VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ten rok belo takovy socho, že toho néni pamětnika. Sluničko prahlo každé den, potoke veschle, vobili belo nizóčky a moche ščipale jak hlópy. Tenkrát se ešče jezdivalo do lesa vehrabovat kure a lopeni, abe belo čém stlat dobetko.

A tak dědóšek jednó zapřihl, že pojede za stréčkem do Hlobokéch do toho dóbi. Belo zrovna přede žnima, vod rána bél hrozné hic. Vejeli hned po vobědě, a jak dojeli do lesa, najednó se zetmělo, strhl se takové vitr, že to strome vevratělo, hrom třiskal v jednom taho, vlastniho slova nebelo slešet. Na cesto belo vidět jen vod téch blesku, kery se křižovale bez přestáni.

Vtom třisklo vedle voza, koně se splašele a letěle zrovna do téch skal, co tam só. V posledni chvili dědóšek skočel z voza, sekeró hosekl postraňke a jen za voprati ho koně táhle vod ty rokle. Vuz už bel rozjeté, ten tam spadl. Ešče ščesti, že vtom hoviděl stréca, chetěli spolo koně za vohlávke a sotva je huvázali ke stromo, začale padat krópe. Tak hoděli koňum přes hlavo kabáte, abe neviděle te bleske, a sami zalezli pod skalo a čekali, až to přéde. Ešče jednó hodeřelo do doba vedle nich a debe bévali beli pod ňém, belo už po nich.

Všade vokolo hrnola voda smíchaná s krópama, z koňu se kóřelo, a jak dyšč trocho přestal, jeli dom, ale bez voza. Dyž vejeli z lesa, viděli hroznó věc: všade vokolo belo bilo jako v zimě. Na vobili skoro pul metra króp, na stromech ani listečka. A néhorši spóšč bela ve vsi, křidlice roztřiskany, strome vevrátěny, ho Fialu blesk zapálel stodolo, ale bóřka to sama hohasela.

Ten rok pak bela taková bida, že ani spominat nato nechco.

Vyprávění svého dědečka z Hlubokých Mašůvek zapsal
Jaroslav Krejčí, bývalý ředitel NP Podyjí