k ekologickému prá­vu, k obhajování občanů v kauzách proti velkým společnostem a podobně? Myslím, že v tvé generaci byla v "kurzu" kariéra ve vel­kých firmách a vůbec firemní právo, proč ty jsi se rozhodl věnovat se životnímu prostředí a s ním spojeným otázkám? 

No tak v prvé řadě jsem šel na práva už s tím, že je chci použít na problematiku ochrany životního prostředí. Rozhodnutí, že půjdu na práva, již bylo determinováno tímto účelem. Já jsem na právo od začátku nazíral z tohoto účelového pohledu, protože už někdy v patnácti jsem cho­dil do Duhy a tam jsem měl zkušenost s tím, že když člověk nezná svoje práva ve vztahu S úřed­níky a orgány veřejné zprávy, tak je často v obrovské nevýhodě. Proto jsem šel na práva, jinak bych šel asi na něco více exaktního.

A jak vůbec vznikl Ekologický právní servis? Ty jsi stál, pokud se nepletu, u zrodu té organizace.

Nestál. Přede mnou jsou kluci ještě o šest let starší a ti zakládali EPS v roce 1995. Když jsem začal studovat práva, v roce 1997, šel jsem ihned za nimi, že bych v EPS chtěl dělat. Kdy­by už nebyl založen, založil bych ho sám. Pamatuji, co mi tehdy řekli: "No tak přijď, až alespoň budeš umět římské právo." V prvním ročníku se učí jen historie práva, takže jsem do EPS začal chodit po prvním ročníku.

Když jsem se díval na to, kdo pracuje v Eko­logickém právním servisu, zjistil jsem, že jde o maximálně čtyřicátníky nebo spíš třicátní­ky a dvacátníky. Všichni mají podobný pří­běh kariéry jako ty, ocitli se v Ekologickém právní servisu, protože chtěli dělat ekologické právo, nebo existují i jiné příběhy?

U každého to samozřejmě nevím. Ale kluci, kte­ří EPS zakládali, se během studia nebo před ním začali angažovat v Hnutí Duha a přitom vytvá­řet právní poradnu, z které potom EPS vzešel. Ale není to u každého bezvýhradně tak.

Já jsem mířil k tomu, jestli někdo neprožil "comming out", že například zastupoval vel­kou tirmu, neuspokojovalo ho to či znechutilo, a tak se dal k vám? 

Máme tam člověka, který byl na ministerstvu, a naprosto ho to nenaplňovalo, a tak šel k nám. Nebo kolegu, který pracoval při studiu v exekutorské kanceláři, a taky to pro něj bylo naprosto neuspokojující a frustrující.

Cenu Josefa Vavrouška jsi obdržel přede­vším za své aktivity spojené s programem Garde, což je program, který se věnuje globální odpovědnosti velkých především nad­národních společností, můžeš ho nějak stručně představit?

Základní idea vzniku tohoto programu byla založena na myšlence, že je potřeba dívat se nikoliv na ruku, která ukazuje na Měsíc, ale hledět přímo na Měsíc. V rámci volné soutěže a tržního hospodářství chtějí soukromé společ­nosti pochopitelně maximalizovat zisk a snižo­vat náklady. Takže je pro ně přirozené, že nemají zájem na zvyšování jakýchkoliv standardů a tlačí na státy, aby tyto standardy nezvyšovaly, protože to prostě pro ně znamená vyšší náklady a komplikace. Navíc je třeba vidět, že v souvis­losti s globalizací, to jsme chtěli hodně reflek­tovat, dnes ze sto největších ekonomických subjektů jsou více než padesát nadnárodní korporátní, tzn. soukromé celky - korporace, které bezprostředně ovlivňují politiky států a svým způsobem přebírají vládu nad státy, kte­rá je ne nepodobná oligarchizaci společnosti. Globalizace umožňuje společnostem být nadná­rodní, tedy vyhýbat se povinnostem vyspělých států - přesouvat výroby, snižovat náklady nedodržováním standardů ochrany životního prostředí a lidských práv atd. Korporátní celky jsou hráči, kteří do značné míry určují to, jestli životní prostředí bude ochráněno, nebo nebude.

Mluvil jsi o standardech. Je častý případ, že společnost, která v jedné zemi má určitý standard a nedovolila by si ho vzhledem k legislativě a kulturnímu či politickému prostředí snížit, se v jiné zemi, například v České republice, pokusí ten standard snížit?

Pokusí? To je prostě pravidlo, je to přirozené chování korporace. Korporace dělá to, co jí veřejnost a společnost, ve které operuje, dovolí. To znamená, že jde na maximum a tam, kde státní infrastruktura nefunguje, tak tam samo­zřejmě jde i dál a snaží se ji podlomit nebo zne­užít k vlastním účelům. Což je nakonec vidět i v České republice. Při velkých zahraničních investicích velký investor přijde a přes všechna možná společenskoodpovědnostní kritéria, závazky a proklamace vyjedná s Českou repub­likou smlouvu, ve které jsou tvrdé podmínky, často i nezákonné. Stát poté, na základě uzavřených smluv, vlastně kope za firmu v neprospěch svých vlastních občanů. Je to někdy až absurd­ní. V České republice to je, po pravdě řečeno, pravidlem u všech větších investic.

Předpokládám, že existují podobné organi­zace, jako je Ekologický právní servis, nebo podobné programy, jako je Garde, po Evropě či po světě. Víte o nich? A jak jsou běžné nebo samozřejmé v okolních zemích?

To co dělá EPS, to znamená právo ve veřejném zájmu, tak to je typicky aktivita, která se děje ve Spojených státech. Tam je to poměrně rozší­řené. I ten styl, jakým se to dělá. Ale v Evropě ne. V západní Evropě nic podobného neexistuje vůbec a ve střední Evropě existuje, ale ne v takhle velkém formátu. My se vlastně známe se všemi, jsme zapojeni do sítí celosvětově i v Evropě. Žádný z partnerů nedělá tak velké kauzy v takových rozsazích a i jejich organiza­ce jsou menší. Většinou vznikly díky tomu, že tam působily americké nadace.

A proč si myslíš, že neexistují? Není to třeba tím, že v západní Evropě je všeobecně lepší právní prostředí a není podobné instituce tolik třeba? Nebo obyvatelstvo řeší podobné situace jiným způsobem?

To má svoje historické souvislosti. Za prvé je to dáno stylem kontinentální Evropy, kdy občané jsou zvyklí na to, že se o problémy stará stát. Za druhé je skutečně v západní Evropě kvalita a nezávislost veřejných institucí poměrně vysoká, nebo alespoň byla do doby silného nástupu globalizace. Dnes se i v těchto zemích pod tla­kem velkých korporací situace mění. Ale chybí historie tohoto přístupu, a také to není styl, na který by v západní Evropě byli zvykli. Je to pro ně něco netradičního.

Zatímco třeba literární ceny se v posledních letech po letech stávají středem pozornosti médií, Magnesia Litera se vysílá přímým přenosem nebo ze záznamu v televizi, ekolo­gické ceny, včetně ceny Josefa Vavrouška, stojí zatím docela na okraji mediálního zájmu. Myslíš si, že to je proto, že životní prostředí není mediálně zajímavé anebo tady někde dřímá potenciál, který je zatím nevyužit?

Je v tom několik aspektů. Zaprvé: ochrana životního prostředí donedávna byla poměrně nepopulární, což se dnes mění. Zadruhé: často jsou držiteli cen osobnosti, které jsou skutečný­mi osobnostmi, ale nejsou široké veřejnosti zná­mí. Myslím si, že ty, kteří pracují pro veřejné zájmy, by stálo za to více zviditelnit, aby jejich aktivity ve společnosti pozitivně rezonovaly. A myslím si, že by rozhodně stálo za úvahu, zda by se cena Josefa Vavrouška nedala ještě nějak dále zatraktivnit pro veřejnost, například tím, že by byla spojena s nějakou důležitou kulturní akcí nebo že by se odehrávala ve veřejnosti příjemném a atraktivním prostředí…

Ptal se Petr Čermák 

Mgr. Pavel Franc (narozen r. 1978 v Brně)
Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde své studium zakončil diplomovou prací na téma soudní ochrany veřejného zájmu. V současné době je doktoran­dem na katedře správního práva. Od roku 1998 pracuje a je členem EPS. V roce 2001 založil v rámci této organizace program "GARDE - Globální odpovědnost" www.responsibility.cz), jehož hlavním tématem je v současné době odpovědnost nadnárodních společností. V rám­ci programu GARDE působí jako jeho vedoucí a právník. Z významných právních kauz, kterým se právně věnuje: Toyota Peugeot Citroen Automobile Czech, NEMAK, Danone, Hyundai, vodní dílo Nové Mlýny. Produkoval a autorsky se podílel na výstavě "Příběh sedlá­ka Rajtera - od kolektivizace ke globalizaci" fotografa Ibry Ibrahimoviče dokumentující kauzu NEMAK, která získala hlavní cenu a cenu ve své kategorii Czech Press Photo 2003. Výstava byla realizována ve více než 10 městech v České republice (www.sedlakjan.cz). Je zakladatelem think-tanku Trast pro ekonomiku a společnost (www.thinktank.cz).