VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Sudokopytníci, jmenovitě lovná zvěř spárkatá, byla a je častým námětem rozmanitých zobrazení. Zejména naši myslivci si jistě okamžitě vybaví znamenité kresby veškeré lovné zvěře, tedy i srnců, jelenů a losů, od Jiřího Židlického (1895-1950), ilustrující myslivecké časopisy a knihy loveckých zážitků. Jeleni, srnci, divoká prasata a další velká spárkatá zvířata jsou však předmětem výtvarné tvorby v daleko širším rozsahu - od pravěkých lovců poslední doby ledové až po modernisty 20. století.

„Býci, býci!“ - zvolala prý překvapeně pětiletá dcerka laického archeologa Sautuoly, bádajícího roku 1879 v jeskyni Altamiře v severním Španělsku. Malby divokých zvířat na stropě a stěnách jeskyně byly zpočátku považovány za falzifikát - dílo zdejšího němého malíře. Teprve po letech bylo dokázáno, že se jedná o tvorbu lovců před zhruba 12 tisíci lety. A ti „býci“ že jsou v jedinečné výtvarné zkratce zobrazení bizoni, kteří se na sklonku poslední doby ledové popásali na chladných jihoevropských stepích. Obdobně staré jeskynní malby byly objeveny třeba i v Lascaux na francouzské straně Pyrenejí, kde jsou kromě bizonů zobrazeni i jeleni a kozorožci. Tato zobrazení sloužila k magickým rituálům, při nichž měli lovci získat moc nad dušemi lovených, často nebezpečných zvířat.

Skalní a jeskynní malby i rytiny (petroglyfy) rozmanitých druhů spárkaté zvěře, sloužící k rituálním účelům dávných lovců, se vyskytují i na mnoha dalších místech Evropy i Asie. Český badatel Miroslav Kšica s ruskými vědci zaregistroval na území bývalého Sovětského svazu (se zvýšenou hustotou například v povodí Leny na Sibiři) téměř 1 200 nalezišť s miliony zobrazení lovné zvěře - zejména jelenů, losů a sobů. Nejstarší z nich pocházejí z konce paleolitu, nejmladší jsou staré pouze několik staletí. Často se přitom jedná o výrazné umělecké zkratky, piktogramy, za něž by se nestyděl ani uznávaný současný výtvarník.

Ke zvláště nebezpečným loveným zvířatům patříval zubr, na rozdíl od stepního bizona obyvatel hlubokých pralesů. Známá moravská pověst vypráví o uhlíři Věnavovi, podle erbovní pověsti prapředkovi pánů z Pernštejna, jak zlé zvíře kdesi ve hvozdech Vysočiny ulovil a za houžev, protaženou mu mezi nozdry, dovlekl jej na královský hrad. Proto měli Pernštejnové zubří hlavu ve svém znaku, jak můžeme vidět třeba na skvostných renesančních náhrobcích z bílého nedvědického mramoru v doubravnickém chrámu, kde jsou tito mocní feudálové pochováni. A zubří hlavu s houžví mají ve znaku i blízké obce v povodí Svratky - Bystřice nad Pernštejnem, Nedvědice a Strážek.

Ke krutým rozmarům dávných feudálů patřily štvanice, zejména na vysokou zvěř. Dvorní malí ř saských kurfiřtů Lucas Cranach starší (1472-1553) zobrazil roku 1529 takový hon obzvláště detailně: Kdesi v zámecké oboře štvou nádherné jeleny smečky psů a lovci na koních s kopími. Další lovci schováni za křovím míří na štvanou zvěř, vrhající se do řeky, samostříly. A z pramice na řece přihlížejí této „kratochvíli“ skvostně oděné dámy. Cranach prý maloval jeleny velice rád, a to i ve scénách pokojných, doslova rajských. Například v obraze Adam a Eva (1531) sleduje předávání zakázaného jablka po boku Evy lev, po boku Adama právě jelen. Cranachův věhlasný současník Albrecht Dürer (1471-1528) proslul především svými portréty a složitými figurálními scénami. Věnoval se však i přírodním motivům, mezi nimiž najdeme i realistické akvarely Los a Hlava srnce z prvních let 16. století.

Přední malíř vlámského baroka Peter Paul Rubens (1577-1640) namaloval i velice dramatický Lov divokého kance, obdobnou štvanici se psy a lovci na koních, jak jsme již zmínili u Cranachovy štvanice jelenů. Pokračovatel Rubensův Frans Snijders (1579-1657) je autorem obrazu Hon na jeleny, na němž je ovšem kromě prchajícího jelena i smečce psů podléhající daněk. O tom, že zvěřina byla v době baroka vyhledávanou a zřejmě dosti běžnou součástí hostin, svědčí Snijdersův obraz Zátiší se zvěří. Mezi ulovenými koroptvemi, bažanty, zajícem a drobnými ptáky najdeme i celého srnce šesteráčka. Jan Bruegel starší (1568-1625) měl přídomek „květinový“, neboť rád maloval kytice. Je tomu tak i v jeho Říši Flóry, skvostném zobrazení bohyně Flóry s honosnými kyticemi v popředí romantické parkové krajiny, v jejímž pozadí se ovšem pasou jeleni.

Za jednu z iniciačních osobností mohutné vlny francouzského moderního malířství je považován Gustave Courbet (1819-1877), který zdůrazňoval nutnost malovat podle skutečnosti. Maloval tak především lidi, ale vynikl i v zobrazování zvířat. Obraz Hon na jelena (1867) svědčí o tom, že ještě v 19. století se provozovaly drastické štvanice vysoké zvěře se psy, tentokrát na sněhu. Naopak Srnčí remíz (1866) je letní idyla nerušené srnčí zvěře ve stínu listnatých stromů u kamenitého koryta říčky v okolí Courbetova rodného Ornans na francouzsko-švýcarském pomezí.

Z předešlého nástinu je zřejmé, že nejčastěji a zřejmě i nejraději malovali malíři parohaté jeleny, symbol krásy i síly. Je to patrné i v rozsáhlém díle našeho Julia Mařáka (1832-1899). Jeleni (někdy i s laněmi) dokreslují trochu tajemnou náladu jeho pověstných lesních interiérů od nížin do hor - například v obrazech Alpská krajina (1858), Lesní interiér s jelenem a Lesní interiér s laní (oba kolem 1880). Dramatičnost některých uhlových Mařákových kreseb si nelze představit bez stafáže černé zvěře, jak je tomu například v díle Kanci pod duby (1895).

Jeleni byli tak populární, že vstoupili i do lidových písní a pořekadel. Jen na píseň „Na tý louce zelený“ má Mikoláš Aleš (1852-1913) ve svém Špalíčku více kresebných variant s pasoucími se jeleny. Další jelen tam „moře přeskočí, ani nohy nesmočí“ a jiný zas jde o svatém Jiljí k říji. Obávanou černou zvěř pojímal Aleš ve svých kresbách spíše žertovně.

A kdo by si z povinné školní četby nepamatoval alespoň pár veršů epické básně Františka Ladislava Čelakovského na téma lidové báje Toman a lesní panna? - „Cupy dupy z houštiny / letí jelen z mejtiny, / na jelínku podkasaná / sedí sobě lesní panna.“ Z mnoha vydání baladického příběhu připomeňme to z roku 1940 nákladem České grafické unie, které vyzdobil přední český ilustrátor Adolf Kašpar (1877-1934). Divoženku, svádějící Tomana, a zvláště jejího jelena namaloval Kašpar tak sugestivně, že z nich jde strach.

Z absolventů Mařákovy krajinářské školy na pražské Akademii se malování zvěře věnoval soustavněji Stanislav Lolek (1873-1936). Před výtvarnými studiemi se stal profesionálním lesníkem i myslivcem a vášnivým lovcem zůstal i během svého malířského života. V široké veřejnosti sice proslul především svými kresbami ze života lišky, které iniciovaly Těsnohlídkovu Lišku Bystroušku a posléze i stejnojmennou Janáčkovu operu, maloval však i ostatní zvěř srstnatou i pernatou, a tedy i srnce a jeleny. Vždyť měl dokonce ve 20. letech minulého století pronajatý v Liptovské Osadě u Ružomberoku revír, kde nejen lovil, ale i maloval. Na lov losů, kteří za jeho života u nás nežili, se ovšem vydal do ruských bažin. Na loňské retrospektivní výstavě Lolkova díla v Hodoníně patřil k nejpůsobivějším obrazům rozlehlý pastel (69 × 120 cm) Los v bažinách (kolem roku 1906).

V dobách, kdy Lolek a další malíři tvořili tradiční formou, malovalo se už v Evropě, ba i u nás, v duchu rozmanitých moderních směrů. Zmiňme alespoň Franze Marca (1880-1916), mnichovského poetického expresionistu, který roku 1911 spoluzakládal slavnou skupinu der Blaue Reiter (Modrý jezdec). Marc maloval barevně výrazná (často modrá) kopytnatá zvířata, nejen koně a gazely, ale i „obyčejnou“ zvěř srnčí - viz obrazy Srnky ve sněhu (1911), Srnky v lese (1912) a zejména Modrý srnec v krajině (1914). Je kruté, že život, a tím i dílo jedné z největších osobností moderního evropského malířství byly uzavřeny předčasně u Verdunu. Lze předpokládat, že toto hrozné bojiště I. světové války bylo před jejím vypuknutím idylickou zemědělsko-lesní krajinou, ideální právě pro srnčí zvěř.

Z českých modernistů si nelze v rámci našeho tématu nevšimnout Josefa Čapka (1887-1945), vycházejícího z kubismu. Byl totiž také myslivcem. Mezi jeho vrcholnými obrazy proto najdeme i řadu mysliveckých motivů, nikoliv však se spárkatou zvěří. Srnce však objevíme v jeho ilustračním díle, třeba v Knize lesů, vod a strání Stanislava K. Neumanna. A také v barevných kresbách z pozůstalosti, které 40 let po malířově smrti v koncentračním táboře doprovodil verši Jan Skácel ve dvou půvabných knížkách pro děti - Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988). Ty laně bychom však v knížce plné motivů dětských her hledali marně, přesto tam jsou. Neboť, jak praví básník, „dál se pasou na druhé straně obrázku.“

Jan Lacina