Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Jak se (ne)dělá biokoridor


Jan Lacina, č. 6/2007, s. 16

V pozdním podzimu roku 1938 vtrhli na Moravu (tehdy ještě ne Mähren) němečtí inženýři, aby tudy vykolíkovali nejvhodnější spojnici mezi Berlínem a Vídní, tedy kolem Vratislavi a Brna. Severojižní dopravní tepna německé říše se začala budovat v dubnu 1939. V zorněné Boskovické brázdě obnažily těžké stavební stroje pražské firmy Hrabě-Lozovský žlutku sprašových překryvů, šedivé slíny třetihor, vnikly i do červenavých vrstev permokarbonských. Náspy střídaly výkopy a hrály všemi barvami shora uvedených vrstev. Byly postaveny propustky menších toků a zahájeny stavby četných přemostění. Zdálo se být neodvratným, že klidnou krajinu obilnišť (tehdy ovšem s křepelkami, koroptvemi, chrpami a vlčími máky) mezi Drahanskou a Českomoravskou vrchovinou navždy rozdělí betonový pruh dálnice. Naštěstí válečné události - pro fašistické Německo nepříznivé - zapříčinily, že na výstavbu magistrály nebyly peníze ani čas. Její budování bylo počátkem května 1942 zastaveno.

Deset let nato objevil opuštěné dálniční těleso u Brna Jaromír Tomeček. Naznal sice, že „silnice, nesličná v nehotovém rouchu, nese těžkou pečeť marného trudu“, ale dokázal na ní rozehrát (tak, jak to jen on uměl) několikastránkový čtivý příběh dobývání nektárií smolničky mravenci. Tím tak trochu popřel, co uvedl v téže povídce: „Je něco smutnějšího, než opuštěné lidské dílo?“ Bezděky naznačil, že se sem vrací příroda, dnešními slovy biodiverzita, včetně dynamických vazeb jednotlivých druhů.

V pruhu přes dvacet metrů širokém a desítky kilometrů dlouhém se pak dělo všelicos. Místy si myslivci vysázeli remízek, včelaři vnesli semena medonosných bylin, zemědělci příhodné části zornili, jinde lokalizovali polní hnojiště. Ale ve své převážné části se „opuštěné lidské dílo“ vyvíjelo spontánně tak, jak se sem dokázala rozdávat okolní příroda. Vyrostly zde souvislé porosty pionýrských dřevin, ve vlhkých výkopech se vyvinula mokřadní společenstva, na osluněných suchých svazích výkopů i náspů se objevily teplomilné druhy. A tak nebylo divu, že koncem let osmdesátých minulého století moravští inženýři a přírodovědci naznali, že „stará dálnice“ nebo též „hitlerštráse“, jak se jí dodnes v kraji říká, je vlastně přímo podbízivou součástí územního systému ekologické stability. Severojižním koridorem, kterým místo aut proudí rostliny a všelijací živočichové. Vždyť dokonce i rozšířené části plánovaných parkovišť s čerpacími stanicemi a motoresty jsou rozmístěny tak, že mohou být ve smyslu složité metodiky ÚSES akceptovány jako lokální biocentra. Stačí přírodě trochu pomoci, urychlit vnášení druhů, které do zdejších přírodních podmínek patří.

V průběhu let jsem prošel starou dálnici od Brna až po Městečko Trnávku. Tomečkovu smolničku jsem sice na ní neviděl (mravence ano), ale potkal jsem zde tolik jiných zajímavých květin a živočichů, že mi nezbývá než přiznat, že mám tohle „opuštěné lidské dílo“ rád. Přitahuje mne.

U Jinačovic, kolem rozestavěného mostu, do babího léta rozkvétá fialová záplava hvězdnice chlumní, trčí tam nad ní košatiny stepního běžce máčky ladní. A o pár kilometrů dál, u Kuřimi, je doslova div. Objevil ho již před čtyřiceti lety přednosta železniční stanice a přitom středoevropsky uznávaný botanik Josef Dvořák - porosty několika druhů vzácných vstavačovitých rostlin. Léta jsem si myslel, že to nemůže být samo sebou, a pana přednostu podezíral, že svému objevu vlastnoručně pomohl. Pak jsem však našel severněji, pod Býkovicemi, v obdobných podmínkách dálničního výkopu také zázračnou zahrádku - vemeníků, vstavačů vojenských, prstnatců májových, bradáčků vejčitých. A nesmím zapomenout na hnízda pochopů v drobných rákosinách u Velkých Opatovic, na ťuhýka šedého u Městečka Trnávky, na stovky dalších druhů, které uprostřed polní krajiny našly domov právě na staré dálnici.

Místo betonu měkké blátivé podloží. Místo řevu aut zpěv ptáků. Místo benzinových pump a motorestů vertikály šedesátiletých stromů. Uvědomoval jsem si to i v polovině letošního listopadu, kdy jsem se vydal k Drásovu. Zasněžená polní krajina byla pustá. Jako oáza mne přivábila skupina vzrostlých vrb a osik ve výkopu staré dálnice. V korunách posedávala hejna strnadů, nemotorně přeletovaly straky. V rákosinách sídlily modřinky, stopy bažantů a zajíců, prořídlých podzimními hony, byly soustředěny právě sem, mezi stébla trav a ruderální býlí. Bodláky a pcháče alespoň na chvíli zase rozkvetly hejnkem stehlíků.

Přímo uprostřed dálnice si někdo pod topolem postavil nízkou lavičku. Neodolal jsem jí a navzdory vlezlé zimě usedl a oddal se snění. Dosnil jsem se dokonce až na Kubu, kde po jediné dálnici projížděla jen ojedinělá auta, častěji kampesinové na koních, hrdě vztyčení, v jedné ruce opratě, druhou ruku furiantsky v bok. Kolem kvetly rudé ibišky, tušit se dala blízkost kolibříků…

Dospěl jsem ke skromnosti, stačí mi zdejší strnádci a stehlíci, zdejší malokvěté orchideje, ba i to plevelné býlí. A nedovedu si vůbec představit, že „těžká pečeť marného trudu“ by měla být v Boskovické brázdě narušena betonem usměrněnou proudnicí aut. Jsem optimista, a tak věřím, že situace na světových trzích - stejně jako kdysi na bojištích - zapříčiní, že rychlostní komunikace R 43, která má vést po trase staré dálnice, se ukáže být zbytečnou. Stará dálnice zůstane biokoridorem.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu