Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Mezi stébly trav


Jan Lacina, č. 5/2007, s. 19

Nasměroval jsem sice svůj život do lesů, mezi stromy vzpínající se k nebesům. Přinejmenším stejně jako spočinutí v měkkém lesním mechu je však pro mne rozkoší ulehnout do trav a bylin lučinatých strání, mezí či polonin. Ostatně, i tyto nízké rostliny mohou být nebetyčné, stačí jen změnit úhel pohledu. Přesvědčil mě o tom již v útlém dětství malíř a grafik Bohdan Lacina. Nevěřil jsem svým očím, když vyryl do lipového špalíčku řebříčky a stébla trav několikrát převyšující střechy roubených chalup Vysočiny. To přece není možné! Ale je, reagoval na můj výkřik vlídný a moudrý strýc. Stačí, když si lehneš do louky na břicho a díváš se přes trávy a květiny na krajinu.

A tak jsem začal objevovat svět i z perspektivy téměř hadí. Samozřejmě, že jsem si to poprvé vyzkoušel v krajině, ve které jsem byl novému vnímání světa naučen - na babiččině louce u Sněžného. Skutečně: chalupy i třešně ptačky a pasoucí se krávy kolem nich se krčily hluboko pod toteny a čertkusy. A hned vedle jsem v kamenici poblíž zmijího balvanu nechal uvíznout nádherný letní oblak v latě třeslice. Přes kavyly - vousy svatého Ivana, jak jsme jim říkávali - jsem se ze svahů Květnice sblížil následujícího roku s rodným Tišnovem, který mi předtím - ve srovnání s prázdninovým Sněžným - připadal nevábný. Nesčetněkrát jsem pak v různých krajinách sledoval zářivou Lunu přes okolíky divoké mrkve a bedrníku, hvězdy uvízlé na horských pastvinách v latách metlice.

Přes stébla trav jsem vnímal široširý svět a vize malířské si postupně prokládal slovy básníků. Obdivoval jsem fantazii Jakuba Demla, kterého napadlo, že sítina stojí právě tam, kde „nějaká hvězda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo“. Pokoušel jsem se pochopit, proč Walt Whitman shrnul své mužné verše o demokracii a svobodě právě pod název „Stébla trávy“. Nejvíce mě potěšil Oldřich Mikulášek, který obyčejné trávě věnoval samostatnou a dlouhou báseň. Zkušený moravský básník v ní trávu pasuje na „lože prvních lásek“ i „radost všech dětí“.

I v pokročilém věku mi bývá alespoň občas stejně zeleně jako trávě v Mikuláškových verších. Zase se mi chce válet sudy po zjara sotva vyschlých travnatých stráních pod Klucaninou a dokutálet se až k brance domova. Toužím opět zažít ten jedinečný pocit nespoutané svobody, jakým jsem se opájel po dlouhé zimě, kdy mně bylo poprvé maminkou dovoleno vyběhnout v krátkých kalhotách do větrem rozevlátých trav. Zase chci mezi prsty zdrhávat laty trav a s kamarády hádat, zda se vyklube kohoutek nebo slepička. A hlavně: toužím být znovu zasažen objevným pohledem na svět přes trávy a byliny stejně pronikavě jako poprvé.

Zkusil jsem to s odstupem mnoha let na bývalé babiččině louce u Sněžného. Přiznávám, že ulehnutí slastnému jako v dětství trochu překáželo poněkud vzrostlé břicho. Navýšení hladiny hadí perspektivy o pouhých deset dvacet centimetrů však nebylo hlavní příčinou mého zklamání. Kdysi svěží květnatá louka se po melioracích s odvodněním změnila v žalostně nízký suchopár. Nebylo čertkusů ani totenů, nebylo přes co (a snad ani na co) se dívat. Z desítek let nespásané kamenice vypudila třeslici i zmije houština kopřiv a maliní. Neprůhledná. I na ní však spočinul nádherný oblak. A já, rozteskněn, si do jeho pomíjivé duchny alespoň v duchu promítal dávné dětské vjemy, včetně rozechvělých stébel vysokých trav.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu