Vstup pro předplatitele: |
krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny
tak téměř bez pohybu hyne epocha
krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání
(Miroslav Sedláček)
Říkávalo se, že všechno má své meze. Mám důvod se domnívat, že v dnešní společnosti bezmezného růstu to jako by již neplatilo. Opravdu, stačí se přece podívat na naše pole, která o své meze přišla ještě v době, kdy neomezený růst nebyl společenskou doktrínou. Zkusme se však zamyslet nad něčím, co ze své podstaty meze vylučuje - nad spontaneitou.
Spontánní - slovo, s nímž se setkáváme nejen v chování člověka, ale i v přírodě. Nebylo vlastně i prvotní vznikání toho, co dnes nazýváme ochranou přírody, spontánní reakcí člověka? Z přírody také víme, že spontaneita může být ve svých krajních polohách vlastně dvojího typu. Ta řekněme přírodní a potom ta, která je reakcí na daný člověkem pozměněný přírodní stav. Jinak se jistě díváme na spontánní zmlazení, např. břízy či jeřábu po rozpadu smrkového lesa ve vyšších nadmořských výškách, a jinak na šíření topolu či akátu na opuštěných pastvinách nižších poloh. V obou případech však můžeme hovořit o spontaneitě - nicméně do jaké míry?
Ale zpátky k člověku. Můžeme ještě dnes hovořit o spontánní ochraně přírody, vezmeme-li v potaz, za jakých podmínek a pohnutek vznikala první chráněná území? Čteme-li např. souvětí: „vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památku dávno minulých dob názornému prožitku pravých přátel přírody, vzdáti se veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám abyste dalšími rozkazy uvedli tuto mou vůli ve skutek, aby v této části žádné dřevo se nekácelo, stelivo nehrabalo, drobné dříví nesbíralo, zkrátka aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu“, kterým hrabě Buquoy „založil“ dnešní rezervaci Žofinský prales, nemohu se ubránit oné silné spontaneitě, jež je z toho cítit. A podobný nádech lze jistě vycítit také ze snah při zakládání nejstarších parků v Severní Americe. Cítíme ale onu spontaneitu například z Natury 2000?
A podobně je tomu nesporně i s péčí o chráněná území. Mám důvod se domnívat, že spontánní nadšení, s kterým byla prováděna tak trochu živelná a neoficiální péče o řadu lokalit, zmizelo v nenávratnu. Dnes je zde přísný byrokratický a ekonomický systém, bez kterého by to jistě v takové míře ani nešlo. Stala se tak ona ochrany přírody součástí dnešního světa? Vytrysknula spontaneita lidské přirozenosti, která se projevila v tom, čemu dnes říkáme ochrana přírody, dostatečně silně, aby se stala součástí tohoto světa? A není ono striktní uchopení a svázání této „spontaneity“ trochu i její prohra? Neměla se spíše rozprchnout a vnést sebe sama do okolního světa? Nevsadili jsme ochranu přírody do příliš vymezených mezí, místo aby ty meze třeba tvořila sama?
Také dnes se lze jistě setkat s onou spontaneitou v ochraně přírody - vzpomeňme na ty, kteří se v NP přivazují ke stromům, aby je chránili. Nicméně není tento projev spontaneity až příliš podoben onomu šíření akátu do člověkem opuštěných pastvin a na hony vzdálen spontánně se zmlazujícímu jeřábu v rozpadlé přírodní horské smrčině?
Antonín Martiník, ČSOP PS Hády