VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V příspěvku do Veronicy (2004/3) Život na mlýnských kolech popisuji bohatost života na těchto zvláštních, člověkem vytvořených mikrobiotopech na pomezí vody a vzduchu, tak jak je zachytili doboví badatelé (učitelé R. Dvořák z Mohelna a F. Nováček z Třebíče, oba význační představitelé klasické nauky o řasách, především floristiky) ve 20. a 30. letech minulého století.

Jiný pohled na život řeky Jihlavky však skýtá zamyšlení nad údaji o masovém výskytu planktonních řas a sinic té doby. Tato nadprodukce rovněž souvisela s přítomností mlýnů, resp. jezových stupňů, které v těch časech vytvářely na toku Jihlavky kaskádu - soustavu nádrží s téměř stojatou vodou, propojených různě dlouhými úseky říčního toku. Jezy a zdrže výrazně ovlivňovaly život řeky, vytvářejíce dva typy extrémních stanovišť. Na obtékaných hranách našly místo bentické - přisedlé sinice a řasy, v proudnici kromě běžných druhů toků i zástupci známí spíše z vyšších poloh, při březích mimo proudnici pak druhy pomaleji tekoucích vod.

Nad jezy se rozvíjel fytoplankton podobně jako ve stojatých vodách. Středními a dolními toky řek jsou obvykle unášeny planktonní organismy, rozmnožující se zejména v tišinách: plankton vyskytující se v tekoucích vodách (potamoplankton) i sinice a řasy dostávající se do toku např. z rybníků na přítocích. Při dostatečné úživnosti vody se v tišinách mohou masově pomnožit a způsobit nepříjemné jevy, které běžně známe ze stojatých vod (vodní květ, vegetační zákal).

Tyto jevy byly pozorovány na Jihlavce zejména v letech extrémního sucha. Z roku 1928 zaznamenal R. Dvořák na jezových zdržích u Dukovanského a Mohelenského mlýna i v zátoce u Řípova sinicový vodní květ (rody Microcystis a Anabaena) spolu s početně bohatým výskytem mikroskopických planktonních řas (rozsivky Cyclotella meneghiniana, zelené kokální řasy rodů Scenedesmus, Pediastrum, zelení bičíkovci rodů Chlamydomonas, Pandorina, Gonium, Euglena, Trachelomonas). O dalším suchém roce, 1934, se zmiňuje F. Nováček v souvislosti s masovým rozvojem fytoplanktonu v Jihlavce u Mohelna. Převažovaly planktonní zelené řasy (navíc rody Actinastrum, Coelastrum) nad planktonními sinicemi. To souvisí se stále se zvyšující úživností vody: fytoplankton tohoto typu převládne nad sinicemi vodních květů při silnějším zatížení živinami. Nováček skutečně zmiňuje silné organické znečištění, a tím i rozvoj zeleného fytoplanktonu v onom suchém roce již v Krahulově nad Třebíčí a nápadně pak pod Třebíčí u Vladislavi. Naopak v následujících vodou bohatších letech 1935-36 nebyl Nováčkem „vodní květ“ zjištěn, ale planktonní sinice vytvářely hlavní podíl oživení vody nad jezy (rody Microcystis, Anabaena a Oscillatoria (Planktothrix) agardhii) spolu s planktonními řasami.

Nálezy masových rozvojů sinic a řas nad jezy a jejich intepretaci (Dvořák, Nováček) potvrdily výzkumy P. Marvana prováděné v 90. letech při revizi řasové flóry toků v oblasti vlivu energetické soustavy Dukovany-Dalešice. Marvan konstatoval posun od výskytu vodních květů sinic k rozvoji mikroskopického planktonu v důsledku zvýšení trofie (úživnosti) toků. Zároveň připomíná další fakt související s úživností říční vody, značnou již v době výzkumů Dvořáka a Nováčka jako důsledek komunálního znečištění (zejména Třebíč) i některého průmyslu (klihárna ve Vladislavi) a zemědělství: zhoršené světelné podmínky u dna v důsledku silného rozvoje fytoplanktonu, a tedy ochuzení společenstva fytobentosu (řas žijících na dně). Marvanova práce je zaměřena především na vliv obou velkých vodních nádrží (Mohelno a Dukovany): jejich napuštěním naopak došlo k zachycení živin z toku, pod nádržemi je menší koncentrace planktonu ve vodě, a tím prosvětleno dno natolik, že převládly zelené vláknité řasy s většími světelnými požadavky nad bentickými rozsivkami.

Z historických i aktuálních výzkumů na řece Jihlavě je patrné, jak různorodým způsobem může ovlivnit přehrazování toku oživení vody a následně její kvalitu. Na jedné straně vytvářením zajímavých mikrobiotopů a obohacením biodiverzity o nové druhy se zvláštními nároky na stanoviště, na straně druhé plošným vytlačováním původních osídlenců z dlouhých úseků toku. A stále platí pravidlo „odshora dolů“: organismy namnožené na vyšších úsecích toku unášené proudem zatěžují střední a dolní části řek i nádrže na nich vybudované (vegetační zákal, vodní květy, kyslíkové deficity). Samočisticí schopnost je omezená zvláště v odpřírodněných tocích nižších poloh.

Olga Skácelová