VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Stvořit nový svět. Nový ráj, neb peklo. A snad i nové nebe a zemi. Toto, nic méně a nic více je úkolem každého opravdového umělce. Kteréhokoliv a lhostejno v jaké době. Malíř, kreslíř a grafik Pavel Piekar (nar. 1960) pro svou cestu za novými světy objevil grafickou techniku stojící, a dodejme, že nepříliš spravedlivě, kdesi na samém okraji grafického umění. Totiž černobílý i barevný linoryt. A ještě něco: linoryt svou relativní materiální dostupností a snadností provedení (Pozor! Jen zdánlivou!) lákal a láká napořád také duše prostřední. I zde však platí úsloví o mnoha povolaných a málu vyvolených…

Vraťme se však k počátku. Praha, kde umělec žije, resp. Hradčanské náměstí v červnovém vedru. Skupiny turistů vedené průvodcem se zdviženým deštníkem, vlaječkou, stužkou, tužkou, což mi vždy přišlo tak trochu komické a podivný šraml vytrvale, bez ohledu na vedro „interpretující“ kdeco, dokonce i Smetanovu Mou vlast. Za Pavlem Piekarem nutno jít do Národní galerie, konkrétně Šternberského paláce, kde pracuje a má svou neskutečně malou, skromnou kancelář, jakýsi spořádaný a koncizní mikrosvět. A vůbec, skromnost, pokora, úcta jsou obsaženy v každém jeho gestu, slovu, i v tom, jak nám list za listem vyjímaný z obyčejných dřevěných šuplat prezentuje svůj svět, stvořený, možná že též nalezený, jak čas znovu nalezený Marcela Prousta. Grafické listy všech možných formátů, černobílé i barevné opadávají k našim očím jak listy stromu vědění dobrého i zlého. A ve všem, co teď společně s umělcem prožíváme, se zračí normalita, obyčejnost, lidskost, a v neposlední řadě trvalá a soustředěná píle. Ano, umění se má dělati tak, jako když se chodí do úřadu. Tento chytrý Flaubertův bonmot stále platí! Jaká úleva, když člověk vzpomene na všecky ty mediálně umělecké žabomyšiny, pomluvy kolegů a „nenápadné“ ujišťování o vlastní nesmrtelnosti!

Les jako živá bytost

Lesní interiér, dle autorova vyjádření. A opravdu, P. Piekar vstupuje do lesa jako do místnosti, do pokoje. Dokonce po schodech, skutečných kamenných schodech zahlédnutých na jedné grafice. Jeho důvěrný vztah k lesu jako k nevyčerpatelnému zdroji inspirace, tvarů tmy a tajemství. Fascinován lesním „zeleným šerem“ podniká touto zdůvěrnělou krajinou snové i skutečné výpravy. Téměř úzkostlivě respektuje to, co je na lese snad nejvíc přitažlivé: tajemství. Není divu, že se Piekarovou láskou stala Šumava se svými temnými mýty, záhadností a melancholií mlžných rán na Horské Kvildě. Technicky náročný soutisk několika (dokonce až 20!) různobarevných desek dává Piekarovým grafickým listům prostor i křídla. Precizní uchopení lesního zátiší nezapře dokonalou kreslířskou (malířskou) přípravu. Letmý pohled do skicáře přesvědčuje o umělcově kreslířské bravuře. Tak tedy lesy. Osamělé až k zbláznění, k zbloudění, monumentální a tvarově různorodé. Obvykle bezlidné, nikdy však prázdné. Obvykle tiché, nikdy však zcela bez zvuků. Piekarovy lesy zpívají svou věčnou píseň beze slov hlasem slavnostním. To už není nezávazné eldorádo chatařů, chalupářů, houbařů, borůvkářů, sběračů šišek a dříví, ale monumentální sál plný světla snoubícího se se svým opakem, s tmou. Člověk může vstoupit, a bude-li sdostatek pozorný a citlivý, nalezne v lese svůj život tak, jak se to přihodilo Pavlu Piekarovi.

Josef Váchal a ostatní

Od šumavských lesů a pralesů, od řeky Vydry, v níž jako kdyby teklo kamení spíš než voda, je už jen několik kroků k výtvarnému a literárnímu fenoménu jménem Josef Váchal. Nesčetněkrát jej Pavel Piekar portrétoval, s jeho typickým binoklem na očích a plachým, leč odhodlaným pohledem. V duchu své cyklické dostředivosti přidává Piekar do většiny svých portrétů stylizované citace z díla portrétovaných (povětšině malířů a kreslířů), řidčeji symbolů jako u ex libris. V šedesátém čísle Revolver revue, kde nalezneme rozhovor s P. Piekarem, je reprodukován mj. Váchalův portrét se psem, smrtkou a múzou. Stále přitahující Josef Váchal… Říká se o něm, že celý život nemohl spát, boje se všech těch pekelných a duchařských příšer, jež vyvolal na světlo denní. Pavla Piekara s ním spojuje láska k Šumavě (srov. J. V.: Šumava umírající a romantická, Očarovaná Šumava) a záliba v tisku z více různobarevných desek. Váchalem samozřejmě tvorba Piekara portrétisty ani zdaleka nekončí. Napříč staletími „vyvolává jménem“ např. Egona Schieleho v průvodu jeho tuberkulózních, neurotických aktů, Františka Kavána, českého malíře a básníka (srov. knížku Přesýpání nálad) s krajinou v pozadí, z ryzí současnosti je portrét Samuel a zvířátka. Jako by v těchto portrétech Pavel Piekar vzpomínal na něco nejen pro něj důležitého, na něco zapomenutého a málem už ztraceného. Neobyčejné jsou Piekarovy portréty, vyzývají k zamyšlení, ba k meditaci, k rovnováze rozumu a citu, již tolik lidí hledá a nenachází.

Život a smrt v Benátkách

Pohádkové, zamyšlené město na laguně, kam kdysi poslal Thomas Mann svého spisovatele Aschenbacha milovat a zemřít. Věčná inspirace umělců. P. Piekara do Benátek zavádějí shodou okolností rovněž jeho pracovní povinnosti - správce našeho pavilonu na Benátském bienále. Ale i kdyby tomu tak nakrásně nebylo, Benátky by si jej stejně našly. Vždyť, jak vzpomíná v katalogu své výstavy v Olomouci, přímo nazvané Venezia, v dětství směl natahovat kýčovitou umělohmotnou gondolu s tančícími figurkami jak z cukrkandlu, hrající stokrát obehranou sladkou italskou píseň. Suvenýr, stále prodávaný ve městě na snad každém rohu, a zralé vyznání: „La Venezia - pro mnohé a pro mne také je láskou na první pohled a poté snem zamilovaného o životě krásy, pohupujícím se na vodní hladině.“ Benátské téma variuje Piekar nesčetněkrát a opět dostředivě, jako by vyslovoval jednu dlouhou větu. Někde vládne očekávání teplé noci, jinde svítí slunce a postavy jsou zobrazeny natolik realisticky, že si člověk maně vzpomene na to dobré z popartu. Benátky lze snadno propojit s Piekarovým celoživotním zájmem o vážnou hudbu. O život v živém městě.

Pavel Piekar tiskne své grafiky v tak malých sadách, že se to spíš blíží originálům. A to, co je ne toliko z ryze technického hlediska více než pochopitelné, najednou zamrzí. Přál bych si totiž, aby se jimi mohlo potěšit co nejvíce lidí. Tak jsou krásné.

Tomáš Mazáč