VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ahoj Budulínku, 

konečně jsem utrhl kousek času, abych sedl a napsal Ti především to, co už cítím hodně dlouho - obrovsky si vážím vaší ochranářské práce, vašeho nadšení i zcela konkrétních výsledků práce pro ty naše překrásné Bílé Karpaty. Slovo od slova si vždycky pročítám váš informační list a je nad ním pravidelně moc hezky u srdce. Moc děkuju, že mi jej pravidelně posíláš, jen mě mrzívá, že vám nemohu pořádně pomáhat. Aspoň vám upřímně držím palce a v hlavě nosím náměty pro případnou besedu s vámi, kterou bych rád věnoval některým ekologickým souvislostem v přírodě… Ani nevíš, jak velice rád bych zase jednou mezi vámi všemi pookřál!

… Děkuju také za zvadlo na kosení. Vyjde-li chvilička, přijel bych rád. Přeju vám všem, aby se vám i tato akce vydařila k vaší spokojenosti.

Chtěl bych slyšet v originále, že ještě pořád „stačí jen si vyjít ven“. Stýská se mi po tom, doba je jaksi napěchovaná závistí, zlobou, nedůvěrou a neupřímností. Chybíte mi, lidé z Karpat, Valaši se srdcem na dlani. Potřeboval bych k vám utéct, aspoň na pár dnů. Pro hrníček živé vody z Bílých.

Přeju Tobě a všem Tvým nejmilejším krásné léto a v něm co nejvíc usměvavých dnů. A vám všem tisíc pozdravení z Brna.

Aleš

(Z dopisu Aleše Máchala Miroslavu Janíkovi /Budulínkovi/, Brno 26. června 1986)
 

Z kosénkovského kosení

Uběhly další dvě desítky let a kosénkovské kosení již po sedmadvacáté přilákalo v prvních dvou prázdninových týdnech na bělokarpatské lúky staré i nové kamarády. Začínalo se v roce 1981 na Javorůvkách (5,5 ha), Dobšená (1,5 ha) se přibrala v roce 1986, o dvě léta později byly poprvé koseny Bílé potoky (8,8 ha). Všechny tři lokality byly v roce 1982 vyhlášeny chráněným přírodním útvarem, dnes spadají do kategorií přírodních rezervací a přírodních památek.

Kosení je podle letité tradice zahájeno v sobotu kolem Cyrilka (sv. Cyrila a Metoděje) po páté hodině ranní na Bílých potokách. Ač nás předchozí noc v lese nepřespává ani deset, ráno se schází kolem dvaceti kosáků, během dne se jich vystřídá až padesát. Přijdou místní strýcové, někteří pěšky z čtyři kilometry vzdálených Valašských Klobuk, jiní z druhé strany od návojského údolí. Šustot kos tomuto ránu propůjčuje tichou vážnost soustředěné práce a každoročních návratů do nitra milé krajiny. Kolem desáté hodiny ranní je převážná část Bílých potoků pokosena. Následuje svačina - tradičně to bývá vařený kabanos s chlebem a hořčicí a oranžový sirup ze studánkové vody. Vegetariáni to pravda na kosení nemívají nejlehčí, ale vaří se tu delikátně. Každé léto se těším na Červíkovu meltu s mátou od potoka. Podává se ke kolínkům na sladko, tj. s tvarohem šlehaným s žloutky a cukrem.

Mladí ogaři se dovedou k práci postavit, vybraná cérka každému nalévá po trnkové kořalce. Při práci sa to vypotí. Nejmladšími účastnicemi sú cérečky předškolního věku, usazené pod kaštan do posečené trávy. Maminka - bioložka se za místního ogara přivdala ze severní Moravy. Strýc Joža nás častuje ščeglivými historkami o ženských. Tramp Mýval nechápe, proč mu všichni vykáme.

Veškeré projevy romantiky jsou povoleny. Na lúkách sa prozpěvujú pěsničky valašské, moravské vůbec, temperamentní slovenské, občas sa zatúlá i polská či rusínská. Lituje ten, kdo neumí žádnú. Trampští odrodilci večer při ohni brnkají originální písničky vzniklé v klobuckých trampských osadách. Jedna z nich je věnována přímo loukám. „Dneska žádné z míst už není pro nás dost vzdálené / jsou však mnohé z cest na nichž jsou mosty spálené / Přesto stačí jen si vyjít ven / kde ptáků krouží sněm / cestu znám ta míří sem / kde louky krášlí zem.“ Trampskou historii připomíná také místní názvosloví - trampské chaty Shangrila, Walden, Vršana a Javorinka. I prameny v rezervacích vyvěrající mají své přezdívky - Velká a Malá Niagara. Kosení se uzavírá zapalováním slavnostního ohně, v kruhu kamarádů koluje mluvící dřevo, jež každému propůjčuje prostor k sebevyjádření. A přijíždějí lidé různí. Asi před čtyřmi roky začal jezdit Lubor, majitel firmy, a na louky pronikl novodobý duch moderních komunikačních technologií. Lubor zvládal hrabat i domlouvat novou dodávku zboží, v jedné ruce hrabě, v druhé mobil. S jeho devítiletou dceruškou jsme si pletly věnečky ze zvonků, dobromysli, bukvice i mečíků.

Kosení Dobšenky se letos kvůli deštivému počasí několikrát odkládalo, až to jednoho rána učitelskej nevydržel a pustil se do toho sám. Na týden kvůli tomu přerušil job v Irsku. Letos se vrátil taky Josef, mechanik ruzyňského letiště. Baleťák (člen baletu Národního divadla v Praze) začal jedno odpoledne všem vysvětlovat, že ty louky kosíme kvůli orchideám a celkové ekologické rovnováze tohoto biotopu.

Co mě každoročně znovu a znovu udivuje, je soulad louky a lidí, který vzniká jakoby mimochodem, bezděky. Tuším však, že to není náhoda. Když se v druhé půli týdne poskládáme do řady (a je to někdy umění porovnat šiky účastníků nechápajících úspornou techniku práce) a posečenou, zčásti poschlou trávu přehazujeme vidlemi, a zvláště, když na závěr shrabujeme od krajů lesa louku „dočista“, mám intenzivní pocit, že krajině češu vlásky, že ji drbu po zádech. Zaberu tedy ještě víc, aby z toho měla co možná nejlepší požitek. A zdá se mi, že nejužitečnější prací, kterou mohu na světě vezdejším provádět, je pečovat o krajinu. Najít si kousek země, vzít ho majetnicky za svůj a opakovaně se sem vracet s vidlemi, kosou, sekerou. A starat se. Aby nezpustl, nezarostl trním, hložím a kdejakýma křoviskama. Aby zůstal v podobě, která ještě pamatuje poslední opravdové hospodáře. Ano, je to iluze, v případě několika přírodních rezervací kolem Valašských Klobuk ovšem iluze žitá, svým způsobem tedy přece jen pravdivá. Zde to tak po staletí dělali staří Valachové, po nich od 40. let 20. století jejich trampští potomci, včetně nejmladší trampské generace od roku 1975 sdružené v místní skupině TISu - Svazu pro ochranu přírody a krajiny. Od roku 1980, přerodu v základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, se kolem Kosenky motáme i my, ludé z daleka.

Noví účastníci jsou během kosení také poučováni a vzděláváni. Poté, co se podělá kus práce, posedáme na pokosené a poslúcháme Budulínkovo povídání. Povědomí o tom, že jsme nepřijeli ani tak do přírody, jako spíše do kulturní krajiny, vzniklé nezamýšleně, nutnou hospodářskou činností, není zcela samozřejmé. Místní louky jsou jednosečné, na podzim dopásávané. Ve 20. století kravami a kozami, původně však ovcemi - valaškami. Dnes, v rámci ochranářského programu, opět ovcemi, ovšem plemeny novozélandskými, vyšlechtěnými k odolnosti pro celoroční venkovní chov. Učebnicová ukázka udržované harmonické krajiny, do níž se tak rádi vracíme.

Ještě před deseti lety se senoseč házela do hrází na krajích lesa, kde do dalšího roku setlela a napřesrok shnila. Dnes se veškeré nasušené seno z luk starou V3S-kou dostane až k místním ekologickým zemědělcům. Krmivo pro koníky ustájené na Kosence je uskladněno na húře základny. Část je dokonce už na loukách nabalíkována. Vůbec se v posledních pár letech na loukách rozšiřuje práce strojů. Ušetřené lidské síly organizátoři využívají pro další aktivity Pozemkového spolku Kosenka. Při obnově ovocných sadů, při úpravě okrajů lesa, čištění a zpevňování blízkých studánek. Nárazově se také hodí při shánění zaběhnutých ovcí. Prý tedy pomáhá, usnadňuje práci. Paradoxně však díky ní ubylo možnosti „zakosit si“ po celý průběh kosení. Později příchozí jsou zklamáni. Již není třeba přehodit seno ještě raz a po třetí. Jak se letos nechali slyšet sami účastníci, přemíra strojů narušuje ducha kosení, a to nejen hlukem a zápachem benzinu. Ježdění s plachtou zapřaženou za koně, doprovázené sprostými nadávkami místního koňáka, sem zapadají přece jen lépe. Ovšem ruční práce je nadále nepostradatelná v místech podmáčených, kde se kolo stroje i lidská noha boří do mokřiny. V poslední době se projevují nové tendence ochranářského managementu a střídavě se různá místa nechávají cíleně nepokosena.

Přátelství zde vzniklá, ač živená jen jednou dvakrát do roka, jsou hřejivá. Česká větev kosáků se během roku setkává v pražském hostinci U Frgála. Občas se někomu několik dnů nedaří odjet zpátky domů. Kdo můžeme, zůstáváme ještě pár dnů po oficiálním konci kosení anebo se za týden alespoň na chvíli sejdeme na horňáckých slavnostech v jižnější části Bílých Karpat.

Dana Zajoncová