Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Socha v krajině jako zrcadlo doby


Markéta Korečková, č. 3/2012, str. 28-29
Socha sv. Kryštofa od Mária Kotrby, citlivě začleněná do krajiny, plní svou ochranitelskou roli u obchvatu Olomouce.
Socha sv. Kryštofa od Mária Kotrby, citlivě začleněná do krajiny, plní svou ochranitelskou roli u obchvatu Olomouce. Z osobního archivu Libuše Kotrbové. Foto Jakub Sobotka

Česká kulturní krajina byla vždy neodmyslitelně spojena s množstvím drobné architektury, křížů, menhirů a soch. Dnes jako kdykoliv předtím se projevuje snaha doplňovat krajinu, kterou někdo nazývá alchymistickou zahradou, novými artefakty. Je otázka, jak se to daří. I z torz projektů vzniklých v minulosti lze kromě estetického zážitku vyčíst záměr, důvod, proč stojí na určitém místě, ale i posvátný, ochranný účel. Takto vzniklého umění je nyní málo. Většina peněz ze státního rozpočtu na kulturu směřuje k památkové péči, což je pochopitelně nutné, jsou ale tyto prostředky vynaloženy účinně? Na živé umění zbývá velice málo, lobbing za kulturu neexistuje. Pověstná knihovna, která se má podle Václava Klause při přestavbě bytu vystěhovat na balkon, se dovnitř ještě nevrátila, a podle toho taky vypadá.

Nejsilnější umění vznikalo v době, kdy společnost měla vizi, kdy se umění, krajina a její rozvoj plánoval na dlouhou dobu dopředu. Vize současné vlády nebo obecně české politické garnitury k otázkám kulturní politiky nebo kulturní krajiny je v lepším případě žádná. V horším případě lze sledovat, jak za tichého přihlížení úřadů mizí historické památky, ale i sochy významných současných autorů, aby vyklidily místo developerským projektům. O kultuře v Česku se na příkladu hlavního města nedávno zmínil The Economist: „…Praha je učebnicovým příkladem toho, jak soukromá chtivost peněz zkolonizovala veřejný prostor… Před sto lety byla Vídeň, Budapešť i Praha stejným způsobem grandiózní a noblesní habsburská města. Nyní je radostí navštívit Vídeň pro nemajetné i majetné turisty. Návštěva Prahy a Budapešti po dvaceti letech svobody a prosperity však radostí není. Politikové a úředníci, kteří jsou za to zodpovědní, by se měli zamyslet nad tím, proč tomu tak je. A pokud to neučiní, měli by jim to připomenout voliči, nebo je vyhnat z funkcí.“ Do tohoto obrazu zapadají podivná monstra, která vyrůstají ve veřejném prostoru na základě podivných výběrových řízení nebo rovnou bez nich, jako jsou třeba památník druhému odboji v Praze na Klárově od Vladimíra Preclíka nebo pomník starosty Ulricha v Hradci Králové od Stanislava Hanzíka (zde se povedlo občanům přesvědčit radní, aby ho dali odstranit).

Shodou šťastných okolností vznikla ale i velmi podařená díla citlivě začleněná do krajiny, jako je socha sv. Kryštofa od nedávno předčasně zesnulého sochaře Mária Kotrby, která plní svou ochranitelskou roli u obchvatu Olomouce. Nebo třeba práce v krajině i městském prostoru sochařů Kurta Gebauera (soubor kamenných objektů v Jelením příkopu, Dům č. II na Olšanech, Ptáci v parku v Opavě, Mozart v Brně) nebo Karla Nepraše (patníky před Lichtenštejnským a Toskánským palácem v Praze, pomník Jaroslava Haška na Žižkově). Jejich díla ladí se svým okolím, nenápadně a vtipně navazují dialog s prostředím, do něhož jsou zasazena.

Možná nastala chaotická doba po letech socialismu, kdy sochy v krajině téměř nevznikaly nebo se tak dělo poloilegálně. Úředně uznané realizace se omezovaly především na městský prostor a veřejné diskuse o nich se nevedly. Údržba památek roztroušených u zapomenutých stezek a poutních cest závisela z velké části na ochotě místních lidí o ně pečovat. Nebylo na co přímo navazovat, chybělo generační propojení. Po revoluci se kupodivu mezi prvními chopili příležitosti bývalým režimem podporovaní umělci, kteří vytvářejí, nyní s podporou církve, klasické sakrální objekty v krajině (křížové cesty atp.), jež lze možná s trochou černého humoru chápat jako novodobé smírčí kříže.

Velká většina soch, které se nyní ocitají v české krajině, jsou dílem sochařských sympozií nejrůznějších kvalit, nejlépe v co nejkratším čase, za co nejméně peněz. Takto vzniklé artefakty rostou po celé zemi jako houby po dešti. I když se autoři snaží a občas vzniknou pozoruhodné výtvory, nejde většinou v takových podmínkách ani při dobré vůli vytvořit opravdu dobré dílo, které by si daný prostor zasloužil. Taková práce musí být na profesionální úrovni se znalostí místního kulturního zázemí a je otázkou měsíců či let, a ne dní či týdnů během studentských prázdnin. Je pravděpodobné, že obce a města tím chtějí levně vyřešit nedostatek kultury ve veřejném prostoru. Potřeba mít v krajině jakýsi záchytný bod, místo k zastavení a rozjímání tu, i když odsunuta v podvědomí, stále je. Ostatně jako tomu bylo vždy, záleží na zaujetí konkrétních lidí, místní samosprávě a otevřenosti společnosti k vytváření něčeho tak zbytného, jako je umění ve veřejném prostoru a krajině.

Obávám se ale, že současnými rychlými a nedomyšlenými akcemi nelze nahradit dlouhodobou vizi, která by veřejný prostor a krajinu v kladném smyslu utvářela. Umění, kultura a krajina jsou pro mě jakýmsi lakmusovým papírkem toho, jak na tom společnost a stát obecně je. Co zbude jako doklad naší doby v krajině? Sochy z levných nekvalitních materiálů sympozií se rozpadají už teď. Monstra z kvalitních materiálů vnímaná odmítavě nebo lhostejně se asi půvabnějšími nestanou. Co přetrvá, je sv. Kryštof u cesty srozumitelný dnes, před sto lety i za sto let. Mám pocit, že česká alchymistická zahrada se nyní ocitla v rukách alchymistů podobných těm z pohádky Císařův pekař.

Pokud občané této země budou lhostejní k tomu, co se děje v jejich bezprostředním okolí, moc se nezmění. Není třeba tak mnoho: ptát se odpovědných úředníků, proč jsou drobné památky v jejich obci v takovém stavu a proč jsou v podobném stavu po podezřele levném „restaurování“, proč zmizely či byly přesunuty. V nejlepším případě se můžeme rovnou sami zapojovat. Úspěšně pracují desítky občanských sdružení, která dokumentují drobné památky ve svých regionech, získávají granty na jejich údržbu (např. o.s. Drobné památky severních Čech), vedou děti k poznávání a péči o místní kulturní památky (Raspenava, Český Merán) atp. Všímat si, pokud má do veřejného prostoru vstoupit nová socha nebo budova a za jakých okolností se tak děje. Dát najevo svůj názor. I jeden člověk dokáže strhnout ostatní třeba pro opravu místní kapličky, nebo veřejným protestem vyburcovat politiky z nečinnosti.


MgA. Markéta Korečková (1975) - absolventka pražské Akademie výtvarných umění, patří mezi sochařky nastupující na českou uměleckou scénu koncem 90. let, mark7(zavináč)centrum.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu