VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Už je to více než deset let, co časopis Veronica vydal speciální monotematické číslo věnované ekologickým sítím v České republice. Situace se za tu dobu v mnohém změnila - došlo k dalšímu prohloubení teorie, byla získána řada nových poznatků na základě četných realizací skladebných prvků územního systému ekologické stability (ÚSES), na území ČR se podle evropských směrnic postupně implementovala síť evropsky významných lokalit atd. Koncept krajinně ekologických sítí se tak významně posunul vpřed. To vše však platí zejména pro venkovské oblasti. Dnes, kdy téměř tři čtvrtiny obyvatel ČR žije ve městech, je potřeba se vážně zamýšlet nad důsledky, které souvisejí právě s rostoucí urbanizací. Jednou z možností, jak zabránit poklesu biodiverzity a kvality života ve městech obecně, jsou dobře vymezené, realizované a spravované ekologické sítě, které by měly být integrální součástí zeleně sídla.

Městská krajina

Městská krajina vzniká a je ve své existenci udržována urbanizačními procesy, které se projevují rozmanitými modifikacemi vnitřního i vnějšího prostoru měst. Rozrůstání měst transformuje okolní venkovskou krajinu a je doprovázeno proměnami vnitřního městského prostředí (Kovář 2007). Při zakládání, ochraně a rozvoji ÚSES je tak třeba se řídit specifickými zásadami a přístupy. Na rozdíl od ÚSES ve volné krajině, kde je kladen důraz zejména na jejich ekologickou funkci, musejí projektanti urbánních sítí čelit řadě rozdílných požadavků na využití území a také se co nejlépe vypořádat s jeho sníženou prostupností. Základním nástrojem pro vymezení ÚSES se tak stává především platný územní plán města, popřípadě jiné koncepční dokumenty. Přestože koncepční a případně i projektová dokumentace ÚSES existuje někde i řadu let, k realizacím ve městech dochází jen zřídka. Obecně lze říci, že finální realizaci jednotlivých prvků ve městech brání zejména nedostatek motivace, financí, následné péče, nevyjasněné majetkové poměry a již zmíněná omezení vyplývající ze samotné podstaty městských aglomerací.

Projekt Příroda a krajina Brna

Ekologický institut Veronica se již od června tohoto roku věnuje problematice rozvoje a ochrany urbánních ÚSES v rámci projektu „Příroda a krajina Brna“. Projekt je financován Nadací rozvoje občanské společnosti z blokového grantu finančních mechanismů EHP/Norska. Cílem projektu je ochrana a rozvoj městské přírody a krajiny na příkladu realizace modelových projektů směřujících ke koncepčním řešením ochrany životního prostředí v Brně.

A proč právě Brno? Město Brno do současné doby z hlediska realizací ÚSES zůstalo mnohé dlužno. Tuto situaci lze považovat až za ostudnou, neboť vznik teorie ÚSES má základy právě v tomto městě a existuje tu velké zázemí odborných pracovníků, kteří by podpořili uvádění teorie do praxe, ale bez podpory orgánů ochrany přírody lze těžko realizovat jakékoliv segmenty ÚSES. Téměř jedinou realizací je biocentrum místního významu „Na loukách“ v k.ú. Mokrá Hora, které se podařilo víceméně prosadit osobním nasazením lidí, kterým zájmy ochrany přírody nejsou lhostejné. Další velkorysé přípravy na regionální biocentra „Žabovřeské louky“ a „Cacovický ostrov“ zatím zůstávají jen na papíře (Zímová 2007).

Na území města Brna je vymezeno cca 300 biocenter a biokoridorů, z nichž odhadem dvě třetiny jsou určeny k obnově či realizaci. Město Brno doposud nemá komplexně vyřešenou otázku správy ÚSES. Péče o stávající funkční prvky ÚSES je odpovídajícím způsobem zajištěna pouze v případě, že jsou součástí lesních pozemků, a to jen tehdy, pokud je ÚSES zohledněn v lesním hospodářském plánu nebo lesní hospodářské osnově. ÚSES podél vodních toků mimo les je spravován často v rozporu s jejich ekologickou funkcí. Péče o ostatní prvky ÚSES není zajištěna, podobně jako realizace již navržených částí.

Zkušenosti z ostatních měst v ČR

K zajímavým závěrům dojdeme, srovnáme-li situaci v různých českých a moravských městech. Sídla srovnatelné velikosti a s podobným počtem obyvatel řeší ve spojitosti s ÚSES řadu podobných problémů, ale každé z nich má i svá specifika. Zvláště zajímavý je pak pohled do „kuchyní“ městských ekologických sítí - na příslušné odbory magistrátů.

Jako progresivní město se v tomto ohledu jeví Plzeň, jejíž magistrát svěřil agendu spojenou s ÚSES příspěvkové organizaci Správa veřejného statku města Plzně. Ta k problematice ekologických sítí přistupuje poměrně tvůrčím způsobem, zejména s důrazem na zachování ekologických funkcí čtyř městských řek. Ve Zlíně se snaží ÚSES kontinuálně budovat již od roku 1990. Místní odbor životního prostředí financuje tyto aktivity zejména z odvodů za ekologické újmy. Správa ÚSES zde spadá přímo pod Magistrát města Zlína, který celý proces koordinuje a na konkrétní práce v terénu si najímá externí soukromé firmy. V Olomouci se realizace ÚSES soustřeďují do okrajových částí, kde převládá zemědělské využití krajiny. Nově vzniklé prvky tam plní celou řadu důležitých funkcí protierozní ochranou půdy počínaje a rekreační funkcí konče. Zajímavostí je, že realizaci kvitovali s povděkem i místní myslivci, protože již několik let po realizaci stouply stavy drobné zvěře. Zvláštním případem je město Praha. Magistrát zde ponechal správu ÚSES svému odboru ochrany prostředí. Dnes však čelí problémům při výkupech pozemků, jejichž ceny přesahují finanční možnosti města. Dochází tak víceméně k udržování současného stavu a nové realizace jsou téměř vyloučené. Podobně v Českých Budějovicích k novým realizacím takřka nedochází, přestože potřebné podklady jsou k dispozici. Zde je to ale dáno spíše odlišnými prioritami magistrátu.

Většina měst se s problematikou ÚSES setkává nejčastěji v ten okamžik, kdy musí plochy určené pro ekologickou síť bránit před silnými podnikatelskými tlaky. Méně často pak při jejich budování. Jak je vidět, přístupy a postoje k problematice se liší město od města. Žádný z modelů zřejmě nelze uplatnit v jiném městě bez respektování místních podmínek. Zároveň se také ukazuje, že všechny fungující modely stojí především na osobním zaujetí konkrétních lidí.

Nizozemsko

Jednou z mála evropských zemí, která se dlouhodobě věnuje problematice budování ekologických sítí, je Nizozemsko. V řadě zdejších měst mají poněkud odlišnou filozofii přístupu k ekologickým sítím, a to jak ze strany státu, tak i ze strany samotných občanů, kteří se snaží aktivně zapojovat do jejich budování. V řadě nizozemských měst zřídili na úřadech pozici tzv. „městského ekologa“, který má mimo jiné přímou zodpovědnost za budování a správu městských ekologických sítí. Úkolem urbánních ekologů je především umožnit přírodě vstup do měst a tím přispět ke zvýšení biodiverzity. Celý koncept vychází z toho, že zvýšení druhové rozmanitosti městské přírody vede také ke zlepšení kvality života obyvatel.

Ve spojitosti s ÚSES zde jistě stojí za zmínku (nejen) nizozemský fenomén nové „městské divočiny“, kdy se určitá plocha oplotí a ponechá samovolnému vývoji bez jakýchkoliv vnějších zásahů. V takových územích pak neprobíhá žádný management a platí zde striktní zákaz vstupu. Není to zdaleka jen otázka „zdivočelých“ předměstí. Tyto plochy jsou běžně situovány do zástavby, protože urbánní ekologové tvrdí, že právě tam jich je nejvíce potřeba.

Tato poněkud radikálnější metoda u nás zřejmě v dohledné době nenajde uplatnění. Změna přístupu nicméně nemusí být zdaleka tak zásadní. Mnohé může změnit i zdánlivý detail - například v nizozemském Tilburgu sedí v jedné magistrátní kanceláři lidé z ochrany přírody a člověk z odboru územního plánování. Jednoduše proto, aby se usnadnila komunikace a snáze se hledala společná řešení.

Závěr

Vzhledem k tomu, že téma urbánních ekologických sítí je poměrně složité a stojí na pomezí několika oborů, bylo u nás po dlouhou dobu spíše na okraji zájmu. O tom, že územní systémy ekologické stability jsou zásadním přínosem k druhové rozmanitosti městské krajiny, dnes již není pochyb. Je však taková druhová rozmanitost ve městech vůbec žádoucí? Na tuto otázku může odpovědět například pohled do nabídek realitních kanceláří: nejdražší bydlení je pravidelně tam, kde je blízko do parku, k řece či do městského lesíku. Čím dál více se ukazuje, jak důležitý je pro městského člověka kontakt se zelení. ÚSES je jednou z cest, jak tento kontakt velmi efektivně zajistit, a to plně v souladu s ochranou přírody. Také současná legislativa, nastavení grantových schémat a dotační tituly EU hovoří pro ÚSES. To, že jejich realizace ve městech pokulhávají za poptávkou, je způsobeno nejrůznějšími důvody. V tomto ohledu je velmi potřebná diskuse, a to nejen na úrovni úřadů, ale také s politiky, odborníky i s veřejností. Zlepšování situace lze očekávat mimo jiné ve spojení se zveřejňováním odlišných přístupů a kladných příkladů. Naštěstí jich pomalu, ale jistě přibývá.

Ing. Vilém Řiháček - Ekologický institut Veronica, Ateliér Fontes, s.r.o.
Ing. Radim Vítek - Ekologický institut Veronica, FSS MU v Brně
Seznam literatury je k dispozici u autorů