Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Umění jako projev ducha (a srdce). Na okraj života a díla Daniely Vinopalové-Vodákové


Tomáš Mazáč, č. 6/2007, s. 26

Každý okamžik je dar. A za každý prožitý okamžik sluší se poděkovat. Třeba i na kolenou. A během mé návštěvy u pražské výtvarnice Daniely Vinopalové-Vodákové (ročník 1928, abs. Akademie výtvarných umění, sochařský ateliér prof. Karla Pokorného) bylo takovýchto okamžiků mnoho. Fotografie připravené pro nás na stole, na gauči, zkrátka všude, kde se dalo, napovídaly, že nejsme ani u malíře, jenž má své obrazy všude rozvěšeny, ani u grafika, jenž má své grafické listy ukázněně ve slohách, nýbrž u sochařky, která drtivou většinu svého díla již fyzicky pozbyla, darovala, prodala do různých exteriérů a interiérů. Tam žijí svůj život a slouží člověku. Tam zpívají svou píseň o soustředění a hledání východisek. Ještě jsem se nesetkal s výtvarným umělcem, jenž by byl schopen tak souvisle a plynule hovořit o sobě a o svém díle. Jenž by toho tolik dal „pouhými“ slovy. Strženi nasloucháme autorčině pouti od „doslovné“, realistické sochy k sochám - vázám, obdivujeme její šperky i obětní stůl a krucifix z pražského dominikánského kostela sv. Jiljí. Leč popořádku.

Kdesi na počátku všeho stojí pomník obětem ženského koncentračního tábora Svatava u Sokolova z počátku šedesátých let. Na vysokém soklu trčícím jako vykřičník spočívá schoulená ležící ženská postava. A je v ní tolik pláče a tolik bolesti, že se to dá jen stěží vypovědět. A stesku, neboť nejhorší ze všech ran bývá stesk. Stesk, který není komu říct… Stesk, který se zkrátka musí mlčet. Vzdor veškeré sochařčině sdílnosti přece jen zůstává tajemstvím, co všechno ji vedlo k jejím objektům na pomezí volné sochy a vázy, k této čiré, doposledka promyšlené abstrakci. Její vázy - objekty jsou vzácné, vždycky dávala přednost kvalitě před kvantitou, jsou vykroužené do posledního detailu. Pečlivost a radost. Čirá radost z tvorby, bez které nelze dělati ničeho. Objekty D. Vinopalové-Vodákové jsou živými bytostmi. Ať již odlité do bronzu anebo do cínu, mají svůj život, své vzpomínky a tužby, možná spolu i hovoří nám neznámým zaumným jazykem, divišovskou řečí dolor. Každá socha - váza je jiná, přesto všechny nesou pečeť jedné ruky, jednoho ducha a jednoho citu.

V době tzv. normalizace, kdy abstraktní umění nebylo příliš žádoucí, nachází D. Vinopalová-Vodáková útočiště ve snad nejintimnějším užitém umění, totiž ve šperku. Vznikají nádherné různorodé závěsy, náramky etc., možná trošku extravagantní, přece však nositelné. Připomínají šperky Salvadora Dalího, stejně originální a „sochařské“.

Obětní stůl a kříž pro dominikánský kostel sv. Jiljí. Zvláštní je cínová draperie, na níž obětní stůl spočívá, jako by jej nadnášela, posílala vstříc nebeské klenbě. Draperie obětní stůl nadnáší a zároveň halí jeho sterá tajemství. Podobně krucifix, těžký, jako je těžkou každá lidská bolest. Dohromady vytvářejí nový prostor, prostor modlitby a usebrání, zvláštní zásvětí naplněné tichem.

V Baudelairově básni Ikarovy nářky se zpívá o hledání konce prostoru. Zdá se nám, že podobně i D. Vinopalová-Vodáková jala se hledati onen konec prostoru, konec lidských tužeb, konec světa, pevninu, kde jsou lvi. Ano, i hledání mívá svá tajemství, svou třináctou komnatu. Sochařka do ní vstupuje, a co tam viděla, sděluje ostatním. Volně s oltářním stolem a krucifixem souvisí monumentální křtitelnice, členitá, hutná, svědčící o úpornosti sochařčina hledání, její posedlosti „objevem nového“. Každé skutečné umění je především cestou, poutí za bludicí dokonalosti, tragické jejím ustavičným hledáním. Pro D. Vinopalovou-Vodákovou končí prozatím tato cesta u křehkých sádrových objektů, oproštěných od, byť jen zdánlivé, „užitné“ hodnoty. Jsou to objekty vypovídající nejvíce o možnostech hledání a možnostech trpělivé tvůrčí práce. Předcházela jim např. dveřní madla z bronzu v bývalé Středočeské galerii výtvarného umění v Praze. Rutinně, při otevírání a zavírání dveří, se jich dotýkáme a cítíme, že jde o svého druhu živé bytosti, bohatě členěné a padnoucí právě tak do ruky. Na své si zde přijde pokorná služebnost týkající se všech návštěvníků beze zbytku, tedy i těch, kteří se nad takto důmyslně a s invencí pracovanými madly ani na okamžik nezastaví.

D. Vinopalová-Vodáková nás nikdy neohromí okázalými tvůrčími výboji. Ve svém bytě a zároveň ateliéru žije tiše, soustředěna na svou podobně tichou tvůrčí cestu. Vcházíme do místnosti - ateliéru, je podzim, zvenku se ozývá ticho všedního dopoledne. V rohu místnosti - ateliéru nacházíme objekt s názvem Díkůvzdání. Kompaktní, mistrovský, o mnohém vypovídající. Lehounký jako pírko z křídla anděla. Vnitřně souvisí s plastikami nazvanými K prostoru a třeba také s objektem pro atrium Ústřední knihovny patentové literatury v Praze-Dejvicích (bohužel již v původní podobě neexistující).

Každé opravdové umění není jen cestou, nýbrž i zápasem, bojem o tvar a jeho konečné vyznění. Daniela Vinopalová-Vodáková se na tento boj dala na samém počátku své vzácně dostředivé, usebrané tvůrčí cesty. Tiše hodinu od hodiny pracovala v ústraní svého bytu - ateliéru, nepotřebovala obdivné články, divoké instalace a happeningy. Jen pomaloučku, krůček po krůčku dobývala z hmoty Slovo, ze Slova sen, a ze sna tvar. Nikdy se nechtěla prvoplánově líbit, v té či oné výtvarné skupině zastávat nějaké místo a z něj hrát malou domů a intrikovat. Byla a je sama. A v odměnu za tuto odříkavou samotu pro ni platí Flaubertovo: Nepodobáte se nikomu. A to je přednost mezi všemi přednostmi.

Z bytu plného neobyčejných soch jsme odcházeli neradi. Pořád jsme cítili, že možná něco důležitého zůstalo nevysloveno, neviditelné. Ale byl čas odejít a na rozloučenou si připomenout knížku Maxe Dvořáka Umění jako projev ducha. Ano, zde triumfoval lidský duch a citlivé ženské srdce.

Kráčeli jsme od sochařky Daniely Vinopalové-Vodákové a před námi se tyčila monumentální budova podolské vodárny, která nás jistojistě všechny přežije…

Tomáš Mazáč

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu