VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Je to srnec obecný (Capreolus capreolus), známý již z nálezů ze středního pleistocénu (600 tisíc let). Koncem poslední doby ledové (před 15 tisíci lety) se začal zpětně šířit severním směrem z refugií, z jižní Evropy. Dnes je rozšířen po velké části Evropy a jeho areál zahrnuje řadu rozdílných biotopů, od lužních lesů a agrocenóz (oblastí zaměřených na zemědělskou výrobu a pravidelně udržovaných člověkem) po hranici vysokohorských smrčin a pastvin. Svědčí to o široké ekologické valenci, tedy schopnosti tohoto druhu snášet změny prostředí a přizpůsobit se jim tak, aby byla zachována životaschopná existence jeho populace. Obecně je přijímán názor, že srnec obecný je původně lesní druh. Není to přesné. Je průvodcem lesostepi, mozaiky převážně smíšených listnatých lesů, křovin, porostů bylin. Jeho nikou je rozhraní dvou rozdílných biotopů. Z hlediska potravní strategie je srnec okusovač. Všechny potravní složky se vyznačují jemnými, šťavnatými pletivy, bohatými na cukry, bílkoviny a vitaminy. Jeho zažívací trakt se vyznačuje velkými slinnými žlázami a játry, a proto je schopen detoxikovat sekundární produkty rostlinného metabolismu. Má také malý bachor (4-6 litrů) a velký slez. Rozpustné cukry z potravy neprocházejí fermentací v bachoru, ale vstupují přímo do tenkého střeva. Toto přizpůsobení vysvětluje skladbu jeho potravy.

Cílem článku je především seznámit čtenáře s výsledky výzkumu srnce obecného v jedné zemědělsky intenzivně obhospodařované části jižní Moravy. Výzkum probíhal v letech 1975-85, ve vrcholném období aplikace představ politických orgánů do zemědělské velkovýroby. Na území o rozloze 42 až 46 km² jsme se věnovali výzkumu volby stanovišť, potravy, populačních hustot a denní i prostorové aktivitě zkoumaného druhu.

Průměrná populační hustota, zjišťovaná několika metodami, byla stanovena pro období říjen až duben na 11,8 jedince/km2. Z celkové výměry studovaného území tvořily polní biotopy 94 %, lesíky a větrolamy 5 %, zbytek vinohrady, plevelné okraje větrolamů a jeden rybník. Pícnina (vojtěška) byla pěstována na 25 %, ozimá pšenice na 22 %, jarní ječmen na 13 %, kukuřice na 23 % (z toho na semeno 16 %) a cukrovka na 13 % orné půdy. Zcela chyběly luční porosty. Jednotlivé polní parcely měly průměrně výměru okolo 100 ha, maximálně 1000 ha.

Analýzy obsahu bachorů ukázaly, že například v létě byly hlavními zdroji potravy kukuřice, ozimá pšenice, cukrovka a vojtěška. Tyto složky tvořily přes 75 % potravy, zatímco byliny v tutéž dobu 12 % a dřeviny méně než 10 %. Přesto byla druhová skladba konzumovaných rostlin pestrá: taxony dvouděložných tvořily 61 %, listnatých dřevin a keřů 19 %, jednoděložných 16 % (hlavně ozim, jařina) z celkového počtu (100 %) určených. Vázanost populace srnce na hlavní plodiny byla značná, takže jakákoliv změna strategie zemědělské produkce se ihned projevila v kvalitě a objemu základu potravy. V době výzkumu např. rapidně klesala výměra vojtěšky a cukrovky, stále vyšší převahu mělo pěstování ozimé pšenice. Objevily se první známky stoupajícího zájmu o pěstování řepky olejky. Každopádně byla zde srnčí zvěř odkázána především na konzumaci hlavních plodin v různých fázích jejich vývoje.

Přímé pozorování sběru potravy a chování přineslo několik zajímavých zjištění. Například v nejmladších porostech kukuřice srnčí zvěř vytrhávala a požírala šťavnaté růstové vrcholy. V období vegetačního klidu jsme nacházeli početné tlupy na oraništích po cukrovce. Názor vysoce postaveného pedagoga z oboru myslivosti, že tam srnčí sbírá „jedině snad zbytky chrástu“, se ukázal jako mylný. Díky silnému „hvězdářskému“ dalekohledu se stativem jsme zjistili, že srnčí okusuje zbytky řepných bulev. Nejen to, vykusuje je přímo z ornice, takže pohled na hlavy, na kterých srst až po oči je někdy obalena ornicí, byl stejně vzrušující jako pohled na odstraňování hlíny zadní končetinou při komfortním chování. Vedle pastvy na ozimech tvořily v období vegetačního klidu posklizňové zbytky cukrovky a kukuřice důležitý potravní zdroj. Přitom anatomická stavba čelistí a především absence řezáků v horní čelisti srnce obecného silně ztěžují získávání či sběr těchto potravních složek.

Dřeviny poskytovaly populaci srnce další zdroj potravy. Ve větrolamech, vysazovaných v polovině minulého století, jsme zjistili 14 druhů dřevin. Sledovali jsme, které z nich jsou během zimy nejvíce srncem okusovány. Byl to žanovec měchýřník, jilm vaz, svída krvavá, brslen bradavičnatý a habr obecný. Biomasa jejich letorostů, využívaných k okusu, tvořila 200 kg/ha větrolamu. Z uvedeného množství během zimy srnec obecný spolu se zajícem zkonzumovali 67 % biomasy. Netvařec, který tvořil u větrolamů významnou součást jejich porostního pláště, nebyl vůbec srnčí zvěří přijímán. Některé ze jmenovaných dřevin tvoří i porost v remízcích a menších lesích (s výměrou 2, 10, 30 a 80 ha), takže okus dřevin, zvláště v období vegetačního klidu, je důležitou potravní složkou pro srnce obecného na celém území. Zaplevelené okraje větrolamů a remízků u polních parcel poskytují další potravu.

Shrneme-li poznatky o potravě srnčí zvěře ve sledovaném území, především od podzimu do jara, pak porosty ozimů, posklizňové zbytky kukuřičných klasů a bulev cukrovky spolu s nabídkou okusu dřevin tvořily dostatečnou potravní nabídku pro tohoto kopytníka. Na jaře začal spásat i jarní ječmen a směsky. Zůstala ovšem otázka, do jaké míry kvalita nabídky mladých ozimů, a na jaře dalších pícnin a plodin, byla/nebyla negativně ovlivněna aplikací prostředků na ochranu rostlin.

Nejnápadnějším rysem chování srnčí zvěře byla tvorba „zimních“ tlup, které vznikaly od října a zanikaly teprve v květnu. Na rozdíl od stáda, které má přesnou hierarchickou stavbu, jsou tlupy do jisté míry náhodná seskupení jedinců různého pohlaví, stáří a původu. Přesto se i v tomto směru dalo leccos vytušit. Počet jedinců v jedné tlupě se každoročně během podzimu a zimy postupně zvětšoval, maximální velikosti dosáhl obvykle na přelomu ledna a února, kdy v tlupě bylo průměrně 14, maximálně 89 jedinců. Příčinou vzniku tlup v otevřené krajině je ochrana před nepřáteli (se stoupající velikostí tlupy klesá pravděpodobnost, že určitý jedinec bude uloven). Přítomnost starších a zkušených jedinců v tlupě zvyšuje racionální hospodaření s energií (při rušení, hledání a volbě potravy).

Denní rytmus aktivity jsme sledovali jednak záznamem okamžitého chování všech jedinců v pozorované tlupě v patnáctiminutovém intervalu, jednak záznamem chování značených jedinců ve čtyřminutovém intervalu. Během světlé části dne jsme mohli zachytit 5 až 7 period aktivity, z nichž nejvíce spontánní byla vždy aktivita zvěře v období svítání a stmívání. Délka příjmu potravy trvala u značených jedinců v jedné periodě průměrně 15 minut, ležení (s přežvykováním) taktéž 15 minut, nepřerušený spánek 11 minut. Zaznamenáváno bylo i popásání, stání bez pohybu, komfortní chování a jiné. V denních hodinách byli srnci (samci) s prodlužujícím se dnem aktivnější. Např. v březnu jsme zaznamenali u značených srnců během denních hodin 6 period aktivity, u srn o jednu méně. Porovnání těchto údajů s výsledky jiných autorů z jiných prostředí včetně lesních biotopů ukázalo, že v intenzivně obhospodařovaných oblastech je srnčí zvěř častěji aktivní. Příčin je několik. V zimě jsou vhodné zdroje potravy často od sebe značně vzdálené a zvěř je nucena za nimi přecházet na větší vzdálenosti než v době vegetace, a to z porostů dřevin (remízků, lesíků), které neslouží jen jako místa se zdrojem potravy, ale také jako místa úkrytu a odpočinku. Málo hodnoceným faktorem byl dosud i význam sklizně. Zvěř, do té doby nacházející úkryt v rozsáhlých porostech obilovin, je náhle zbavena tohoto krytu a je nucena migrovat jinam. To platí i o některých dalších agrotechnických zásazích. Jejich vliv na psychiku i kondici zvěře nelze opomíjet.

Sedmdesát jedinců, individuálně označených límci a číslem, bylo sledováno od poloviny září do poloviny března, tedy v období zimní koncentrace srnčí zvěře. Bylo vyhodnoceno 48 individuálních domovských okrsků (HR). Jejich velikost byla od 40 do 812 ha, v průměru 200 ha. Na jaře se velikost domovských okrsků zmenšila. Srnci vyznačovali svá teritoria (část vlastního HR, kterou pak aktivně hájí), srny kladly a kojily srnčata. HR získané za období delší než jeden rok (od 504 do 842 dnů) měly výměru od 440 do 755 ha, v průměru 546 ha. Hodnoty to byly vyšší, než je známo z lesního prostředí.

Pozorování tlup zvěře nebylo nikdy jednotvárné. Na zvolené místo pozorování jsme přicházeli ještě před rozedněním. Správnost okamžiku nám potvrzovala hejna havranů, která odlétala v naprosté tichosti nízko nad zemí z nocovišť. O něco později jsme již byli schopni rozlišovat siluety jednotlivců i malých skupin srnčí zvěře a začal náš pracovní den. Pozorovali jsme třeba srnu, která s velkou oblibou olizovala srst nejen sobě a svým srnčatům, ale i jiným dospělcům. Zbytečný rozruch vyvolávali „nervní“ jedinci, kteří vyprovokovali celou tlupu k napjaté pozornosti. Když i ležící dospělci uznali rozruch za opodstatněný, dala se tlupa na útěk. Starší srnci bývali flegmatičtí. Polehávali dále od tlupy a reagovali na vzruch teprve tehdy, až se tlupa dala na útěk. To se stávalo tehdy, když byl zaznamenán poblíž nezvyklý pach, pohyb či hluk. Traktor, orající v malé vzdálenosti, nebo jedoucí po polní komunikaci, však zvěř vůbec nevzrušil.

Od našich výzkumů uplynulo již 30-40 let. Poznatky o potravní ekologii srnčí zvěře mohly ztratit ze své platnosti jen málo. Exploze pěstování olejnin a změny v podílu obilovin a okopanin na celkové výměře sledovaného území jsou však výrazné a nepochybně mění jeho úživnost pro populaci srnce obecného. Mění se i výměra jednotlivých polních parcel (či jejich skupin), a tím pro zvěř i vzdálenosti mezi vhodnými zdroji potravy.

Moderní a podstatně výkonnější metody výzkumu prostorové a denní aktivity, včetně metod vyhodnocování, mohou proto přinést přesnější poznání niky srnce obecného v zemědělské krajině a mohou být podkladem pro správnější hospodaření s ním. Doufám, že co nejdříve bude vypsán a poté úspěšně řešen a obhájen příslušný vědecký grant. Srnec obecný, náš nejoblíbenější sudokopytník, si to zaslouží.

Doc. Ing. Jan Zejda, DrSc., emeritní pracovník Ústavu biologie obratlovců AV ČR Brno