VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Úbytek biodiverzity, ke kterému dochází v Evropě od druhé poloviny 20. století, v holocénní historii kontinentu, tedy v nejmladším geologickém období započatém zhruba před 12-15 tisíci lety, nemá obdoby. Příčinou je současný způsob využívání krajiny. Na jedné straně ustoupily tradiční formy hospodaření, na druhé straně došlo k industrializaci zemědělství a lesnictví. Součástí těchto procesů jsou i zásadní změny ve společenstvech velkých býložravců, jejichž význam pro evropské ekosystémy začíná být doceňován až v posledních desetiletích.

Právě činnost velkých kopytníků posledních 2,6 milionu let ovlivňovala až formovala krajinu a spolu s živly zajišťovala časoprostorově velmi různorodý disturbanční režim. Přírodu tak udržovala ve stavu neustálé změny. Mnohá nelesní i lesní společenstva se proto vyvíjela pod trvalým vlivem pastvy.

Na přírodu měla zásadní vliv především činnost velkých spásačů specializovaných na bylinnou vegetaci. V holocénu šlo především o tři druhy: pratur (Bos primigenius), zubr evropský (Bison bonasus) a divoký kůň (Equus ferus). Některé oblasti s nimi sdílel divoký osel (Equus hydruntinus). Člověk tyto druhy postupně v přírodě vyhubil a nahradil domácími zvířaty, která na několik tisíciletí převzala roli divokých příbuzných. V druhé polovině 20. století však z přírody vlivem industrializace zemědělství a lesnictví vymizela i domácí zvířata. S nimi se z volné krajiny ztratila i celoroční toulavá pastva a s ní související ekologické procesy. Vzhledem k zásadní krajinotvorné funkci velkých býložravců přitom představuje posledních několik desetiletí bez jejich vlivu zcela nepřirozený stav. Výsledkem absence velkých spásačů a zániku tradičních forem hospodaření je velkoplošná degradace nelesních i některých lesních stanovišť, kterou doprovází dobře zdokumentovaný pokles biodiverzity.

Ochrana přírody se pokouší tento stav kompenzovat nákladnými a neefektivními technickými zásahy aktivního managementu, jako je kosení a nárazové přepásání domácími zvířaty. Výsledky často neodpovídají vynaloženým prostředkům a plošný úbytek biodiverzity se s jejich pomocí nedaří zastavit. Od 80. let 20. století se především v západní a jižní Evropě začíná prosazovat přirozená pastva (natural grazing). Tento přístup využívá jako nástroj managementu velké spásače (large grazers), jejichž vliv na cílová společenstva, jakož i péče o ně, se od metod aktivního managementu zcela zásadně liší. Vliv člověka se omezuje na asistenci (údržbu infrastruktury), není však nezbytný, takže přirozená pastva je chápána jako forma pasivního managementu. Díky nízkým nákladům a nenáročnému provozu představuje přirozená pastva finančně racionální a dlouhodobě udržitelnou alternativu konvenčního aktivního managementu.

Jelikož jsou cílové druhy býložravců zároveň ohroženými druhy či plemeny, může založení nových stád současně otevřít nové oblasti pro jejich ochranu in-situ v širším smyslu.

Hlavním cílem pro zavedení přirozené pastvy velkých spásačů je:

1. zajištění adekvátního, přírodě blízkého managementu rozsáhlých lokalit (desítky ha a více) či krajinných celků;
2. snížení nákladů na management;
3. efektivní zacílení omezených prostředků, které jsou k dispozici pro konvenční aktivní management tam, kde má potenciál být účinný, tedy do lokalit maloplošných, fragmentovaných či exponovaných lidským aktivitám.

Kromě toho má přirozená pastva potenciál výchovný, protože atraktivní velká zvířata umožňují veřejnosti pochopit ekologické souvislosti a vzbuzují u veřejnosti sympatie vůči ochraně přírody. Jsou rovněž prostředkem k rozvoji šetrného turistického ruchu.

Na základě certifikované metodiky ministerstva životního prostředí „Alternativní management ekosystémů“ jsou pro přirozenou pastvu v rámci České republiky doporučeni následující velcí kopytníci: zubr evropský, tzv. nížinná linie (Bison bonasus bonasus); plemeno Tauros jako novodobý ekvivalent pratura; plemeno exmoorský pony jako ekvivalent divokého koně; kulan jako ekvivalent osla evropského, který je na základě genetických analýz chápán jako jeden z poddruhů osla asijského (mezi něž patří i kulan).

Tato zvířata vyhovují náročným kritériím, jako je autentičnost a bezúdržbovost. Ta zahrnuje především přirozenou odolnost vůči běžným infekcím a povětrnostním vlivům, schopnost prospívat celoročně v přírodě bez lidské péče, jako je přikrmování, péče o kopyta, reprodukční asistence, ustájení a podobně. Na autentičnost je kladen důraz, neboť je na místě pracovat s druhy a plemeny, které reprezentují evolučně osvědčený fenotyp blízký divokému předku.

Přirozená pastva dosahuje optimálních výsledků za několika předpokladů. Za prvé, je-li celoroční, a za druhé, při kombinaci koňovitých a velkých turů, jejichž pastevní strategie, resp. potravní preference, se doplňují. Naprostou samozřejmostí je třetí předpoklad - extenzivnost pastvy, v rámci možností s klidovými periodami (dočasné vyloučení pastvy na dílčích plochách). Čtvrtým, nikoliv však nejméně významným předpokladem je dostatečná plocha, přičemž 15-20 ha lze považovat za rozumné minimum, které lze nezávisle na počtu zvířat přirozenou pastvou udržovat.

Pokud jde o potravní chování, koně celoročně výrazně preferují trávy, včetně jejich květenství a stařiny, a naprosté většiny dvouděložných si během vegetační sezony nevšímají. Během vegetace si koně prakticky nevšímají ani dřevin, rádi však přijímají jejich plody, jako jsou jablka, šípky nebo hložinky. V době vegetačního klidu koně naopak běžně okusují větve, loupou kůru a přijímají jinak opomíjenou vegetaci, například šlahouny ostružin či oddenky kopřiv a hasivky orličí, které vyhrabávají kopyty. U velkých turů je kromě trav významná i složka dvouděložných bylin, na rozdíl od koní navíc okusují řadu taxonů dřevin i během vegetace, zejména hloh a jiné růžovité (růže, slivoně aj.), bezy, vrby, břízy, habr, borovici, kůru loupou celoročně, zejména z vyvrácených stromů. V zimě se okus dřevin a loupání kůry zintenzivňuje. Velkou výhodou zubra, divokých koní a praturů je zejména ochota spásat ve velkých objemech stařinu, které se jiní divocí i domácí býložravci vyhýbají.

Působení velkých kopytníků na prostředí je natolik různorodé, že je nelze technickými zásahy ani napodobit, natož simulovat. Výsledkem přirozené pastvy je jemnozrnná a nepravidelná mozaika různých prostředí od ploch s obnaženým substrátem, vznikajících například vytvářením prachových koupališť nebo přírodních minerálních lizů, přes dlouhodobě pastvou udržované krátkostébelné trávníky až po skupiny dřevin a trávníky dlouhostébelné, které jsou spásány až v době vegetačního klidu a představují důležitá útočiště pro vývojová stadia hmyzu i malé obratlovce.

Díky své hmotnosti způsobují velcí kopytníci sešlap a narušují drn, jelikož se chovají hospodárně, používají pravidelně tytéž trasy a vytvářejí v krajině stezky. Právě zvířecí stezky jsou jedním z typických fenoménů pastevní krajiny, který využívají některé rostliny, bezobratlí i obratlovci k pohybu v prostoru.

Pilotní projekt přirozené pastvy v České republice realizuje od roku 2015 společnost Česká krajina ve spolupráci s experty Biologického centra Akademie věd České republiky v Českých Budějovicích, Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně a dalších odborných institucí na dvou lokalitách v bývalém vojenském prostoru a evropsky významné lokalitě (EVL) Milovice-Mladá ve Středočeském kraji. Na první, menší pastvině o ploše 40 hektarů se pohybují divocí koně a zpětně šlechtění pratuři, na druhé o rozloze 120 hektarů koně v kombinaci se zubry.

Součástí projektu je i rozsáhlý biologický monitoring. Jeho dosavadní výsledky dokumentují překvapivě rychlou proměnu především v případě první pastviny, která má za sebou již druhou pastevní sezonu. Původně zanedbaná a plevely zarůstající parcela na okraji města Milovice, kde dominovaly především porosty třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos), v současnosti díky přirozené pastvě překypuje chráněnými rostlinami a zvířaty.

Velmi výrazný je návrat dvojice vlajkových druhů místní stepi: hořce křížatého (Gentiana cruciata) a modráska hořcového Rebelova (Phengaris alcon f. rebeli). Podrobné sčítání hořců bylo provedeno mimo jiné na necelé polovině plochy menší pastviny a zachytilo 226 kvetoucích trsů hořců, více než polovina z nich přitom byla okladena vajíčky kriticky ohroženého modráska hořcového. Pastva zjevně v hodině dvanácté uvolnila staré dožívající hořce z hustých vysokostébelných trávníků a je velmi potěšující, že modrásek hořcový toho okamžitě využil.

Na pastvině se po příchodu divokých koní opět začalo dařit také řadě stepních druhů motýlů, kteří jinak v posledních desetiletích na většině území České republiky nezadržitelně mizí. Jde o nespočet ohniváčků celíkových, modrásků podobných a modrásků černolemých, poměrně početná je populace modráska nejmenšího i ohroženého modráska hnědoskvrnného. Pastvinu si oblíbily také oba druhy otakárků, přičemž početnost ohroženého otakárka ovocného (Iphiclides podalirius) po zavedení pastvy meziročně stoupla. Kladoucí samičky totiž vyhledávají zvířaty okousané nízké a osluněné keře slivoní a hlohu, které v hojném počtu nacházejí právě na pastvině.

Z ptáků pastva podle výsledků monitoringu prospívá hned několika zákonem chráněným druhům. Například kriticky ohroženému strnadu lučnímu (Emberiza calandra), který zde má největší populaci v Česku. Díky práci ochranářů letos na pastvině úspěšně vyvedly početná mláďata dva páry silně ohroženého krutihlava obecného (Jynx torquilla). Na pastvině se v obou sezonách také úspěšně rozmnožily koroptve polní (Perdix perdix).

Díky pastvě velkých kopytníků pokračuje ústup třtiny křovištní. Jednotvárná chudá třtinoviště začínají plošně nahrazovat pestré porosty s bílojetelem, marulkou, hluchavkami, šalvějí, kopretinou, čičorkou a celou řadou dalších nektaronosných a živných bylin. Divocí koně a pratuři tak z původně chudého a jednotvárného prostředí vytvořili pestrou mozaiku. Díky různorodé činnosti velkých kopytníků tak na malé ploše našly potřebný biotop četné druhy rostlin a živočichů, které mají často zcela odlišné nároky. Vznikl zde typ prostředí, který u nás ve srovnatelném měřítku nemá obdoby a který nelze jinými typy managementu napodobit.

V budoucnu by se přirozená pastva měla podílet na péči o další přírodně cenné lokality v České republice. Certifikovaná metodika uvádí na 145 míst vhodných pro tento typ péče o přírodu. V roce 2017 by se měli divocí koně objevit v národním parku Podyjí (více v souběžném článku T. Rothröckla).

Mgr. Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina, zaměřené na návrat velkých kopytníků do české přírody.
Mgr. Miloslav Jirků, Ph.D., Biologické centrum Akademie věd ČR, specializuje se na problematiku přirozené pastvy a na parazity volně žijících zvířat.