Vstup pro předplatitele: |
Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst
V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo
Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti
(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991)
V brněnské Rovnosti byl 1. 10. 2007 pod tímto titulem otištěn příspěvek Kamila Peslara z Kladerub nad Oslavou. Příspěvek by si zasloužil přetisknout zde celý a doslova. Jeho souhrn je asi ten: Ochránci přírody ochranou škůdců - špačků, sojek a kun - způsobili jejich přemnožení. „Narušili tak ochranu užitečného ptactva a dopouští se trestného činu.“ V článku jsou i další invektivy vůči ochráncům přírody, nalezneme zde i tvrzení, že „ten, kdo zahubil mořského orla, jistě tento čin neudělal z touhy zabít. Udělal to jistě proto, že má svůj kraj rád takový, jaký je. Nechtěl, aby orel napadal husy při vyvádění housat nebo při pelichání, kdy husa nelétá“. „Nepotřebujeme naši přírodu obohacovat o nové druhy, jako je kormorán nebo mořský orel.“ Nehledě na mnohé nelogičnosti emocionálního textu, podobný postoj asi vyjadřuje mínění části veřejnosti. Redakce doplnila článek podtitulem „Ochránci přírody se starají o přírodu naší planety. Jak tomu doopravdy je? Dnešní úvaha pana Peslara je velmi zajímavá“.
V každém případě článek znovu upozorňuje na jeden z problémů druhové ochrany přírody diskutovaný již od doby vzniku snah o ochranu přírody - zda chránit všechny druhy stejně, nebo zda chránit jen druhy „užitečné“, a „škůdce“ likvidovat. Nejde přitom jen o diskusi o kategoriích dnes již oficiálně nepoužívaných, ale spíše o stále se vynořující diskusi o zásadách: zda a do jaké míry povolit rybářům likvidaci kormoránů nebo interně - jak řešit otázku existence chráněného predátora, který likviduje kriticky ohrožený druh či pokusy o reintrodukci. Možná by to stálo za novou diskusi.
Karel Hudec