Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Zubři v české krajině


Dalibor Dostál, Miloslav Jirků, č. 1/2017, s. 26-29
Nový domov našli zubři v bývalém vojenském prostoru díky spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny, která pro unikátní projekt poskytla pozemky.
Nový domov našli zubři v bývalém vojenském prostoru díky spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny, která pro unikátní projekt poskytla pozemky. Foto Michal Köpping

Zubr evropský (Bison bonasus) se po několika staletích, kdy byl na území dnešní České republiky vyhuben člověkem, znovu postupně stává součástí české krajiny. Na rozdíl od většiny sousedních zemí, konkrétně Polska, Slovenska a Německa, však v Česku zubři zatím nežijí zcela ve volné přírodě. V posledních letech v tuzemsku nicméně vzniklo několik stád žijících v různém režimu od oborního chovu ve státních i soukromých zařízeních až po první polodivoké stádo založené v roce 2015 v bývalém vojenském prostoru, dnes evropsky významné lokalitě (EVL) Milovice-Mladá.

Zubr patří k nejohroženějším velkým savcům Evropy. Je charismatickým a impozantním druhem, který se stal symbolem mezinárodní ochrany přírody na starém kontinentu. Mezinárodní záchranný program zubra evropského byl zahájen v roce 1923 a pokračuje dodnes. Během 20. století se stal jedním z historicky nejpropracovanějších programů svého druhu. Ve své době zásadně změnil do té doby zavedené přístupy k druhové ochraně, odstartoval cílenou záchranu ohrožených druhů starého kontinentu a stal se inspirací pro další podobné projekty.

V současnosti se zubři vyskytují ve volné přírodě většiny zemí jejich původního areálu výskytu, kde jsou k dispozici alespoň malé plochy vhodného prostředí. Kromě zmíněného Polska, Slovenska a Německa jejich populace žijí také v Litvě, Bělorusku, Rusku, Rumunsku a na Ukrajině. Zhruba polovina těchto zemí přitom má divokých populací hned několik, zahrnujících obvykle desítky či stovky zvířat (Dostál et al. 2012).

Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kg, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kg. Věda rozlišuje tři geografické poddruhy. Do současnosti přežil pouze zubr evropský (Bison bonasus bonasus). Další dva poddruhy, menšího horského zubra kavkazského (Bison bonasus caucasicus) a jemu příbuzného zubra karpatského (Bison bonasus hungarorum), člověk vyhubil zcela.

Od začátku záchranného programu jsou u zubra evropského rozlišovány dvě genetické linie. Takzvaná nížinná (Bělověžská) linie se v současnosti vyskytuje v severovýchodním Polsku, Bělorusku a Litvě. Jde o populaci, jejíž zakladatele tvořila výhradně zvířata pocházející z polské Bělověže. Přestože nížinnou linii založilo pouhých pět zvířat, empiricky jde o vitálnější linii, která se nepotýká s výraznějšími projevy imbrední deprese (příbuzenské plemenitby). Navíc jde o linii zoologicky hodnotnější, neboť představuje čistý nominotypický poddruh B. b. bonasus (základní poddruh, jehož označení je shodné s druhovým, pozn. red.). Druhou linií zubrů je tzv. nížinně-kavkazská linie, rozšířená podél Karpatského oblouku od trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny po střední Rumunsko a v ruské části Kavkazu. Nížinně-kavkazskou linii založila kromě několika potomků bělověžských zubrů i směs zvířat nejasného původu a posledního žijícího býka zubra kavkazského. Přestože nížinně-kavkazská linie pochází z 12 zakladatelů, projevuje se u ní zvýšená mortalita mláďat, geneticky podmíněné defekty a dosavadní repatriační úspěšnost je u ní znatelně nižší než u linie nížinné. Proto je tato linie nevhodná k zakládání nových populací v ČR a pro vznik nových stád zubrů v České republice je doporučena linie nížinná (Jirků & Dostál 2015).

Areál rozšíření zubra v minulosti zahrnoval velkou část Evropy. Centrem areálu rozšíření v současné době meziledové (holocénu) a zřejmě i evolučního původu zubra je střední a východní Evropa (Kuemmerle et al. 2011). Na východě zasahoval areál k řece Volze, na jihu po Kavkaz, na západě minimálně po Švýcarsko a Francii. Habitatové preference zubra byly nečekaně široké, neboť jeho výskyt byl zdokumentován jak v (leso)stepích, tak v listnatých i jehličnatých lesích. Východní hranici rozšíření představovaly nikoliv téměř bezlesé stepi jihovýchodní Evropy (Ukrajina), ale až kaspické polopouště a chladnější vnitrozemské části západního Ruska (Heptner et al. 1988). Postupně tak byl vyvrácen dříve převládající názor o závislosti zubra na listnatých lesích. Poznatky o vysoké adaptabilitě zubra na různá prostředí tak potvrdily, že hlavní příčinou ústupu tohoto druhu byl lovecký tlak ze strany člověka a jím způsobená fragmentace krajiny, nikoliv environmentální změny.

Historické zmenšování areálu výskytu zubra bylo způsobeno rozšiřováním civilizace. Zubři začali v Evropě vymírat nejdříve na západě, severu a jihu kontinentu. Jako první byli vyhubeni zubři v Galii v 8. století, ještě v 7. století byla přítomnost zubrů zaznamenána v severovýchodní Francii, v Ardenách a ve Vogézách přežili až do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. století odchytáváni a chováni v oborách. Ve 12. století byla přítomnost zubrů známa z oblasti na řece Odře nedaleko Štětína. V západním Pomořansku se zubři vyskytovali do roku 1346. Díky ochranářským snahám císaře Viléma I. přežili zubři relativně dlouho ve východním Prusku. V roce 1726 se tam jejich počty odhadovaly na 117 kusů, ale již v roce 1755 byla poslední dvě zvířata zabita pytláky mezi obcemi Labiau, dnešní Polessk, a Tilsit, nynější Sovetsk (Heptner et al. 1966, Karcov 1903). Z Pruska a Polska bylo v 16. století převezeno několik zvířat do Saska, kde byla chována v oboře u obce Kreyern a později u obce Liebenwerda až do roku 1793. V 16. století zubři začali vymírat v Maďarsku, zvířata však relativně dlouho přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamním pohoří Rodna byl poslední zubr zabit roku 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský (Sztolcman 1924). V Polsku, posledním novodobém útočišti mimo Kavkaz, byly od 11. a 12. století populace zubrů omezeny na velké lesní komplexy, kde byly přísně chráněny jako zvěř určená pro královské hony. V 15. století se zubři vyskytovali v Bělověžském lese, v Niepolomickém lese, v Sandoměřském lese, na Volyni v okolí Ratny na řece Pripjat (dnes Ukrajina).

Od počátku 19. století se volně žijící zubři vyskytovali pouze v lesním komplexu Bělověžského pralesa na pomezí dnešního Polska a Běloruska a na Kavkaze. Bělověžský prales byl od pradávna zásobárnou lovné zvěře pro polské panovníky. Zánik Bělověžské populace přišel počátkem 20. století a byl rychlý. Ještě roku 1914 jich zde bylo 719 (Wróblewski 1927), již v roce 1916 zbývalo 268, 1917 jen 167 a v roce 1918 posledních 68 kusů. Na počátku roku 1919 byl v Bělověži zabit poslední zubr. První světovou válku přežilo několik zubrů evropských z Bělověže chovaných v zajetí - ti dali základ nížinné (Bělověžské) linii zubra evropského.

Záchrana zubra se zdařila díky bezprecedentnímu mezinárodnímu úsilí. Mezinárodní společnost pro záchranu zubra na své první schůzce 25. až 26. srpna 1923 v Berlíně shromáždila údaje o posledních 54 jedincích (některé zdroje uvádějí 56 jedinců), kteří tehdy žili v zajetí (Raczynski 1978). Další reprodukce však bylo schopno pouze 12 zvířat, v rámci nížinné linie pak pouhých sedm zvířat, z nichž však jen pět zanechalo potomstvo. Výsledkem snah o záchranu bylo roku 1929 založení záchranného chovu zubrů v polské Bělověži. Deset let od zahájení záchranného programu v roce 1933 již bylo evidováno 67 zubrů. Populace zubrů se pak úspěšně zvětšovala, druhá světová válka poznamenala jejich stavy relativně méně. V roce 1953 bylo evidováno 184 kusů a v roce 1959 pak 361 kusů. V letech 1952 až 1966 se uskutečnil repatriační projekt, kdy se do Bělověžského pralesa vrátilo prvních 38 zvířat.

Nejvyšší stavy zubrů jsou v současnosti v Bělorusku a Polsku, kde žije celkem 1454, respektive 1347 volně žijících zubrů, až daleko za nimi je Rusko s populací 851 volně žijících zubrů. Vůbec nejpočetnější populace se nacházejí v polské a běloruské části Bělověžského lesa (578, resp. 480 jedinců), v Bieszczadech na trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny (344 jedinců na polské straně, necelých 400 jedinců v celé oblasti), v okolí běloruských měst Asipoviči a Grodno (350, resp. 196), v ruských národních parcích Orlovskoje Polesje a Ugry (294, resp. 155), v polském Západním Pomořansku (184 jedinců), v Litvě (149) a čtyřech dalších polských (2), běloruských (1) a ukrajinských (1) populacích čítajících přes 100 jedinců (údaje převzaty z EBPB [European Bison Pedigree Book - Světové plemenné knihy, pozn. red.] 2015). Zajímavostí jsou běloruské a litevské populace se 149-350 jedinci, prosperující v obhospodařované agrární krajině podobné naší Českomoravské vysočině, nebo 116hlavá populace žijící v běloruské části uzavřené, radiací postižené Černobylské zóny.

Podle plemenné knihy zubra evropského za rok 2015 žilo na světě 6083 zubrů, z toho 4009 (66 %) zvířat ve volné přírodě a dalších 400 (7 %) zvířat v polodivokých chovech. Přestože tato čísla mohou na první pohled působit optimisticky, pro záchranu druhu je podle stávajících analýz klíčové, aby celková populace dosáhla alespoň 10 000 kusů. Hlavní roli přitom hrají populace převyšující 100 jedinců, protože jen takové jsou považovány za demograficky dlouhodobě soběstačné. Do současnosti se jich v celém areálu historického výskytu podařilo vytvořit 13.

Z uvedených důvodů je zakládání nových populací zubrů v oblastech jejich původního výskytu, včetně České republiky, nadále klíčovým tématem. O tom, že zubři v tuzemsku žili, dodnes svědčí řada místopisných názvů obcí, řek i erby šlechtických rodů. Jejich přítomnost dokládají i archeologické nálezy, nejmladší z nich pochází ze 14. století z Olomouce (Kratochvíl 1985). V historických pramenech se zubři objevují v souvislosti se snahami českého místodržitele arciknížete Ferdinanda Tyrolského o vypuštění těchto zvířat do brandýských lesů v zimě 1549/1550. K býkovi dal později přivést samici, další zvířata pak vypustil do křivoklátských lesů. O osudu obou chovů však nejsou další zprávy (Volf 1987). Písemné zprávy zmiňují ještě chov v Českém Krumlově a v Praze.

V současnosti chovají zubry zoo v Praze, Plzni, Chomutově, Olomouci a Táboře. Táborská zoo v současnosti jako jediná v tuzemsku chová hodnotnější nížinnou linii. Kromě zoologických zahrad se v Česku od poloviny 90. let 20. století objevilo i několik soukromých chovů zubrů. V současnosti patří mezi nejvýznamnější chovy obory Židlov v Ralsku a Libeň u Nového Strašecí, farmový chov v Křišťanově na Prachaticku a první polodivoký chov v České republice v bývalém vojenském prostoru Milovice. V Milovicích jako jediné tuzemské lokalitě žijí zubři celoročně bez přikrmování, k obživě využívají výhradně spontánně vzniklé porosty v lesostepní krajině.

V roce 2015 žilo v České republice celkem 75 zubrů. Jejich sčítání provádí tuzemská pobočka mezinárodní ochranářské organizace European Bison Conservation Center (EBCC), která působí při ochranářské organizaci Česká krajina. Sčítání za rok 2016 se uskuteční v prvních měsících letošního roku.


Mgr. Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina, zaměřené na návrat velkých kopytníků do české přírody.
Mgr. Miloslav Jirků, Ph.D., Biologické centrum Akademie věd ČR, specializuje se na problematiku přirozené pastvy a na parazity volně žijících zvířat.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu