Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Světlo z Jupitera

David Veselý, č. 4/2022, s. 2-3, pro předplatitele

Kdo se bojí ohně

Jiří Sádlo, č. 4/2022, s. 11

Vzpomínání na Jana Steklíka a s Janem Steklíkem

Petr Veselý, č. 4/2022, s. 29-36, pro předplatitele

K teplotám interiérů

Jan Hollan, č. 4/2022, s. 38-39

Všechno, co potřebuješ, je láska

David Veselý, č. 3/2022, s. 7-9

O migraci ryb a životě „po řecku“

Tomáš Lotocki, č. 3/2022, s. 28

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2021

redakce , Aleš Máchal, Blanka Mikátová, č. 3/2022, s. 48-50

Nemýtit! Zde žijí staré lesy

Jeňýk Hofmeistr, Miroslav Svoboda, č. 3/2022, s. 42-45, pro předplatitele

Mezi stébly trav


Jan Lacina, č. 5/2007, s. 19

Nasměroval jsem sice svůj život do lesů, mezi stromy vzpínající se k nebesům. Přinejmenším stejně jako spočinutí v měkkém lesním mechu je však pro mne rozkoší ulehnout do trav a bylin lučinatých strání, mezí či polonin. Ostatně, i tyto nízké rostliny mohou být nebetyčné, stačí jen změnit úhel pohledu. Přesvědčil mě o tom již v útlém dětství malíř a grafik Bohdan Lacina. Nevěřil jsem svým očím, když vyryl do lipového špalíčku řebříčky a stébla trav několikrát převyšující střechy roubených chalup Vysočiny. To přece není možné! Ale je, reagoval na můj výkřik vlídný a moudrý strýc. Stačí, když si lehneš do louky na břicho a díváš se přes trávy a květiny na krajinu.

A tak jsem začal objevovat svět i z perspektivy téměř hadí. Samozřejmě, že jsem si to poprvé vyzkoušel v krajině, ve které jsem byl novému vnímání světa naučen - na babiččině louce u Sněžného. Skutečně: chalupy i třešně ptačky a pasoucí se krávy kolem nich se krčily hluboko pod toteny a čertkusy. A hned vedle jsem v kamenici poblíž zmijího balvanu nechal uvíznout nádherný letní oblak v latě třeslice. Přes kavyly - vousy svatého Ivana, jak jsme jim říkávali - jsem se ze svahů Květnice sblížil následujícího roku s rodným Tišnovem, který mi předtím - ve srovnání s prázdninovým Sněžným - připadal nevábný. Nesčetněkrát jsem pak v různých krajinách sledoval zářivou Lunu přes okolíky divoké mrkve a bedrníku, hvězdy uvízlé na horských pastvinách v latách metlice.

Přes stébla trav jsem vnímal široširý svět a vize malířské si postupně prokládal slovy básníků. Obdivoval jsem fantazii Jakuba Demla, kterého napadlo, že sítina stojí právě tam, kde „nějaká hvězda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo“. Pokoušel jsem se pochopit, proč Walt Whitman shrnul své mužné verše o demokracii a svobodě právě pod název „Stébla trávy“. Nejvíce mě potěšil Oldřich Mikulášek, který obyčejné trávě věnoval samostatnou a dlouhou báseň. Zkušený moravský básník v ní trávu pasuje na „lože prvních lásek“ i „radost všech dětí“.

I v pokročilém věku mi bývá alespoň občas stejně zeleně jako trávě v Mikuláškových verších. Zase se mi chce válet sudy po zjara sotva vyschlých travnatých stráních pod Klucaninou a dokutálet se až k brance domova. Toužím opět zažít ten jedinečný pocit nespoutané svobody, jakým jsem se opájel po dlouhé zimě, kdy mně bylo poprvé maminkou dovoleno vyběhnout v krátkých kalhotách do větrem rozevlátých trav. Zase chci mezi prsty zdrhávat laty trav a s kamarády hádat, zda se vyklube kohoutek nebo slepička. A hlavně: toužím být znovu zasažen objevným pohledem na svět přes trávy a byliny stejně pronikavě jako poprvé.

Zkusil jsem to s odstupem mnoha let na bývalé babiččině louce u Sněžného. Přiznávám, že ulehnutí slastnému jako v dětství trochu překáželo poněkud vzrostlé břicho. Navýšení hladiny hadí perspektivy o pouhých deset dvacet centimetrů však nebylo hlavní příčinou mého zklamání. Kdysi svěží květnatá louka se po melioracích s odvodněním změnila v žalostně nízký suchopár. Nebylo čertkusů ani totenů, nebylo přes co (a snad ani na co) se dívat. Z desítek let nespásané kamenice vypudila třeslici i zmije houština kopřiv a maliní. Neprůhledná. I na ní však spočinul nádherný oblak. A já, rozteskněn, si do jeho pomíjivé duchny alespoň v duchu promítal dávné dětské vjemy, včetně rozechvělých stébel vysokých trav.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu