VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Místo úvodu laudatio

Před pěti lety zemřel významný odborník, ideový tvůrce institutu významného krajinného prvku (VKP) Ing. Igor Míchal, CSc. Krátce před jeho smrtí jsme se shodli, že po 10 letech od vydání zákona č. 114 o ochraně přírody a krajiny je neúnosné, že ještě nebyl vydán obecně závazný předpis, jak to zákon konstatuje. Je 15 let po zákoně a nic se, Igore, nezměnilo. Co je to ale proti věčnosti, s kterou Ty jsi se již potkal!

Trochu opakování

Málo se dnes již ví, že idea této základní kategorie územní ochrany krajiny integrovala zájmy dvou oborů, nikoli jen koexistujících pod jednou střechou ministerstva kultury: ochrany přírody a památkové péče.

Navíc se idea od šedesátých let minulého století rozvíjela mimo oficiální instituce zmíněných oborů, a to v okruhu územního plánování, mj. v instituci Terplan v Praze - viz zmíněné jméno Igora Míchala. V osmdesátých letech byl - nikoli v předurčení či předtuše zákonného institutu - již významný krajinný prvek definován jako „jakákoli ekologicky anebo esteticky významná část krajiny, pokud vytváří typický krajinný ráz, a to bez ohledu na výměru a způsob využití“.

V roce 1997 se v novém zákoně o ochraně přírody a krajiny objevil nový pojem - krajinný ráz, kterým je „zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině“. Stručně řečeno: krajinný ráz bude zachován, pokud budou zachovány mj. i všechny VKP anebo i rozhojněny!

Co se týká výměry, byly „ekologicky“ významné krajinné prvky (dále VKP) podle prostorově strukturních kritérií rozděleny na ekologicky významné krajinné oblasti (řádově 1 000 až 10 000 ha), celky (10 až 1 000 ha), prvky (0,1 až 10 ha) a jako zvláštní případ ekologicky významná liniová společenstva. Podle funkčních kritérií se dělily na biocentra a biokoridory. Na místě je poznámka pamětníka. Vedle zvláště chráněných území jsou VKP právním podtextem skladebných částí územních systémů ekologické stability (dále ÚSES) čili mají tuto funkci. Samozřejmě, že ty, které do ÚSES nejsou zahrnuty, mají i tak krajinně-stabilizační funkci a posilují biodiverzitu.

Protože již při vydání zákona bylo jasné, že využívání VKP v ochranářské praxi bude složité a problémy přijdou, § 4 zákona č. 114/92, o ochraně přírody a krajiny, konstatuje, že „podrobnosti ochrany významných krajinných prvků stanoví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem“. Ten ale, jak jsem už uvedl, nebyl po patnácti letech vydán. Existuje řada výkladů legislativního odboru MŽP, nové komentáře novelizovaného zákona, odborné příspěvky i obsáhlá zpráva z projektu výzkumu a vývoje. Přesto je tento institut pro praxi ne zcela přehledný, zvláště v případě, kdy některé kategorie jsou upraveny jinými právními předpisy.

VKP ze zákona

Mezi „významné krajinné prvky ze zákona“ patří lesy (cca 33 % rozlohy státu), vodní toky a jejich (údolní) nivy (cca 2,5 %), jezera a rybníky (cca 1 %), rašeliniště (cca 0,35 %). Právě tyto taxativně vyjmenované kategorie bez bližší úpravy a jasně dané relace s těmito pojmy v jiných environmentálních předpisech přinášejí únavné slovní pře až téměř žaloby.

VKP registrované

VKP vyjmenované fakultativně, jako jsou zejména mokřady, stepní trávníky, remízky, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy, je nutno v rámci správního řízení úředně vymezit a zaregistrovat. Ještě jimi mohou být cenné plochy porostů sídelních útvarů, včetně historických zahrad a parků. Na tomto místě je nutno připomenout, že v dobách organizačního spojení ochrany přírody a památkové péče existovaly snahy o propojení zájmů obou oborů.

Stále není jednotný názor na registrování VKP ve zvláště chráněných územích, konkrétně v CHKO (tvrdím, že je to protismyslné), stejně jako na postavení VKP ze zákona v těchto územích. Na území NP a CHKO Šumava byla vyhláškou č. 2/95 oznámena registrace 56 VKP - později byla tato vyhláška na zásah MŽP zrušena. Jasná ukázka bloudění v mlze paragrafů 3 a 4 zákona.

Někdy byly a ještě bohužel jsou registrovány VKP jako části VKP ze zákona. Ve vztahu k ÚSES je řada případů, že některé VKP byly navrženy k registraci v generelech ÚSES jako skladebné části. Příslušný úřad registraci neprovedl, a tak došlo k jejich likvidaci. A z vymezeného biocentra, tedy funkčního, se stalo navržené, tedy nefunkční.

Naopak ze zkušeností prakticky neznám případy registrace polních cest, třeba se stromořadím ovocných stromů nebo křovinami, které z krajiny valem mizí. O využívání § 63 o přístupu do krajiny, který hájí cesty před rušením, také není seriózní přehled; opět z vlastní zkušenosti vím, že tento paragraf je mnohými obcemi naprosto přehlížen.

VKP mají vesměs plošný, územní charakter, a tím je možné je prezentovat jako implicitní „obecně“ chráněná území, podle zařazení do části druhé zákona o obecné ochraně přírody a krajiny a příslušného omezení využívání v obecném zájmu. Nedořešenou otázkou je ale optimální velikost registrovaných významných krajinných prvků. Zvláště chráněná území jsou z uvedené definice VKP vyňata. K tomu vedly důvody právní, nikoli věcné. Právní režim ochrany významných krajinných prvků totiž není možno slučovat (zdvojovat) s právním režimem ochrany zvláště chráněných částí přírody. Přesto to některé úřady praktikují. Svádí to u okrajových zón velkoplošných chráněných území, které jednak mají volnější ochranný režim a jednak jsou přírodě blízké, a tím cenné partie v minoritě. Je však přijatelné, že právní režim VKP platí subsidiárně (není-li ustanoveno jinak) i pro zvláště chráněná území. Prakticky tak jsou ochranné podmínky využívání VKP „včleněny“ do ochranných podmínek zvláště chráněných území přírody a krajiny.

Stejně tak není správné registrovat VKP na území přírodního parku, protože ten je podle § 12 odst. 3 zřizován k ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, což je i „skutková podstata“ významného krajinného prvku. Je však nutné přiznat, že institut přírodního parku také nutně potřebuje podrobný předpis.

Závěr

Významné krajinné prvky jsou nezastupitelným právním institutem ochrany přírody a krajiny charakteru „obecně chráněných území krajiny“. Jsou základem ochrany ekologické rozmanitosti a stability krajiny. Není na ně vztaženo tak přísné přírodovědecké měřítko jako na zvláště chráněná území. Možná provokativní, ale do jisté míry pravdivý je fakt, že zde více než kvalita hraje roli kvantita. Ostatně stačí vzít kalkulačku a vyjde nám překvapující procento, které tyto prvky souhrnně zaujímají. Tento fakt je nutno využívat, ale nezneužívat. Vysoké mimoprodukční funkce jsou hodnoty jak pro všechny jako celek, tak pro každého, např. vlastníka pozemku.

Jejich další významnou funkcí je právní podpora skladebných částí územních systémů ekologické stability, udržení nejen krajinné, ale i biologické diverzity. Ochranné podmínky obvykle nepůsobí ekonomickou újmu vlastníkům, protože pouze zabezpečují aktuální stav a typ obhospodařování. V opačném případě je možno použít pro vylepšení stavu biotechnická opatření v rámci krajinotvorných programů.

I když jejich plocha může některé „svobodomyslné“ politiky dráždit, je nutné vyzdvihnout relevantní právní ochranu jednotlivých typů podle dalších, již „hospodářských“ zákonů a dalších norem. V každém případě, s využitím této právní multiplicity, je nutné připravit již citovaný obecně závazný právní předpis s podrobnostmi ochrany.

RNDr. Václav Petříček - autor pracuje na Agentuře ochrany přírody a krajiny Praha, žije v Kosmonosích