VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Bělozubky (podčeleď Crocidurinae) patří do čeledě rejskovitých (Soricidae), která má více než 300 druhů a je rozšířená na všech kontinentech kromě Austrálie a většiny Jižní Ameriky. Od vlastních rejsků (Soricinae) se bělozubky liší osrstěním ocasu, na kterém jsou kromě hustých krátkých přiléhavých chlupů ještě dlouhé řídké chlupy, dále většími boltci a také ekologií a chováním. Žijí spíše na teplých a suchých místech, aktivní jsou převážně navečer a v noci (jen výjimečně ve dne), mohou upadat do stavu strnulosti jako netopýři a samice vodí mláďata po opuštění hnízda v řadě za sebou tak, že první mládě se tlamičkou zachytí za kořen jejího ocasu a další mláďata se stejně připojí k předchozím sourozencům. České jméno dostaly bělozubky podle toho, že špičky jejich zubů zůstávají po celý život bílé, zatímco u rejsků rodu Sorex a rejsců rodu Neomys během vývoje po narození brzy zčervenají. Kromě rodu Crocidura patří mezi bělozubky nejméně sedm dalších rodů, mezi nimi i rod Suncus, který vedle tělesně velkých druhů, jako je asijská bělozubka hnědá (S. murinus), zahrnuje i jednoho z nejmenších savců, bělozubku nejmenší (S. etruscus); ta váží v dospělosti jen 1,5-2,5 g, její tělo měří 36-52 mm a ocas 24-29 mm. Bělozubka šedá (C. suaveolens) je trochu větší, dospělí jedinci mají tělo dlouhé 55-70 mm, ocas 25-34 mm, zadní tlapku 10-12 mm a váží 4-7 g. Od příbuzné bělozubky bělobřiché (C. leucodon) se kromě menší velikosti liší šedavě zbarveným břichem a neostrou hranicí mezi světlejší spodinou těla a tmavším hřbetem.

Výskyt a způsob života

Bělozubka šedá žije od západní Evropy a severozápadní Afriky přes střední a jižní Evropu do střední a východní Asie až po Koreu a severovýchodní Čínu. U nás je její výskyt doložen ze 317 mapovacích čtverců, což je přibližně polovina území České republiky, a to od nížin až do hor - nejvýše na vrcholu Sněžky. Celkově je druh hodnocen jako nehojný, nicméně rozšířený v celém státě a místy běžný (Anděra 2000, Dungel a Gaisler 2002, Anděra a Horáček 2005). Do Červeného seznamu ohrožených druhů obratlovců České republiky zařazen nebyl (Plesník et al. 2003). Na území města Brna je to nejhojnější druh čeledě rejskovití a jediný známý i ze středu města. Další tři druhy rejskovitých byly zjištěny jen na periferii. Bělozubka šedá je doložena z Řečkovic, Bystrce (včetně pozemku Zoologické zahrady), Komína, Králova Pole, Maloměřic, Vinohrad, Líšně, Wilsonova lesa, Kraví hory, Žlutého kopce a Starého Lískovce. Jako typický synantrop žije pravděpodobně i jinde v centru města, podobně jako v Praze. Na podzim proniká do budov, a to i mimo území měst a vesnic, což se dříve vykládalo jako důsledek zavlečení, např. s dovozem krmiva či potravin. Odchyty uvnitř budov v Krkonoších, Orlických horách a Jeseníkách však nasvědčují tomu, že se do stavení může dostávat i přirozenou migrací. Bělozubka šedá nežije v lesních komplexech, čímž si lze vysvětlit, že nebyla zachycena dlouhodobými monitorovacími programy v těchto a dalších horských masivech, kde byly odchyty drobných savců do pastí prováděny nejčastěji právě v lesích. Hlavním životním prostředím bělozubky šedé jsou xerotermní stanoviště se stepní a lesostepní vegetací, a to přirozenou i druhotnou, a bezprostřední okolí obytných, na venkově hlavně hospodářských budov. Zastihneme ji také na zahradách, polích, v parcích, křovinách nebo v krasových oblastech. Byla však zjištěna i u potoků a výjimečně na rašeliništích. Potravně je nenáročná, živí se oportunisticky nejsnadněji dostupnou kořistí, jako jsou larvy hmyzu, plži, žížaly i dospělci (imaga) brouků a jiných skupin hmyzu. Samice je březí kolem 26 dnů a obvykle má dva vrhy ročně. Mláďat v jednom vrhu je poměrně málo, většinou 2-4, zato jsou při narození dost velká, váží 0,5 g a rychle se vyvíjejí. Hnízdo začínají opouštět už ve stáří kolem 12 dnů, zprvu je ale matka ještě přenáší zpět do hnízda. Až později podnikají delší výlety a tehdy mohou s matkou vytvořit karavanu zmíněnou výše.

Mnohem vzácnější bělozubka bělobřichá (C. leucodon) je známá hlavně ze západních a jižních Čech, z Vyškovska a nejjižnějších oblastí Moravy. Na území města Brna dosud zjištěna nebyla, a to ani ve vývržcích sov. Ani tento druh nefiguruje v Červeném seznamu ohrožených druhů našich obratlovců. Obě bělozubky tedy nevyžadují speciální ochranu, ale je dobré vědět, kde a jak žijí.

Co jsou hmyzožravci

To, že rejskové včetně bělozubek patří mezi hmyzožravce, ví asi každý, kdo se zajímá o přírodu. Celosvětové prosazení tzv. fylogenetické systematiky čili kladistiky a aplikace dříve nedostupných metod hledání vývojové příbuznosti (zejména molekulárně genetických) však značně pozměnily systém živočichů, což se týká i hmyzožravců. I když se to někomu nemusí líbit, nezbývá než se tomu přizpůsobit, a to i v literatuře zaměřené na ochranu přírody a živočichů. Jinak by se totiž přírodovědci různých zemí mezi sebou nedomluvili. Z mnoha rozumných důvodů byli od hmyzožravců (Insectivora) už dávno odděleni bércouni a poměrně nedávno i další africké respektive madagaskarské skupiny, zlatokrti, vydříci a bodlíni. Ti tři poslední tvoří přirozenou jednotku nazvanou Afrosoricida, která spolu s dalšími savci afrického původu, jako jsou např. damani a sloni, patří mezi Afrotheria. Zbytek dřívějších hmyzožravců, to znamená rejskové, ježci, krtci a štětinatci, patří z vývojového hlediska k sobě a můžeme jim nadále hmyzožravci říkat. Vědecký název této skupiny se ale změnil na Eulipotyphla. Tento krok, jehož součástí bylo vyřazení jména Insectivora ze systému savců, byl motivován snahou předejít případnému nedorozumění v tom, které skupiny do příslušné vyšší jednotky patří. Co ale hmyzožravci (Eulipotyphla) jsou? Kladistika se totiž nemůže držet klasické linnéovské hierarchie vyšších taxonů, jako jsou řád, třída a kmen, protože neodpovídají poznání evoluční příbuznosti jednotlivých skupin. Přesto můžeme v praxi hmyzožravce nadále jako řád označovat, zvlášť když zůstaneme u naší fauny. Pokud se týče nižších jednotek, při určitém zjednodušení lze konstatovat, že kategorie čeleď, podčeleď, rod a druh zůstávají v platnosti.

Jiří Gaisler