VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ochrana přírody je druh lidské činnosti, který je odborně podporován aplikovanou vědou, nazývanou mezinárodně „conservation biology“, česky třeba biologie ochrany přírody. Její základ tvoří ekologie a další přírodní vědy. Není to žádná ideologie či filozofie, jak by si možná přáli někteří ekonomové, ale vědecká disciplína pracující (na rozdíl od ekonomie) na základě přísných vědeckých pravidel. A podobně je to se zoologií. Doby, kdy se do publikací (například do Brehmova Života zvířat) nekriticky přebíraly historky od lovců či misionářů, jsou ty tam.

Přestože většina lidí se staví k přírodě a její ochraně kladně, existuje celá řada mýtů a pomluv, které jsou širokou veřejností brány jako ověřená vědecká fakta. Nemám teď na mysli urbánní mýty o tom, jak ochránci přírody vypouštějí zmije apod. Chci se věnovat pomluvám a mýtům, které se týkají jednotlivých druhů zvířat, a jako zoolog se těchto tvorů musím zastat.

Ježek je často pomlouván, že si nosí jablka na bodlinách do svého pelíšku, kde je konzumuje. Ježek jako hmyzožravec se živí převážně živočišnou potravou. Pokud někdy ochutná jablka, tak jedině nahnilá či změklá mrazem, a to jen výjimečně. Pokud ovšem ježkovi zapíchnete na bodliny jablko, můžete ho v této situaci vyfotografovat a snímek vydávat za potvrzení této nepravdy.

Krkavec bývá osočován, že srnce vyklove oči a potom ji zcela oslepenou nechá bloudit, dokud nepadne. Pak ji dorazí a sežere. Krkavec patří do řádu pěvců a je to velmi chytrý pták, který k tomu, aby se dostal ke kořisti (je to všežravec), je schopen vymyslet nejrůznější finty. Je však zřejmé, že dospělou srnku (natož srnce) tento pták přece jen nezmůže.

O naší labuti se vypráví, že je zcela němá, ale těsně před smrtí zazpívá svou „labutí píseň“. Není pravda ani jedno. Různé zvuky vydává celý život a závěrečnou píseň taky neumí. Existuje severský druh labutí - labuť zpěvná, ale její hlasové projevy také spíše připomínají husí kejhání a písní by je nenazval asi nikdo.

Kukačka (neboli žežulka) bývá často nařčena z meteorologických schopností (kuká-li kukačka rychle za sebou, ohlašuje teplé počasí) či oznamování špatných zpráv (chudoba, sucho, nevěra). Cituji doslova z knížky Josefa Košťála Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého (1896): „… oznamuje žežulka nevěru milenčinu: Žežulička kuká / srdce mně puká / že moje Bětuška / jiného si šuká“. Ve skutečnosti se kukačky čerta starají o lidské vztahy, o předpověď počasí nebo o to, kolik máte v kapse mincí. To, že kukačka nestaví vlastní hnízdo a snáší do cizích, však není pomluva, ale holý fakt. O tom, že kukačka deleguje rodičovské povinnosti na jiné ptáky, věděl už Aristoteles.

O strace se vypráví, že krade lesklé, hlavně zlaté a stříbrné předměty a nosí si je do hnízda. Německý ornitolog Wolfgang Makatsch tuto pomluvu vyvrátil, když zkontroloval několik tisíc stračích hnízd - a nic. Český arborista Miroslav Kohel zkontroloval téměř půl sta stračích hnízd se stejným výsledkem. Je zřejmé, že na vybírání stračích hnízd žádný ornitolog nezbohatne.

Zmije prý často číhá na svou kořist na prudké stráni. Když pod sebou spatří přicházet člověka, zakousne se do svého vlastního ocasu, a jako pneumatika se velkou rychlostí kutálí ze svahu. V rozhodujícím momentě ocas pustí a vymrští se ze země tak, že se člověku zakousne do krku (ruky, hlavy, nosu). Ve skutečnosti je zmije nepříliš mrštný had, který nedokáže ani vyšplhat na strom, natož aby se byl schopen koulet či se někam vymršťovat. Ale strach má velké oči.

Již klasickou pomluvou netopýrů je, že se vplétají do vlasů. Ta historka začíná vždy tak: netopýr vletěl některé ženě do účesu, a čím víc se ho snažila vyprostit, tím víc se do vlasů zaplétal. Končí to vždy hrůzostrašným vyprávěním: žena, aby se netopýra nakonec zbavila, musela si krásné dlouhé vlasy nechat ostříhat. Byť jsem intenzivně pátral, nikdy jsem se nebyl schopen osobně potkat s člověkem, kterému by se to stalo. Tedy nikoliv to, že by netopýr přistál na hlavě, či se vlasů dotkl křídlem (to se stalo několikrát i mně), ale že by se do vlasů zapletl tak, že nemohl odlétnout. V této pomluvě se zračí spíše odpor k netopýřímu vzhledu než co jiného. Další pomluvou je, že jsou slepí. Ano, netopýři se orientují především pomocí odrazu ultrazvuku - sonarem. Ale slepí nejsou, vidí srovnatelně s člověkem.

K dnes již zapomenutým historkám patří, že lelek lesní létá do stájí a v noci vysává kozám mléko. O těchto pověstech jasně svědčí staré české jméno tohoto ptáka - lelek kozodoj. Dnes už je to pasé nejen proto, že už skoro nikdo nechová kozy, ale také proto, že lelek se stal vzácným (kriticky ohroženým) druhem a málokdo se s ním vůbec setká. A že je ono vysávání mléka úplná hovadina, snad už ani není třeba dodávat…

Sýček byl dlouho brán jako symbol smrti - jeho hlas se přepisoval jako volání na těžce nemocného „půjď, půjď“. Faktem je, že dříve lidé neponocovali - až na ty, kteří trávili noci u lůžka těžce nemocného, takže sýčka slyšeli. Rozsvícené světlo přitahovalo můry a další hmyz - a ten zase přitahoval sýčky, kteří dříve byli velmi hojným druhem sovy, často hnízdícím v lidských obydlích (stáje, stodoly, půdy).

O káni lesní se vypráví, že za letu sebere běžícího zajíce a odnese si ho do hnízda. To káně neumí, a proto ji také nikdy sokolníci nepoužívali k lovu. Správně se dříve jmenovala myšilov a škody jí způsobované na lovné zvěři jsou naprosto mizivé. Je pravda, že v žaludcích střelených kání bylo nalezeno zaječí či bažantí maso, ale také třeba maso srnce nebo divočáka, a dokonce i koňské maso. Svědčí to ale o tom, že maso pochází ze zdechlin.

Bobr evropský je striktní býložravec, který může udělat nanejvýš škody na porostech, ale pomluvám neutekl. Často se o něm vypráví, že žere ryby, anebo vytváří hráze a jezera, aby v nich mohl „chovat“ kapry. Hráze a jezera sice dělá, ale proto, aby zajistil dostatečnou a stabilní hladinu vody u svého hnízda. Hodně lidem asi „pije krev“, a proto se traduje už vousatý vtípek: „Zabij bobra, zachráníš strom.“ Mnohem lepší je ovšem prosazovat: „Zasaď strom, nakrmíš bobra.“

Říká se „to sis tedy nasyslil“ a míní se tím, že podobně jako sysel si někdo nashromáždil zásoby. Mnozí lidé jsou totiž názoru, že si sysel shromažďuje zásoby na horší časy. Jde opět o pomluvu. Tyto horší časy - zimu - přečkává hibernací a spoléhá se přitom na tukové zásoby, které si vytvořil přes léto. K tomuto mylnému názoru lidé došli patrně díky tomu, že viděli sysla, jak si stébla obilí táhne do nory. Tato stébla však v klidu a bezpečí své úkrytové nory hned zkonzumuje. Tyto nory jsou budovány mnohem blíže k povrchu než nory hibernační. Poskytnou mu však dostatek bezpečí před predátory.

Kůrovec (lýkožrout smrkový) není brouk velikosti chrousta, jak se může zdát z jeho nejrůznějších vyobrazení. Není to monstrum, které zlikviduje všechny naše lesy. Živí se výhradně smrkem, který je u nás nasázen všude, i tam, kde být vůbec nemá. Jedná se o malinké broučky, zhruba kolem 5 mm. Strom nesežerou celý, ale pouze jeho tenkou lýkovou vrstvičku pod kůrou. Tím způsobí uhynutí stromu vstoje.

Přejdeme-li do zahraničí, pak k běžným historkám patří, že krajta (hroznýš) se vyšponuje vedle spícího člověka, aby si ho poměřila se svým tělem. Pokud je správně velký (malý), tak ho pak sežere. Krajty a hroznýši lidi nežerou ani si nepoměřují kořist podle svého těla.

Pštros a jeho strkání hlavy do písku patří k historkám tak neuvěřitelným, že už jim věří jen málokdo. Spíše je záhadné, jak tato historka vůbec vznikla. Mohlo to být takto: těsně nad povrchem sluncem rozpáleného písku se vytváří vrstvička horkého vzduchu, lze to vidět i nad rozpálenou silnicí. Vrstvička neprůhledného vzduchu je právě tak vysoká, že se do ní skryje pštrosí hlava. Pokud tedy v takovém místě stojí pštros a zobe cosi na zemi, pozorovateli se zdá, jakoby mu hlava střídavě mizela v písku.

Lumík severní je živočich, který se skutečně v několikaletých intervalech (jako správný hlodavec) přemnožuje. Na konci této tzv. gradace dochází k tomu, že se populace zlomí (začne působit řada faktorů včetně nemocí) a většina jedinců během krátkého období uhyne. K tomu se váže vymyšlená historka, že se lumíci vydají na pochod, a když přijdou k okraji moře, první z nich tam skočí a všichni ho pak slepě následují.

Mojmír Vlašín