VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prase divoké (Sus scrofa) je kopytník, který má jedno z nejširších geografických rozšíření na světě. Je původem z Eurasie, nyní je ale rozšířené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a některých ostrovů. U nás je to původní (autochtonní druh). Početnost jeho populací nebyla v minulosti vysoká, ale v druhé polovině minulého století začala prudce narůstat. Rostoucí hustoty jeho populací způsobují vážnou ekonomickou, ekologickou a sociální hrozbu nejen v České republice, ale i v celé Evropě. V mnoha zemích ovlivňuje svou činností přirozená rostlinná společenstva jak v otevřené krajině, tak v lesích.

Prase divoké je všežravec, ale rostlinná složka jeho potravy je dominantní, takže jeho závislost především na zemědělské produkci je zřejmá. Traduje se přesvědčení, že hlavní příčinou nárůstu jeho početnosti se stalo pěstování kukuřice na velké výměře. Tato obilnina je energeticky bohatá plodina, kterou prase velmi ochotně přijímá, a to od okamžiku jejího zasetí až do sklizně. Sbírá totiž nejen čerstvě zasetá semena, ale brzy nato odkusuje její mladé, šťavnaté rostliny, bohaté na vitaminy, a nakonec od okamžiku, kdy její semena dosáhnou mléčné zralosti, se prase divoké již plně věnuje jejich konzumaci. Další změnou v zemědělské výrobě se stalo zvětšení výměry polních honů na 100 ha v průměru. Stohektarová plocha, osetá jednou plodinou (v tomto případě kukuřicí) tvoří nejen pro jedince, ale pro celé stádo prasete ideální potravní zdroj a vynikající úkryt po celou vegetační dobu až do sklizně kukuřice. V jejích porostech se úspěšně rozmnožuje. Jeho mortalita je nízká, protože chybí vrcholoví predátoři.

Analýzou obsahu 510 žaludků a 195 vzorků trusu prasete divokého z různých částí Čech a Moravy jsme zjistili, že největší objem potravy zaujímá právě kukuřice (32 % veškeré potravy). Další plodinou, která je u prasete v polních biotopech oblíbená, je řepa cukrová (13 % objemu). Vysoký obsah cukru a dalších látek příznivě působí na jeho kondici. Spolu s obilím (9 % objemu potravy) tyto tři složky tvořily 54 % objemu celkové potravy. Ovšem většina materiálu, který jsme získali od myslivců, pocházela z podzimního a zimního období a my museli předpokládat, že je to podíl potravy z přikrmovacích zařízení a z vnadišť, kam myslivci jak obiloviny, tak cukrovku předkládají.

Část potravy, kterou prase divoké získává z přirozeného prostředí, je většinou menší. Jsou to především traviny a potom podzemní orgány - kořeny, cibulky a hlízy. Lesní prostředí poskytuje praseti další, velmi významné potravní složky rostlinného původu. Jsou to žaludy a bukvice a v letech jejich úrody jsou často hlavní potravou.

Pokud jde o živočišnou složku, nacházeli jsme v žaludcích různé obratlovce: hraboše, peří a kosti ptáků, srst kopytníka a z chráněných druhů to byl mlok. Bezobratlí byli zastoupeni pestrou škálou různých druhů a jejich vývojových stadií od mravenčích kukel až po velké brouky střevlíky. Velice často jsme nacházeli žížaly. (V žaludcích i trusu ze zimy 2015-16 se vyskytly ve velkém množství larvy muchnic. Larvy procházely zažívacím traktem nestráveny, a když z nich na jaře 2016 vyletovala imaga, lidé si na masový výskyt muchnic stěžovali). Živočišná složka je v potravě prasete divokého přítomna vždy alespoň v malém množství. V některých případech tvořila až 30 % obsahu žaludku. Predací ohrožuje prase mnoho druhů obratlovců. V nebezpečí jsou všichni obojživelníci, plazi, drobní savci i ptáci hnízdící na zemi. Známá je konzumace malých zajíčků, srnčat a dalších mláďat. Představuje tak zdroj ekologických škod a v případě některých druhů zvířat i ekonomických ztrát, neboť mohou mít negativní vliv na jejich reprodukci. V horách se prase divoké objevuje i ve vyšších nadmořských výškách. Tam jsou jeho přítomností ohroženi tetřevovití ptáci hnízdící na zemi.

Prase divoké však škodí především v zemědělské krajině. Poškozuje porosty obilovin i okopanin jak jejich přímou konzumací, tak i svou rycí činností a pohybem v nich. Mění fyzikální vlastnosti půdy, promíchává jednotlivé půdní horizonty, poškozuje podzemní části rostlin a má vliv na změny jejich druhového spektra. Závažná je škodlivost prasete divokého na lučních porostech a pastvinách. Vyrýváním a konzumací cibulek a hlíz může způsobit lokální vyhubení některých druhů rostlin.

Je také přenašečem celé řady virových a bakteriálních onemocnění a parazitů. Některá onemocnění, jako brucelóza, trichinelóza, tuberkulóza, toxoplazmóza a leptospiróza, ohrožují závažným způsobem zdraví v chovech hospodářských zvířat a lidské zdraví. Proto vysoké početní stavy tohoto kopytníka je nutno soustavně monitorovat.

Roky úrody semen lesních dřevin se v posledním období objevují stále častěji, což je zdůvodňováno globálním oteplováním klimatu. Úroda žaludů a bukvic má na populaci prasete divokého podobný účinek jako konzumace kukuřice. Vysoce kaloricky hodnotné žaludy a bukvice přispívají spolu s příznivými klimatickými podmínkami k tomu, že se může rozmnožovat nejen prakticky po celý rok, ale v jeho populaci začnou pohlavně dospívat stále mladší jedinci. Zvyšování podílu stále mladších rozmnožujících se jedinců v populaci vede k prudkému nárůstu populační hustoty.

Po sklizni polních plodin se prase divoké stahuje do rozsáhlejších lesních porostů. V roce neúrody velkých semen dřevin je prase odkázáno v lesích především na přirozenou potravu, která v některých lesích nebývá dostatečná. Prase divoké je pak odkázáno především na potravu z přikrmování a vnadění. Výsledný efekt této potravní báze, tvořené dle možnosti myslivců z kukuřičných klasů, řepy, brambor, zadiny a různých zbytků z potravinářského průmyslu, je dán množstvím, energetickou hodnotou předložené potravy a jejím rozmístěním v porostech různé úživnosti.

Celá situace početních stavů, potravních možností a rozmnožovacího potenciálu prasete divokého za daných klimatických podmínek je naší myslivecké veřejnosti známa. Znalosti jeho biologie a jeho chování jsou dnes již postačující k tomu, aby hospodaření (management) s tímto druhem se značně zintenzivnilo s cílem co nejrychlejšího snížení početních stavů. Záleží ovšem nejen na myslivcích, ale i na záměrech hospodaření zemědělců a lesních hospodářů.

Marta Heroldová, Jaroslav Zeman

Doc. RNDr. Marta Heroldová, Ph.D., Ústav ekologie lesa LF MENDELU, Brno
Ing. Jaroslav Zeman, lesník, LS Nové Město na Moravě, Lesy České republiky