VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Byl jednou jeden závěsný obraz. Visel v kterési galerii a lidé se mu obdivovali. A pak? Inu, přešli do jiného sálu k jinému obrazu… A tak prostě dál až do konce výstavy. Byl jednou jeden (a stále je) performer, šikovněji psáno multimediální umělec, jménem Richard Fajnor (ročník 1965, nar. ve slovenské Skalici), tč. vedoucí Ateliéru Multimédia na brněnské Fakultě výtvarných umění a její proděkan. Na naše setkání nepřispěchal se slohou svých obrazů, klasických a ručně malovaných, nýbrž s notebookem plným záznamů svých multimediálních akcí. Mě, ctitele spíše tradičních výtvarných postupů, přivedl na práh jiného, možná však totožného světa, na práh jiné identity, umělcova rodná slovenština má pro ni krásné adjektivum „svojská“. Od první do poslední věty skromný tvůrce nechce hned zastavovat čas, zamýšlí se nad tím, jak stvořit, jak splnit, jak naplnit, uchovat a okomentovat (komentář je zde zcela rovnocennou součástí výtvarného, etického, dokonce sociálního či psychologického vyznění konkrétního díla, akce) přítomnou chvíli, aktuální oka-mžik. Což souvisí s problematikou interpretace díla, ve Fajnorově případě častokrát i sebeinterpretace. K již dávným a dávnějším akcím nabízí jeho zevrubný komentář nové, dotud neobjevené příběhy, dotud neznámá tajemství. Tak jako básníkovi mu není odpovídat. Ptá se…

Viseti zlato

Kdybychom chtěli Richarda Fajnora charakterizovat jako tvůrce, jenž do svého umění vkládá celého sebe, bylo by to řečeno jen s malou nadsázkou. Jeho postava se stává uměleckým artefaktem, jádrem jeho touhy něco tím říct těm druhým. Když si umínil, že upozorní na tvůrce obrazů, kteří jsou v galeriích spíše opomíjeni, neváhal se v několika světových galeriích nechat zavěsit na stěnu mezi „regulérní“ obrazy. Ano, možná že chtěl tímto překvapivým gestem i šokovat, ale především mu šlo o nové poznání načerpané z prostoru, z času i z reakcí návštěvníků. A pokud byste se domnívali, že tato performace poněkud zavání exhibicionismem, byli byste na omylu. R. Fajnor lety práce směřoval neochvějně k jednoduchosti, nikoliv ovšem k snadnosti. A nadto cítíme, že jeho pojetí umění akce vyvěrá z jeho přirozené otevřenosti a upřímnosti. Chtěje vyjádřit ducha slovenského folkloru, neváhá, oděn v různé lidové kroje, rozpomenout se na svou taneční a pěveckou průpravu a tančit jako o život „od zeme“. Zdá se, že umí létat…

Dotknout se

Něčeho, někoho, něčí tváře… Skupina Fajnorových přátel je umělcem postupně dotýkána. Prsty, dlaněmi anebo třeba hlasem, to když potichounku zazpíval do ucha kousek písničky. Vzniká tak navýsost subtilní vzájemné propojení a nová důvěra, víra. Sám R. Fajnor klade právě víru na nejdůležitější místo. Víra, a není tím myšlena jen víra v Boha, je dle R. F. naší jedinou nadějí a záchranou. Ve své performaci s malířem a kreslířem Václavem Stratilem odehrávající se v parku čimelického zámku se rovněž dotýká jiného lidského těla. Pro svého spoluperformera vymyslil jakousi pohodovou relaxační sestavu (dlužno podotknout, že se v době konání performace V. S. nacházel ve velmi složité osobní situaci). V úloze asistenta a koordinátora sahal R. Fajnor na Stratilovo tělo a přál si, aby to byl dotek zklidňující a hojivý. Každá Fajnorova performace musí mít nějaký účel anebo chcete-li směřování. Není nikdy bezduchá, nudná, chladná, pozérská. Hnán odvěkou lidskou snahou objevit něco nového, s nasazením vlastního těla, života a fantazie dává se na cestu z vesmíru, k člověku…

Loučení s otcem

Když Fajnorův otec dlel v Řecku na koncertním zájezdě „spevokolu“ (další krásné slovenské slovo), náhle tam zemřel. Aby se s ním mohl důkladně a po svém rozloučit, připravil performaci s obří skleněnou schránou, v níž spočíval oblečený do tatínkova černého obleku. Opodál stála kánoe, loďka určená odnepaměti na poslední cestu člověka, vždy pohotově, když se má přeplavit podsvětní řeka Styx. Po chvíli performer skleněnou schránu opustil a nahý, tak jak se z vůle otcovy kdysi narodil, odešel z galerijní místnosti. Na dně schrány ze skla, truhlice, rakve zůstaly teď už nadobro opuštěné šaty. A není nic smutnějšího než takto opuštěné šaty. Jsou jako boty, z nichž odešly nohy…

… „já žebrákem jsem ve své vsi!“

Nejspíš by se nikomu z nás nechtělo být žebrákem. Ale R. Fajnor se o to pokusil. Pravda, nehnala jej k tomu bezprostřední finanční tíseň, nýbrž touha po poznání, jaký bude v této roli a co na něj řeknou lidi, jak budou reagovat. Vždycky v průběhu sta minut žádal kolemjdoucí o finanční příspěvek na svou novou výstavu. Takto získané částky shromáždil na papírových talířcích tak, aby se nic neztratilo, nezakutálelo. Ty se tak mohly stát výstavními předměty, vyčerpávající (vedle fotografií tohoto zvláštního žebráka „při práci“) dokumentací celé akce odehrávající se postupně v mnoha městech na různých kontinentech. Po svých četných zkušenostech - ovšemže ne vždy radostných - s žebráním se R. Fajnor rozhodl být jakýmsi bizarním opakem žebráka. Stalo se v Německu a předmětem performerovy štědrosti byly staré, v té době už neplatné marky. Tentokrát bylo přijetí bezvadné, každý si totiž, a zdarma, přál mít alespoň jednu marku na památku…

Jak registrovat svoje partnerství

Otázka registrovaného partnerství ještě před nedávnem hýbala celou společností, jak si ostatně všichni dobře pamatujeme. R. Fajnor se k této problematice vrátil po svém. Především tuto otázku rozšířil na jakékoliv partnerství, jakýkoliv partnerský svazek. A nechal se za jednou výlohou vystavit leže hlavou dolů v bělostných svatebních šatech. Ty se v performerově nepřirozené pozici hluboko rozevřely, nenechávajíce nikoho na pochybách o tom, že „nevěsta“ patří k silnějšímu pohlaví. A právě rozšířené zadání, rozšířená úvodní otázka dává této Fajnorově kreaci její nadčasovost, věčnost.

Jak vyučovati multimediální kreativitě

Krom toho, že je performerem, známým, uznávaným a vyhledávaným, pohříchu spíše v zahraničí než doma, přednáší svůj obor na brněnské Fakultě výtvarných umění při Vysokém učení technickém. Jak mi pověděl, vždy zdůrazňuje důkladné promyšlení celé práce a teprve pak diskutuje se svými posluchači o možnostech provedení díla. Již od dob Duchampových víme, že uměním může být vlastně všecko, třeba i obyčejný pisoár. Záleží hlavně na tvůrcově ochotě a připravenosti vložit do performace sebe bez balíčků zavedených zvyklostí a konvencí. Jít a být „vo veci“.

Tomáš Mazáč