VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Při projektování územních systémů ekologické stability vycházíme z rozmanitosti potenciálních přírodních ekosystémů, tedy takových společenstev, která by v krajině vznikla, kdyby zde nepůsobily vlivy činnosti člověka. Pestrost přírodních ekosystémů v určité krajině je závislá na pestrosti trvalých ekologických podmínek, především na charakteru geologického podloží, reliéfu, půd a klimatu. Převážnou část povrchu střední Evropy by tvořily lesní biotopy. I dnes je třetina území České republiky pokryta lesem, i když většinou přírodě značně vzdáleným. Přechod na přírodě blízké formy hospodaření v lese deklaruje řada vlastníků v čele se státním podnikem Lesy České republiky. Přitom opakovaně vidíme i v chráněných územích lesnické zásahy, které těmto slibovaným postupům neodpovídají: holé seče, umělé výsadby stanovištně nevhodnými dřevinami a to vše pod enormní pastvou spárkaté zvěře. Převody a přeměny monokultur a degradovaných lesů stejně jako ekologické lesní hospodaření je užitečné začít právě v biocentrech.

Dobře fungovat mohou jen ta biocentra, která mají optimální druhovou skladbu, jsou výškově rozrůzněná a vyhovují alespoň minimálním prostorovým parametrům. U existujících biocenter s menší plochou je třeba navrhnout zvětšení, biocentra s nevhodnou druhovou skladbou bude nutno postupně rekonstruovat. Pro lokální biocentra platí minimální velikost 3 ha, pro biocentra regionální je to 10-40 ha v závislosti na typu lesa, pro nadregionální biocentra je minimální velikost 1 000 ha. Alespoň u nadregionálních biocenter by mělo být vymezeno jádrové území o velikosti několika desítek hektarů. Jádrová území nadregionálních biocenter by měla zahrnovat všechna vývojová stadia (dorůstání, zralosti, rozpadu).

Pro způsoby managementu v biocentrech je nutné poznat a využít dynamiku přírodních lesů. Mají-li biocentra umožnit trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny, musí se dlouhodobou usilovnou péčí jejich stav přiblížit lesům přírodním. Středoevropské přírodní lesy byly tvořeny mozaikou porostních hloučků o ploše, která jen zřídka přesahuje 0,5 ha. Rozmístění hloučků vytváří v přírodním lese nahodilou mozaiku. Na relativně malé ploše se mohlo vystřídat široké spektrum rozmanitých nik pro lesní organismy s různými ekologickými nároky. Největší deficit biodiverzity hospodářských lesů plyne z absence stadia rozpadu, kde množství odumřelé hmoty kulminuje. Mají-li biocentra plnit stabilizační roli v krajině, mají-li uchovávat biotu jednotlivých regionů, je nezbytné postupně dosáhnout přirozené dynamiky vývoje lesa alespoň v jádrových územích nadregionálních a regionálních biocenter. Tyto nejcennější části větších biocenter musí mít legislativně zajištěnou přísnou ochranu formou maloplošného chráněného území, nejlépe v kategorii přírodní rezervace, a postupně dosáhnout bezzásahového režimu. První a druhé zóny národních parků, první zóny chráněných krajinných oblastí a přírodní rezervace obou stupňů tvoří dnes necelých 2,5 % rozlohy České republiky. Ani připojení jádrových území regionálních a nadregionálních biocenter tuto rozlohu výhledově bezzásahových území ČR výrazně nezvýší. Podstatná část lesních biocenter je již dnes v maloplošných chráněných územích chráněna.

Zákonnou formu ochrany vyžadují však všechna biocentra, přinejmenším je potřeba je vyhlásit za lesy zvláštního určení z titulu biologické rozmanitosti. V lesních biocentrech (mimo jádrová území větších biocenter) by měly být využívány nejjemnější lesnické postupy, které nazýváme přírodě blízké lesní hospodářství. Švýcarský lesník H. Leibundgut označil za přírodě blízké takové lesní hospodářství, kde najdeme vše, co známe z pralesa: jednotlivé, hloučkovité nebo celoplošné zmlazování, všechny přechody mezi smíšenými a nesmíšenými porosty a také mezi lesem věkových tříd a lesem výběrným. Český lesník a ekolog I. Míchal jako ideální způsob hospodaření v prvcích ÚSES předpokládal výběrný způsob hospodaření, případně maloplošné clonné seče s dlouhou obnovní dobou 40-60 let. Přírodě blízký způsob hospodaření nepoužívá holé seče a pracuje s dočasně stejnověkými porosty převážně pomocí sečí clonných nebo výběrných, neomezuje se však na žádný obnovní postup jako výlučný. Souvislá plocha přírodě blízkých, tedy ekologicky stabilních společenstev by měla u nadregionálních biocenter v cílovém stavu dosahovat nejméně 1 000 ha. I druhy organismů s většími prostorovými nároky, např. velcí obratlovci, by zde měly mít podmínky pro svou existenci a rozmnožování.

Existují lesní biocentra v příznivém stavu - příkladem může být nadregionální biocentrum Josefovské údolí v Moravském krasu nebo Kněhyně v Beskydech. Řada biocenter je ale v přírodě vzdáleném stavu, půjde tedy o cílenou přestavbu kulturního lesa. Ta bude trvat celá desetiletí a bude záviset na dotační politice státu a realizačních možnostech. Podle současných znalostí a historických záznamů je návrat k téměř přirozenému stavu lesa možný, s přispěním člověka trvá necelých 200 let. Tuto dlouhou pouť bychom měli nastoupit co nejdříve.

Ing. Petr Jelínek, Ph.D. - Lesnická a dřevařská fakulta MZLU v Brně