VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zalesňování zemědělské půdy, zejména luk a pastvin, je současný výrazný celoevropský trend. Odhaduje se, že v rámci EU bude stromy osázeno 12 až 16 milionů hektarů zemědělské půdy; v ČR přibližně 337 tisíc ha. Za finanční podpory EU lze dnes v ČR zalesňovat jak plochy dosud zemědělsky obhospodařované (v rámci tzv. Horizontálního plánu rozvoje venkova), tak plochy v minulých letech nevyužívané (v katastru jako zemědělská půda minimálně po 3 kalendářní roky zemědělsky nevyužívaná a neobdělávaná). Od roku 1994 do roku 2005 už přitom bylo v ČR zalesněno přibližně 8 tisíc hektarů zemědělských půd.

Budou-li zalesnění realizována v naznačeném rozsahu, půjde o akci srovnatelnou se zalesňováním po druhé světové válce. Tehdy zalesňování probíhalo především díky zákonu č. 206/1948 Sb., o zalesňování, zřizování ochranných lesních pásů a zakládání (obnově) rybníků, a díky generálnímu plánu delimitace půdy (usnesení vlády č. 606/1961 Sb.). Lesní půdní fond se dle údajů MZe v období 1948-1991 zvýšil o cca 222 tisíc hektarů.

Ačkoliv platí řada legislativních opatření, řeší většinou záležitosti ekonomicko-organizační, nikoliv realizační. Znovu se tak objevují louky zalesněné ze sta procent nepříliš kvalitními sazenicemi smrku, a to i v nižších či středních polohách. Nápadně se přitom podobají plochám zalesňovaným v 50. až 60. letech. Jak tyto porosty dnes vypadají? Často velmi tristně, jak osvětlím níže, přesto se stejné chyby opakují.

Zalesňování po druhé světové válce - současný stav porostů

Zalesňování v 50. a 60. letech (po roce 1960 se zalesňovalo již jen sporadicky) probíhalo nejčastěji ve středních a vyšších polohách, v převážné většině se vysazoval smrk ztepilý, jen místy s příměsí modřínu (občas ovšem vznikly i zcela ekologicky i hospodářsky nevhodné modřínové monokultury), na vlhkých lokalitách bývaly vysazovány olše a jen okrajově byly ve výsadbách i jiné dřeviny (zejména buk lesní). Spontánně se na řadě ploch objevily další dřeviny, tvořící dnes většinou jen minoritní příměs - jasan ztepilý, bříza bělokorá, javory atd.

Z hlediska čistě produkčního vykazují smrkové porosty v první generaci lesa na bývalé zemědělské půdě sice často vyšší přírůsty dřevní hmoty, než jsou hodnoty tabulkové, jejich přírůst však podle současných předpokladů bude dříve kulminovat a na dřevinách se dříve projeví stárnutí.

Vzhledem ke specifickým vlastnostem půd a celkovým růstovým poměrům jsou smrky atakovány kořenovými hnilobami, především kořenovníkem vrstevnatým (Heterobasidion annosus), na některých lokalitách také václavkami (Armillaria sp.), a to často velmi intenzivně. Hniloba kořenovníku proniká kořeny až do výšek 5 metrů, postižené stromy se často vylamují v kořenech nebo trpí, vinou redukce kořenů, vývraty. Napadeno bývá v porostech na zemědělských půdách a ve věku kolem padesáti let od 20 do 85 % stromů. Nejvyšší prezence kořenovníku i václavek byly zjištěny na bývalé orné půdě, na bývalých travnatých porostech (loukách, pastvinách) jsou procenta napadení nižší.

Vzhledem k tomu, že zalesněné porosty často tvořily okraje větších lesních celků, a vzhledem k vysokým stavům jelení zvěře v 70. a 80. letech byly porosty ve věku 15 až 40 let zpravidla velmi intenzivně a opakovaně poškozeny loupáním a ohryzem. Vzniklé rány byly následně atakovány hnilobou pevníku krvavějícího (Stereum sanguinolentum) - většinou přes 50 % zvěří poškozených kmenů, často až kolem 70-80 %. Hniloba pevníku postupuje kmenem poměrně rychle vzhůru (desítky centimetrů ročně), po 10-20 letech většinou zasahuje do výšky 3-5 metrů (maximálně zjištěno 8 metrů), a výrazně tak snižuje mechanickou stabilitu kmene.

Velká část porostů byla v důsledku hnilob kořenovníku a pevníku opakovaně poškozována sněhem a větrem. Dnes, ve věku kolem 50 let, jde již o silně prosvětlené či rozpadající se porosty s minimální šancí dorůst do věku mýtního. Vysoká rizikovost plošných rozpadů je dána i velkými celky takových porostů, např. v Orlických horách či Krkonoších mají souvislé plochy labilních porostů rozlohy i více než 100 ha.

Další výzkumy věnované porostům na bývalých zemědělských půdách zmiňují z některých lokalit mělčí prokořenění dané specifickými mechanickými vlastnostmi půd a horšími mykorhizními poměry.

Chceme-li minimalizovat ztráty a rizika, je třeba v těchto porostech počítat s obmýtím někde kolem 80 let namísto současných 100-110 let, u řady výrazně poškozených porostů by bylo třeba začít s obnovou již v současnosti, respektive maximálně ve věku kolem 60 let. Je třeba se soustředit na vnášení listnatých dřevin, využívat clonné postupy, smrk v další generaci podpořit jen na vhodných stanovištích s maximálním využitím jeho přirozené obnovy.

Celkově lze tedy shrnout: porosty vysázené v 50. a 60. letech na zemědělských půdách jsou silně problémové, a to jak z pohledu ekologické stability, tak z pohledu hospodářského.

Úhelné kameny současných zalesnění

Jak tedy hledět na současné zalesňování a kde hledat jeho úhelné kameny? Z pohledu ochrany přírody je zásadní, o jaké typy stanoviště při zalesnění jde. Zatímco zalesnění orné půdy je z pohledu ochrany přírody zpravidla zcela bezproblémové, zalesňování mezofilních luk a pastvin, některých suchých trávníků či ploch již zarostlých křovinami (většinou bývalé pastviny) je z pohledu ochrany přírody naopak spíše nežádoucí.

Jak vyplývá z výše uvedeného rozboru situace v porostech založených v 50. a 60. letech, podstatný je způsob realizace zalesnění a zvolená dřevinná skladba. Při stanovení konkrétního postupu realizace je třeba přistupovat k zalesnění zemědělských půd spíše jako k rekultivacím, než jako k běžnému zalesňování. Konkrétní strategii je nutné určit podle podstatných půdních vlastností, a to kyselosti, bohatosti na živiny a fytotoxicity. Na některých plochách lze provést přímé výsadby cílových dřevin, jinde bude nutný postup přes přípravné porosty. Smrk není, vzhledem k vysoké četnosti hniloby kořenovníku vrstevnatého, vhodnou dřevinou pro přímé zalesnění (s výjimkou vysoko položených lokalit či některých vodou ovlivněných míst). Pokud vůbec bude vysazován na plochách do 700 metrů nad mořem, mělo by to být rozhodně formou podsadeb přípravných porostů, jednoznačně by ovšem měly být na těchto lokalitách upřednostňovány listnáče.

Je nutné si také uvědomit, že řada vlastníků je k zalesnění motivována pouze finančně, nikoliv environmentálně, tj. očekávají zisk a ten si bez smrkového lesa neumějí představit. Jejich snaha o zalesňování smrkem bude silná, je tedy nutná jak regulace postupu zalesnění prostřednictvím závazných předpisů či metodických pokynů (MZe, MŽP), tak osvěta, která vysvětlí klady a zápory jednotlivých postupů. Obojí, regulace i osvěta, jsou zatím podle mého mínění jen chabé a nezabraňují účinně opakování výše popsaných problémů.

Doc. Ing Petr Čermák, Ph.D. - Lesnická a dřevařská fakulta MZLU v Brně