VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Díky krajinotvorným programům (především Programu péče o krajinu Ministerstva životního prostředí) bylo do naší krajiny vysazeno v uplynulých letech nemalé množství dřevin. Z velké části se jednalo o zakládání nových biocenter a biokoridorů územního systému ekologické stability. Jak se těmto výsadbám daří? Počínali jsme si při sázení a pak i následné péči správně? To jsou otázky, na které není jednoznačná odpověď. Něco se podařilo, něco dopadlo hůře. V následujícím textu je rozebráno několik základních nedostatků, které mohou být příčinou nezdaru nebo mohou způsobit problémy v budoucnosti.

Sadební materiál, jeho velikost a kvalita

Základním rozhodnutím je, zda použít technologii lesnických nebo zahradnických výsadeb. S tím souvisí velikost sadebního materiálu. Nelze jednoznačně tvrdit, že jeden způsob je vhodný, a druhý ne. Velmi záleží na místních podmínkách, specifických záměrech projektu či jiných okolnostech. V každém případě by měl být vždy kladen požadavek na vyspělost sadebního materiálu. Pro lesnické sazenice platí: čím větší, tím lepší. To nemusí být pravda pro zahradnické sazenice, neboť zde bude rozhodující cena s následnou náročnou péčí. Skutečnost bývá často opačná - často bývají používány lesnické sazenice pod 20 cm výšky, které pak jen obtížně vzdorují a odrůstají buřeni.

Nezřídka realizátor vedený snahou po minimalizaci nákladů šetří právě na sadebním materiálu. Nakoupen je potom „odpad“ ze školek, který má zcela nevhodné parametry. Sazenice jsou přeštíhlené (vytáhlé), kořenový systém je nedostatečně vyvinutý nebo deformovaný, kmínky nejsou průběžné, vidličnatě se větví, korunky jsou deformované, terminál nasedá vícenásobně „bajonetovým“ způsobem, sazenice jsou mechanicky poškozeny.

Kvalita práce

Mezi nekvalitně provedené práce je možno zařadit vykopání malých jamek, což má za následek deformace kořenového systému či obnažení kořenového krčku, někdy i kořenů. Opakem je „utopení“ sazenic, což je také špatné. Nevhodná je ve většině případů i tzv. výsadba „pod motyku“, kdy dochází také k deformaci kořenového systému.

Velkým problémem v mnoha případech použití zahradnického sadebního materiálu je absence ošetření dřevin při výsadbě (odborné zásahy do koruny, někdy i tvarování kmene). Přitom touto cestou se dá napravit mnoho vad, které má nekvalitní sadební materiál.

Za vadnou práci je třeba považovat i špatnou manipulaci se sazenicemi, kdy dochází k mechanickému poškození odřením nebo k poškození až odumření materiálu vlivem zaschnutí kořenového systému.

Ochrana sazenic při výsadbě

Při této činnosti se chybuje asi nejvíce. Lesnické sazenice jsou většinou chráněny před zvěří pomocí oplocení. Ve většině případů se používá pletivo používané v lesnictví. Problémem bývá špatná instalace, kdy mezi pletivem a terénem vznikají prostory dosti velké, aby do oplocení pronikl zajíc, který pak může sazenice výrazně poškodit. Zvláště ve vyšších vegetačních stupních bývá problémem malá výška oplocení, což má při vysoké vrstvě sněhu v zimě za následek proniknutí zvěře do chráněného prostoru.

Zcela specifickým problémem je ochrana individuální. Můžeme se setkat s různými způsoby ochrany od lesnických plastových tubusů přes plastové perforované chrániče, chrániče z ocelového králičího nebo plastového pletiva až po zcela specifické způsoby, jako je např. využití rákosu, skelné vaty, různých fólií nebo využití různých odpadních materiálů. Mnohé z těchto způsobů ochrany jsou zcela nevhodné (dochází např. k odírání kmene). Platí, že i ty vhodné jsou užitečné jen za určitých podmínek, zatímco za jiných mohou škodit. Příkladem může být klasická ochrana plastovými perforovanými chrániči. Použije-li se na příliš slabý materiál, který je špatně (nebo vůbec) kotven, chránič v konečném důsledku „stáhne“ sazenici k zemi. V jiném případě je tento plastový chránič opět neúčinný, protože je dodáván většinou ve výškách do 0,75 m, což znamená, že vrchní okraj chrániče je přibližně ve stejné výšce jako srnčí chrup. „Trčí-li“z takové ochrany terminál pouhých 10-20 cm, je to pro srnčí přímo výzva „k obědu“.

Nevhodné je také obalování kmenů neprodyšnými materiály, kdy hrozí rozvoj hub nebo přehřátí pletiv (zvláště, je-li obal tmavý).

S ochranou sazenic velice úzce souvisí i kotvení. Jsme často svědky použití poddimenzovaných kotvicích kůlů (mnohdy odpadní materiál z pil, různé latě atd.). Je třeba říci, že více vydrží neodkorněné či odkorněné kůly, mnohem méně pak různé pilařské výřezy (hranoly).

Jiným problémem je vlastní instalace kotvení. I při odpovídající velikosti vůči sazenici je možno udělat více škody než užitku, je-li kotvení zasazeno mělce. Vlivem různých, především pak povětrnostních podmínek se takové kůly vyvracejí a sazenici lámou nebo ohýbají k zemi. Tento problém je častý i v případě uhnití kůlů u země.

Následná péče

Vlastní výsadbou ještě není zabezpečen zdárný vývoj sazenice. I nadále je třeba se o ni starat. Jedná-li se o lesnický způsob výsadby, největším problémem bývá boj s buření. Protože se často pohybujeme na orné půdě, jde o ruderální nitrofilní společenstva merlíků, lebed, pelyňku černobýlu apod. Každý projekt by měl navrhnout odpovídající množství zásahů. Péče by měla trvat alespoň 5 let. Zajímavý poznatek přinesla praxe, kdy se zjistilo, že na hydricky normálních až mírně vlhkých půdách se většinou dokáží sazenice časem prosadit i v případě, kdy je následná péče zanedbávána. Do následné péče o lesnické výsadby je třeba zařadit i pravidelnou kontrolu a případnou opravu oplocení, protože jeden zajíc nebo srnec je schopen výsadby v oplocení zcela zlikvidovat.

Následná péče o zahradnické výsadby spočívá z velké části z preventivních opatření, kontrol a oprav kotvení, individuální ochrany, tvarování koruny nebo odstraňování výmladků prorůstajících skrz chránič kmene.

Následnou péčí se rozumí i zálivka. Ta by měla být při výsadbách v krajině spíše minimalizována na období přísušku, přičemž platí, že zálivka bude rozložena do menšího množství bohatších dávek. Bohužel, mnoho výsadeb není zavlaženo vůbec, což se při extrémních teplotních situacích posledních let projevuje vysokou úmrtností sazenic.

Výše uvedené problémy jsou rozhodujícími důvody neúspěšných snah o výsadby v krajině. Vše je v rukou lidí, kteří se na realizacích podílejí. Myslím, že proti nekvalitně prováděné práci je možno bojovat jedině trvalou a přísnou kontrolou v průběhu celého procesu tvorby zeleně od stanovení podmínek pro výběr subjektu, který bude práce provádět, přes jeho vlastní výběr, kontrolu použitého sadebního materiálu stejně jako i vlastní práce až po následnou péči do okamžiku zajištění samostatné životaschopnosti realizovaných výsadeb. Na celý tento proces by měla dohlížet odborně zdatná osoba, nejlépe projektant vykonávající autorský dozor, který má odpovídající práva, povinnosti a je za to i ohodnocen.

Kolik jsme dali na realizace územních systémů ekologické stability

Velmi podstatným faktem, který nám na jedné konferenci záviděli kolegové ze Slovenska, je skutečnost, že biocentra a biokoridory územních systémů ekologické stability (ÚSES) nezůstávají naprojektovány jen „na papíře“, ale jsou realizovány i v terénu (vysazují se stromy, zakládají se trvalé travní porosty, provádějí se revitalizační opatření). Všechny tyto realizace něco stojí. Na téma kolik korun je třeba na založení 1 ha biocentra nebo 1 km biokoridoru již bylo zpracováno několik studií. Výsledky jsou velmi rozporuplné, přesněji: rozpětí nákladů vychází velmi široké.

Obecným problémem při projektování a realizaci ÚSES je neznalost čísel. Co tím míním? Do dnešních dnů nedovedeme konkurovat silničářům, vodohospodářům a jiným technickým disciplínám číselnými údaji, kterým rozumí úředníci, ekonomové a především politici. Ví se, kolik stojí kilometr dálnice a kolik kilometrů je třeba vybudovat, z čehož plyne nějaká celková částka. Totéž platí pro silnice různých tříd, železnici, úpravy toků… A co víme my? Máme velmi přibližnou představu o plochách a délkách nadregionálního a snad i regionálního ÚSES. Ale na lokální úrovni zcela tápeme. A přitom se nedá říci, že by údaje vůbec neexistovaly. Jen jsou rozptýleny a roztříštěny v mnoha dokumentacích, ale zatím se nikomu nepodařilo je soustředit. Již před několika lety se začalo pracovat na informačním systému ÚSES, který by měl mít ambici tento nedostatek vyřešit, ale jaká je situace dnes? Systém je v podstatě navržen, ale nefunguje, protože není rozhodnuto (a projednáno), kdo jej bude provozovat, z čeho bude zaplaceno jeho naplnění daty a následný další provoz.

Mnoho projektů již bylo realizováno. Tedy se ví, kolik který projekt stál korun, dokonce se dá zjistit, kolik z těchto prostředků bylo poskytnuto formou dotací. Ale opět chybí ona sumarizace údajů. I když v tomto aspektu již byl první krůček učiněn. Bohužel, jako u spousty jiných věcí, po prvním kroku už bylo našlápnuto i ke kroku druhému, ale pak některá nařízení a opatření (o jejichž smyslu a především promyšlenosti a domyšlenosti si dovolím pochybovat) zavelela „zastavit stát“, a tak momentálně zase stojíme. O co tedy jde?

V roce 2005 zadalo ministerstvo životního prostředí, odbor ekologie krajiny a lesa, oddělení obecné ochrany přírody zpracování studie Zmapování realizace opatření Programu péče o krajinu ve vazbě na realizaci ÚSES podle jednotlivých krajů. Zpracovatelem studie byla Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, úsek ekologie krajiny a lesa, oddělení obecné ochrany přírody v Brně, ale na její vypracování měla vliv i všechna krajská střediska AOPK ČR.

Cílem studie mělo být zjištění, jakým způsobem byly v době trvání Programu péče o krajinu (PPK) v letech 1997-2004 distribuovány finanční prostředky z PPK na opatření související s ÚSES. Dalším úkolem studie bylo vybrat modelové lokality, na kterých byla realizována opatření z PPK a na nichž je zároveň vymezena skladebná část ÚSES - biocentrum, biokoridor, a vytvořit metodické zásady pro kontrolu provedených opatření a zhodnocení účelnosti vložených finančních prostředků z PPK.

Výstupem byla textová zpráva doplněná tabulkovými přehledy a doprovodnými grafy a data zpracovaná v GIS, z nichž bylo možno vytvářet různé mapové výstupy pro jednotlivé kraje. Nebudu zde popisovat metodiku a podrobné výsledky. Pro naši potřebu je dostačující souhrn výsledků v připojené tabulce.

K uvedeným datům je možno dodat, že dotované akce z PPK byly podpořeny v 325 katastrálních územích. Do uvedených akcí jsou přitom započítány veškeré činnosti, které se provedly ve skladebných částech ÚSES (včetně interakčních prvků) a neznamenají pouze výsadby zeleně a následnou péči o ně, ale i činnosti, jako je kosení trvalých travních porostů, odstranění dřevin aj. Část opatření není vázána na fakt, že se jedná o ÚSES, ale souvisí se skutečností, že je součástí managementu zvláště chráněného území nebo významného krajinného prvku (jde pouze o shodu okolností a překryv funkcí).

Co z uvedených čísel plyne? Za 8 let bylo z PPK použito necelých 130 milionů korun na tvorbu a péči o ÚSES jako krajinnou strukturu danou zákonem. 130 milionů se může zdát jako částka nemalá, ale ročně to znamená jen zhruba 16 milionů v rámci celé České republiky. Samozřejmě existují i další dotační zdroje, které pravděpodobně budou disponovat i vyššími částkami (především realizace pozemkových úprav), avšak tady se dostáváme opět k prvotnímu problému - údaje existují, ale nejsou sumárně zpracovány. A to mělo být tím dalším krokem, který byl ale zastaven. Po něm měl přijít krok třetí, kterým by bylo (při nutnosti fungování informačního systému) propojení údajů o vynaložených prostředcích a plochách chybějících skladebných částí. Tím bychom dostali obhajitelná čísla, která by vypovídala nejen o finančních nárocích na tvorbu a údržbu ÚSES, ale svým způsobem by byla i doplňující informací o skutečném stavu naší krajiny, její stability či schopnosti trvale poskytovat požadované užitky.

Ing. Darek Lacina - Brno; autor se zabývá krajinným plánováním