VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Raci byli vždy součástí našich vod (ale také běžného jídelníčku). Jsou to velmi přizpůsobiví živočichové, jinak by také nebyli na Zemi již 500 milionů let. Nebyli však nikdy považováni za významného či zajímavého živočicha. Obrat nastává teprve okolo letopočtu 1900, kdy byla podstatná část populací raků decimována račím morem.

V období po doznění račího moru - řekněme po první světové válce - se stavy raků mohou jen zvolna obnovovat z vlastních zdrojů a bylo nutné doplnit populace raků z nezasažených lokalit v zahraničí. Hlavní dovoz byl prováděn ze dvou oblastí (resp. povodí), a to z okolí Labe a Dunaje. Reintrodukce i introdukce byla prováděna nahodile a bez jakékoliv evidence. Z uvedeného vyplývá, že na našem území nejsou původní populace raků říčních a nemohou být také vytvořeny např. geografické variety těchto živočichů. Na většině lokalit jsou tedy raci neznámého původu, i když se po dlouhém období jistě lokalitám přizpůsobili. Dalším zdrojem přemísťování raků bylo období výlovu rybníků, kdy se raci buď nechávali zahynout v bahně, sloužili ke konzumaci nebo v lepším případě byli náhodně přemísťováni na náhradní lokality bez další evidence (což se běžně děje doposud, bohužel i s raky nepůvodními).

Ve zmíněném období se u nás poprvé objevuje také další druh raka (prvé zmínky však již v roce 1850). Jedná se o raka bahenního, který k nám byl importován z oblasti Haliče. Rak bahenní se vyznačuje štíhlými úzkými klepety bez zářezů. Preferuje spíše lokality se stojatou vodou.

Mezi válkami se raci rozšířili na celé území ČR a stali se běžnou součástí prakticky všech čistších vod, i když byli hojně loveni pro konzumaci. Podobný stav byl i po druhé světové válce. Postupně byli loveni méně pro konzumaci, ojediněle pak pro vývoz.

Zlé časy pro populace raků nastávají s prudkým rozvojem průmyslové a zemědělské výroby, které neustále zvyšují znečištění povrchových vod. Radikální úbytek raků nastává v rozmezí let 1960-1985. Koncem tohoto období zůstávají prakticky jen na horních úsecích několika málo toků a jen výjimečně jsou k zastižení ve vodách stojatých. Rozhodně však začali patřit mezi živočichy, kterým hrozilo přímé vyhubení.

Na počátku osmdesátých let se v řadách ochránců přírody začaly objevovat snahy o řešení problematiky znečištěných vod. Postupně byl hledán vhodný živočich, který by oslovil širokou veřejnost a přitáhl ji k aktivní ochraně znečištěných vodních toků. Vybrán byl rak a brzy se ukázalo, že to byla volba velmi vhodná. Rak je typickým představitelem čistých vod, je dostatečně velký (pro snadné pozorování) a každý jej zná, i když často jen z pohádek, obrázků, vyprávění nebo muzejních sbírek.

Od roku 1985 se datuje vznik „Akce rak“, kdy se aktivizují zájemci o tuto problematiku. Postupně se zapojuje i další veřejnost. První zprávy o rozšíření raků potvrzují fakt, že se jedná o období, kdy jsou raci nejvíce decimovaní a jejich stavy jsou mizivé. Teprve v roce 1990 je vyhledávání a registrace lokalit ukončena a ke konci roku je možné konstatovat, že skutečné rozšíření a stav populací raků se podařilo objektivně zmapovat. Potěšitelný byl značný zájem veřejnosti, který má trvalý charakter.

Zajímavé je srovnání počtu lokalit v tekoucích a stojatých vodách. Ve vodách tekoucích byli raci nalezeni v 58 % případů, ve vodách stojatých v 42 %. Zde však není možné vyvozovat jednoznačné závěry. Nesnadné je porovnávat hlášení jediné lokality na celém toku a pozorování raků v malé nádrži.

Jednoznačně převažuje rak říční (přes 50 % nálezů), rak bahenní se vyskytuje na druhém místě (do 20 % hlášení), neurčený druh byl potom v celých 26 % případů. Zbývající množství patří raku kamenáči, event. rakům nepůvodním. Situaci s určením druhu raka může ztěžovat fakt, že rak říční by se mohl křížit s rakem bahenním. Rozlišovací znaky se stírají a rozlišení druhu raka je nesnadné. Křížení těchto dvou druhů bylo úspěšně prováděno i v umělých (laboratorních podmínkách).

Odlišné rozšíření vykazuje rak kamenáč. Potvrdil se předpoklad, že je u nás pouze na malém počtu lokalit. Hlášen a potvrzen byl asi na deseti lokalitách. Jeho skutečný výskyt bude jen nepatrně vyšší.

Objevily se i zprávy o nějakých „záhadných“ druzích raků, které byly řazeny do kategorie „neurčený druh“. Později se však ukázalo, že se na našem území skutečně šíří nepůvodní druhy raků, kteří mají svou domovinu v Severní Americe. Jedná se především o dva druhy rozdílných raků (rak signální a pruhovaný).

Patří mezi zástupce u nás nepůvodních a invazních druhů. Rychle se šíří a vytlačují z lokalit především našeho raka říčního. Jsou silnější a agresivnější. Také se vícekrát za rok rozmnožují. Nejhorší je však fakt, že přenáší na naše populace raků račí mor (sami jsou k němu imunní).

Etapa „Akce rak“, která byla ukončena v roce 1990, ukázala, že je nutné posílit ohrožené populace raků z umělých odchovů. Materiál pro reintrodukci i introdukce také nebylo snadné získat z volné přírody. Umělého odchovu se, po předchozích laboratorních pokusech, ujali ochránci přírody v Olomouci a první násadu raků se podařilo odchovat již v roce 1991. Od tohoto data probíhal odchov na velmi dobré úrovni každoročně a podařilo se navrátit raky na původní lokality v širokém okolí.

Raci se rozmnožují v pozdním období podzimu a oplodněná samice umísťuje vajíčka na spodní část zadečku. Tato vajíčka ukončují svůj vývoj až v červnu (červenci) následujícího roku. Při umělém odchovu se samice s vajíčky přemísťují na odchovné aparáty v měsíci květnu. Zde se po měsíci karantény kulí malí raci. Těmto malým rakům je nutné zajistit dostatek kvalitní živé potravy. V první fázi převažuje plankton, ale později je potravní základna mnohem pestřejší. K dalším limitujícím faktorům odchovu raků patří teplota a především kvalita vodního prostředí. Oba tyto faktory se upravují pomocí speciálního zařízení. Hynutí ráčků je minimální. Daří se odchovat až 80 % vylíhnutých ráčků do podzimního období, kdy jsou vysazováni na vhodné lokality. V přírodním prostředí je tento poměr opačný. Malí ráčci musí mít na odchovných aparátech zajištěny úkryty. Při nedostatku úkrytů a potravy dochází často ke kanibalismu. Raci se napadají, zraňují, ale i požírají navzájem. Nepoškozený rak se vyskytuje spíše vzácně. Raci z umělých odchovů se vysazují v měsíci říjnu jen na lokality, které jsou dlouhodobě pozorovány a vyhodnoceny jako vhodné. Částečně jsou však ponecháni k odchovu do vyšších věkových kategorií.

Zásadními problémy, které je nutné pro záchranu raků aktuálně řešit, jsou tyto:

1. udržet trend zlepšující se čistoty povrchových vod

V období let 1992-2002 došlo k výraznému zlepšení ve sledovaných zdrojích znečištění; např. biologická spotřeba kyslíku (BSK₅) se snížila o 85 %, nerozpuštěné látky o 78 %, rozpuštěné anorganické soli o 40 %, fosfor o 43 %.

Nepodařilo se však výrazněji snížit obsah koncentrace dusičnanů ve vodách. V posledním období je však zaznamenáván trend opětovného počátku znečišťování vod.

2. obnovení umělého odchovu raků

Malá produkce „čistých“ populací raků říčních z umělého odchovu zabrání šíření raků nepůvodních a udrží našeho „původního“ raka říčního na tradičních lokalitách výskytu.

3. vytlačení nepůvodních druhů raků

Rozhodně je nutné zabránit dalšímu rozšiřování raků nepůvodních! Pokud budou tyto druhy raků zjištěny ve vodách stojatých - bude nutné je odstranit!

4. záchranné transfery

Správně provedený transfer populace raků z ohrožené lokality zachrání až 80 % postižených raků. Případy ohrožených raků na lokalitách mají stoupající tendenci - jedná se o nesprávnou manipulaci s rybníky, vypouštění vodních nádrží, lokální znečištění toků, nedostatek rozpuštěného kyslíku ve vodě, úpravy toků atd.

5. račí mor

Občas bývají znovu zaznamenány případy nebezpečné nákazy račím morem, nákazu je nutné lokalizovat a zabránit jejímu dalšímu šíření.

6. propagace a medializace

Záchraně raků také prospívají aktivity propagačního a mediálního charakteru. Vedou nejen k záchraně těchto kriticky ohrožených živočichů, ale také obecně k lepšímu přístupu k ochraně vod před znečištěním.

Raci mají ve vodách své tradiční místo, jsou symbolem čistých vod a vhodným způsobem jejich ochrany se jistě podaří uchovat tyto ohrožené živočichy na většině lokalit České republiky.

Popis jednotlivých druhů raků u nás

Astacus astacus L. - rak říční

Patří mezi dva naše původní druhy raků. Hlavním taxonomickým znakem je typické utváření klepete, které má širokou základnu a na pohyblivé i nepohyblivé části jsou výrazné zářezy. Krunýř je pevný, víceméně hladký, nazelenalé nebo nahnědlé barvy. Na hlavohrudi jsou dva páry hrbolů. Dorůstá maximální délky 15 cm. Samička může mít až 150 vajíček. Patří mezi kriticky ohrožené živočichy.

Austropotamobius torrentium Schr. - rak kamenáč

Jedná se o druhého našeho původního raka. Vyznačuje se především výrazně menším vzrůstem (maximální velikost mezi 8-10 cm). Má drobná klepeta a pouze jeden pár výrůstků za očima. Rozhodně je světlejší jeho spodní část těla. Další rozlišovací znaky pozná jen odborník. Žije jen v naprosto čisté vodě horních úseků toků a račím morem nebyl prakticky zasažen. Decimováni byli až stále se zvyšujícím znečištěním vod. Patří mezi kriticky ohrožené živočichy.

Astacus leptodactylus Esch. - rak bahenní

Byl k nám importován z oblasti Haliče. Rak bahenní se vyznačuje štíhlými úzkými klepety bez zářezů. Jedná se o zásadní a nezaměnitelný taxonomický znak. Krunýř má drsný s četnými hrbolky a poměrně měkký. Preferuje spíše lokality se stojatou vodou. Patří mezi živočichy silně ohrožené.

Dva nejběžnější raci nepůvodní v našich vodách

Rak signální (Pacifastacus leniusculus D.)

Byl uměle odchováván z důvodů konzumace a nahrazení našich chybějících druhů. Občas z chovu utekl, ale byl také pokusně vysazován již od roku 1980 na více lokalitách. Prvotně se uchytil jen v okolí Velkého Meziříčí a u Hradce Králové. Dnes je na více lokalitách Čech s tendencí dalšího intenzivního šíření. Zásadním rozlišovacím znakem jsou bílé až světle modré skvrny v místech styku pohyblivé a nepohyblivé části klepete. Skvrny jsou velmi nápadné a druhový název raka pochází od tohoto znaku. Spodní část klepete je jasně červená. Rak signální je také větší (běžně 14-16 cm) a agresivnější. Z lokalit vytlačuje raka říčního. Nebezpečný je však především tím, že přenáší račí mor a sám je k němu rezistentní.

Rak pruhovaný (Orconectes limosus Raf.)

Od roku 1870 byl pokusně vysazen v Německu a v poslední době se přirozenou migrací šíří k nám. Především byl pozorován v Labi (až u Pardubic), ale vyskytuje se i ve Vltavě (také např. v přehradě Orlík). V Polsku se vyskytuje prakticky na celém území státu. Výrazně se liší od ostatních raků pruhovaným zadečkem. Na každém článku jsou protáhlé červeno-hnědé výrazné pruhy. Je menších rozměrů (do 10 cm). Brzy pohlavně dospívá (už ve stáří půl roku) a oplodnění je uvnitř těla samice.

RNDr. Miloš Holzer, zoolog a ekolog, odborný garant pro bezobratlé Národního programu Ochrana biodiverzity ČSOP